První čtení: Ž 139, 1-24

Evangelium: J 3, 16-21

Druhé čtení: Žd 4, 12-16

 

(Kazatel: Ladislav Zvolánek)

 

Existuje vězení, které je pro mnohé z nás horší, než vězení fyzické. Je to vězení o to horší, že si ho budujeme sami, že okovy, které nás svírají, si nasazujeme sami dobrovolně. Stává se to tehdy, když se snažíme špatné věci, vlastní hříchy, chyby, selhání a utrpěná příkoří a křivdy, touhu po pomstě a nenávist, ponechat uvnitř sebe. Když se snažíme nejen utajit je před druhými lidmi, ale i před Bohem samým.

Snaha cokoli utajovat před Bohem, nevyznávat mu to, je vlastně neuvěřitelně iracionální a v podstatě hloupá. Jak dnešní verše říkají (a nejsou v Bibli jediné), před Bohem nelze utajit nic. On vše ví a vše vidí. Autor 139. žalmu tohle vyznává. Lze to shrnout do jediné věty: „Myslet si, že před Bohem někam uteču, že před Ním něco skryji, je naivní a hloupé!“ Tak proč to tak mnozí dělají, proč od Boha utíkají? Proč snaží se před Ním zatajit i potlačit to, je uvnitř nich a za co se v posledku stydí?

Pro mnohé je motivací obava, jak by Bůh, případně lidé reagovali na to, kdybych se přiznal a vyznal z toho, co je ve mně skryto, co mě žere, co mě svádí ke strachu nebo nenávisti. Prostě strach z toho, kdybych si alespoň sám před sebou a před Bohem připustil, co jsem doopravdy zač, co za špínu a nedokonalosti ve mně je. Za vším takovým postojem stojí nepochopení toho, jaký vztah Bůh k nám má.

Z vlastní zkušenosti mnohý z nás ví, že někoho, koho doopravdy milujeme, přijímáme takového, jaký je. Známe jeho slabosti, špatné stránky, víme, že nás dokáže naštvat nebo zranit. Přesto všechno ho stále milujeme, stále znovu mu odpouštíme, jsme s ním rádi a neopouštíme ho kvůli někomu, kdo se nám zdá dokonalejší. Může to být manžel nebo manželka, děti, blízký přítel. A to vše dokážu já, nedokonalý tvor, plný vlastních chyb.

Bible svědčí o tom, že Bůh, který nás zná lépe, než my sami sebe, nás přijímá a chce přijímat takové, jací jsme. Pán Ježíš nám v podobenství o marnotratném synu ukázal, kam až Boží láska jde, jak jde s radostí a nadšením naproti tomu špinavému a smradlavému zrádci, který se vrací domů jako spráskaný pes. Neočekává nic jiného, než vynadání a výčitky. Má v sobě jen malou naději, že bude přijat alespoň za nádeníka. Ví, že si nic nezasluhuje, jen opovržení a potrestání. Jeho zrada otce, jeho hřích a selhání jsou nezpochybnitelné. Přichází však s pokorou a vyznáním toho, co udělal. Hlavně se obrací k otcovskému domu. Přes hanbu a ostudu, kterou si s sebou nese, jde k otci. Jde domů.

Sám Bůh však šel ještě dál, mnohem dál než otec z podobenství. V Pánu Ježíši Kristu šel za námi až do té prasečí ohrady, do bídy malomocných, posedlých, vyvržených a pohrdaných. Šel k těm, na které svět zapomněl, k těm, na které svět už nechtěl ani myslet. On, vládce vesmíru, svrchovaný Stvořitel všeho dokonce na sebe nechal vztáhnout naše špinavé pazoury, nechal se mučit a zabít. A to jen proto, aby nám vrátil navždy možnost přicházet k Němu a setkávat se s Ním, aniž by nás Jeho svatost při setkání zničila.

Pán Ježíš zemřel na kříži s hroznou tíhou všeho zla. Všeho zla, co lidé napáchali, páchají a napáchají vůči sobě navzájem, čím se prohřešili, prohřešují a prohřeší vůči Bohu i bližním, čím se protivili, protiví a zprotiví Bohu. Jeho smrt nebyla jedna z mnoha tisíců podobných. Byl to sestup do těch nejhlubších pekel utrpení a zatracení, které si ani nelze představit. Sestoupil tam, kam bychom jinak patřili my.

Třetího dne však Pán Ježíš vstal z mrtvých. Opravdu vstal z mrtvých! Možná jsme to už slyšeli mnohokrát, tolikrát, že už jsme otupěli k tomu úžasnému náboji a rozechvění, které tato zvěst nese. Všechna naše vnitřní špína, minulá, současné i budoucí zůstala pohřbená v peklech. Pokud přijmeme vzkříšení Pána Ježíše pro sebe osobně, můžeme „přistupovat tedy s důvěrou k trůnu milosti, abychom přijali milosrdenství a nalezli milost ku pomoci v pravý čas.“

Na to, abychom k Bohu mohli přijít, nepotřebujeme nic, než stejný obrat, jako marnotratný syn, stejnou pokoru a alespoň maličkou důvěru v Otcovu lásku a odpuštění.

Boží nepřítel, satan, ďábel, žalobce, či jak ho chcete nazvat, je, jak Bible svědčí, reálnou mocností, která v našem světě působí. To on se mi snaží namlouvat, že pro Boha jsem příliš špinavý, nedokonalý, slabý, nedostatečně zbožný a já nevím co ještě dalšího je schopen si vymyslet. Prostě se mně a spoustě dalších snaží namluvit, že se musím od Boha držet raději dál, skrývat se před ním, mít z Něj hrůzu. Mnozí, často i mnozí upřímní křesťané, tomu podlehnou, nechají se přesvědčit a žijí život, který je spíše živořením, karikaturou toho krásného a svobodného života, ke kterému nás Pán Ježíš volá.

Obrana a cesta k záchraně je vlastně jednoduchá a prostá. Je ovšem někdy velice bolavá. Stačí přijmout, že to co Bible říká o hříšníkovi a jeho pozici před Bohem a cestě k Němu, platí i pro mě osobně. Potíž je v tom, že v první fázi dostanu v Božím slovu nepokřivené zrcadlo toho, co jsem vlastně zač, že nemám Bohu co nabídnout, že jsem plně odkázaný na Jeho milost, že nemám před Bohem žádné zásluhy, že před Bohem prostě nejsem lepší, než ti druzí kolem mě. To bolí, protože to jde do samého centra mého mínění o mně samém, zasahuje to moji pýchu. Opravdu Boží slovo, pokud ho vezmu osobně, je jako meč, který otevírá mé nitro a přivádí do Božího světla všechnu moji vnitřní špínu, včetně pýchy na to, jaký jsem dobrý člověk.

Mnozí lidé to nesnesou a vzdají tuto cestu s tím, že se vlastně na ně v Bibli ta místa, která mluví jasně o jejich hříchu před Bohem, nevztahují. Mnozí řeknou, že jsou to nesmysly a že žádný Bůh není, a pokud je, nemá jim co do života kecat.

Ti, kdo však s pokorou a vyznáním svých vin přijdou a stále znovu a znovu přicházejí, poznávají v Boží náruči Jeho lásku, odpuštění a dokonalou svobodu a pokoj.

Boží slovo je nemilosrdné v tom, že zcela jasně a bez možnosti úniku říká všem, kdo ho chtějí slyšet, že úsilí věnované tomu, jak před Bohem něco skrýt a nebo Ho dokonce ignorovat, je plýtvání silami, prostředky a časem. Prostě hloupost na n-tou. Člověk tím ničí jen sám sebe a Boží protivník se mu jenom směje.

Naproti tomu Boží slovo přináší útěchu a svědectví o Boží lásce, hlavně pro ty, kteří se cítí nehodní Boží lásky a zájmu, třeba:

 

1 Janův 1

8 Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není. 9 Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak věrný a spravedlivý, že nám hříchy odpouští a očišťuje nás od každé nepravosti. 10 Říkáme-li, že jsme nezhřešili, děláme z něho lháře a jeho slovo v nás není.

 

Jan 6

37 Každý, koho mi Otec dává, přijde ke mně, a toho, kdo ke mně přichází, jistě nevyženu ven.

 

Boží slovo je zbraň, která mě dokáže zasáhnout někdy dost bolestivě. Ovšem jen pro to, aby otevřela další ložisko temnoty, které ve mě ještě zůstalo a kterého se musím zbavit. Je to ovšem i zbraň, kterou mohu velice úspěšně použít proti útokům Božího nepřítele. Pán Ježíš nám ukázal při pokušení na poušti jak: Klíčem je stavět se pod jeho autoritu, hledat v něm vždy to, co vede k pokornému a láskyplnému vztahu k Bohu, vztahu plném důvěry.

Je tu ještě další trik Božího nepřítele, který spoutává mnoho lidí, včetně upřímně věřících křesťanů. Je to specifický, iracionální strach z budoucnosti, který mě nutí vytvářet si do budoucna kupu více či méně pravděpodobných scénářů, pitvat je, zabývat se jimi ve dne a v noci, ztrácet s nimi čas i síly. Z vlastní zkušenosti vím, jak hrozná a velice účinná zbraň to je, jak jednoduché je jí podlehnout a jak účinně dokáže narušit můj vztah s Bohem. Nejhorší a nejúčinnější podobu nabývá, když utrpím nějakou ztrátu, třeba zaměstnání nebo partnera, nejlépe provázenou nějakým zraněním, zradou nebo křivdou. Já se pod jejím vlivem nechám svést k nejistotě, co se mnou bude, jak se to všechno bude dál vyvíjet, třeba i k nenávisti, touze po odvetě vůči tomu nebo těm, kdo jsou podle mého toho příčinou.

Je to velice pevné vězení, pevná pouta, která mi berou spánek, tvořivost, radost, schopnost racionálně uvažovat, a ponechávají mě v mlze mých představ a scénářů. Obrana, pokud se už člověk takto nechá polapit, je obtížná. Pro mě bylo důležité jednak všechno nahlas opakovaně vyznávat Bohu, jednak se odvolávat na Jeho zaslíbení a lásku, na ujištění, že můj život má On pevně ve svých rukou. Poprvé, když se mi to stalo, to bylo nejtěžší. Bylo velice těžké si uvědomit si, že Bůh vidí do mé situace mnohem jasněji a zřetelněji než já sám, že mě nenechal na holičkách a že mě trpělivě volá, abych mu vše pověděl. Trvalo dlouho, než mi to došlo, než jsem pochopil, že všechny mé v hlavě přehrávané scénáře a noční můry jsou vlastně ďáblova lež. Pochopit, že jsou hloupé a směšné, dokonce hříšné, mi trvalo déle, než bylo zdrávo. Mohu k tomu jen vyznat slova žalmu:

 

Žalmy 32

3 Když jsem mlčel, mé kosti chřadly,

neboť jsem celé dny naříkal.

4 Ve dne i v noci na mně těžce ležela tvá ruka.

Morek se mi kazil jako v letním žáru.

5 Pak jsem ti svůj hřích oznámil;

svou vinu jsem neukryl.

Řekl jsem: Vyznám na sebe svá přestoupení Hospodinu.

A tys sňal vinu mého hříchu.

6 Proto ať se k tobě modlí každý věrný

v čase, kdy tě lze nalézt.

Ani příval velkých vod

k němu nedosáhne.

 

Pak už jsem věděl, že není jiná cesta, než to všechno, co se ve mě vaří, vypovědět, někdy i vykřičet, Bohu. To, co a jak mohu Bohu říci, syrově a neobaleně, a někdy i neomaleně, mě zase naučilo Boží slovo, konkrétně především žalmy.

Úžasným darem je, když mám svého lidského zpovědníka, který mi pomáhá má břemena a trable nést. Avšak i když nikoho takového nemám, Boží slovo mě ujišťuje, že Bůh je tu pro mě vždy, vždy ochotný naslouchat, třeba i mým výčitkám, zoufalým výkřikům nebo naříkání a stížnostem. On, v Pánu Ježíši, poznal na vlastní kůži, jak a v čem mi lidé žijeme, jak trpíme, prostě, jaké je to být člověkem. Proto v Pánu Ježíši můžeme směle k Bohu volat jako k svému Otci, jako k svému tatínkovi, který o nás všechno ví, který přichází s pomocí v pravý čas, když se k němu obracíme.

Skutečnost, že náš nebeský Otec o nás všechno ví, není v žádném případě důvod ke strachu. Naopak, je to zdroj úžasné důvěry a svobody. Vždyť si před Ním nemusím na nic hrát, nemusím předstírat, že jsem něco jiného, než jsem. Nakonec si nemusím hrát na nic a nikoho jiného ani před lidmi.

 

Římanům 8

31 Co tedy k tomu řekneme? Je-li Bůh pro nás, kdo je proti nám? 32 On neušetřil vlastního Syna, ale za nás za všecky ho vydal. Jak by nám spolu s ním nedaroval všechno? 33 Kdo bude žalovat na Boží vyvolené? Vždyť Bůh je ten, kdo ospravedlňuje! 34 Kdo je ten, který je odsoudí? Vždyť Kristus Ježíš, který zemřel a byl i vzkříšen z mrtvých, je na pravici Boží a přimlouvá se za nás! 35 Kdo nás odloučí od Kristovy lásky? Soužení nebo úzkost, pronásledování nebo hlad, nahota, nebezpečí nebo meč? 36 Jak je napsáno:

‚Celý den jsme pro tebe vydáváni na smrt,

pokládají nás za ovce určené na porážku.‘

37 Ale v tomto všem dokonale vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval. 38 Jsem přesvědčen, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani moci, 39 ani výšina ani hlubina, ani žádné jiné stvoření nás nebude moci odloučit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.