První čtení: L 24, 50-53

Základ kázání: 1Kr 8, 22-28

 

(Nanebevstoupení Páně)

 

Slyšeli jsme první část modlitby, kterou pronesl král Šalomoun během slavnostního posvěcení chrámu.

Ta modlitba začíná slovy: „Hospodine, Bože Izraele, není Boha tobě podobného nahoře na nebi ani dole na zemi.“ Začíná uvědoměním víry, že Bůh nás nekonečně přesahuje, nemůžeme ho vystihnout, nemůžeme ho uchopit, nemůžeme ho nikdy úplně pochopit, nemůžeme ho zobrazit, nemůžeme ho zakonzervovat, zůstává pro nás tajemstvím. Tuto neuchopitelnost opisovali věřící starozákonní éry slovy o Božím přebývání v nebesích. Ve starověku ještě neměli žádné rakety ani družice, kterými by se dostali aspoň na oběžnou dráhu. Nebesa zůstávala nepřístupná. Nebesa představují sféru, do které nedokážeme proniknout, natožpak ji opanovat. Nedozírně nás převyšují. A Šalomoun zdůrazňuje, že Boží svrchovanost sahá ještě mnohem výš než ta nebeská nepřístupnost: „nebesa, ba ani nebesa nebes tě nemohou pojmout“. Bůh je o celé dimenze víc, než si dovedeme představit. A rozhodně víc, než co můžeme ovládnout, získávat pod kontrolu, natožpak ovládat, ochočit si (třeba i vlastní zbožností), přetáhnout na svou stranu, anebo dokonce zmanipulovat… Před tímto Hospodinovým majestátem zůstává na místě bázeň.

Ale znamená to tedy, že nám nezbývá nic než bát se neznámého? Nezbývá nám nic, než bát se nevyzpytatelného a nevypočitatelného, který nás může kdykoliv zaskočit, šokovat, vyvést z míry? Toho, který nám může kdykoliv rozmetat jistoty a zpřeházet nám celé životy vzhůru nohama? Znamená nevýstižnost a neochočitelnosti Boží, že Bůh se k nám zachová jen jak neřízená střela? Někteří analytici varují, že tak by se mohla začít chovat umělá inteligence, kdyby se vymkla kontrole a kdyby začala sledovat vlastní cíle, jimž by lidstvo začalo být na překážku. Avšak Hospodin suverénně převyšuje i umělou inteligenci. V čem tedy jeho nesrovnatelnost spočívá? Šalomoun vyznává, v čem především není Hospodinu jiný podoben – říká: „Ty zachováváš smlouvu a milosrdenství svým služebníkům, kteří chodí před tebou celým srdcem.“ Podivuhodná zkušenost víry: Bůh není především nesrovnatelně nevyzpytatelný, nesrovnatelně znepokojivý, nepředvídatelně šokující. V nejhlubší hloubi jde naopak o to, že zůstává nesrovnatelně věrný a spolehlivý, nesrovnatelně milosrdný a pravdivý, nesrovnatelně pokojný. Ano, nemusí takový být, nikdo ho k tomu nenutí. A přesto takový být může – v nejzávratnějších hlubinách svého bytí. Ty nedozírné kvality Božího dobra jsou ještě překvapivější, záhadnější a zázračnější než pouhá náhodná zvůle. Nejvyšší láska je nejtvořivější, nejsvobodnější, a tak vlastně i nejnepostihnutelnější mocí. Boží velikost neztělesňují diktátoři, kteří zasévají chaos a smrt. Boží velikost ztělesňuje Kristus, který se povznáší nad každé omezené zlo, s rukama žehnajícíma. S rukama probodenýma, jimiž nám nepřestává láskyplně žehnat. Bezprecedentně Boží člověk.

Už Šalomoun hluboce uvěřil tomu, co Kristus ztělesnil: „Ty zachováváš smlouvu a milosrdenství svým služebníkům, kteří chodí před tebou celým srdcem.“ Od krále Šalomouna stojí ta slova za zvláštní zamyšlení, protože on sám před Hospodinem nakonec celým srdcem nechodil. Závěrečné hodnocení Šalomounovy éry vyznívá neslavně: „Hospodin se na Šalomouna rozhněval, že se srdcem odklonil od Hospodina, Boha Izraele, jenž se mu dvakrát ukázal a výslovně mu zakázal chodit za jinými bohy.“ Jak si tedy máme poradit s vědomím, že nám tak krásnou modlitbu zanechal člověk, který sám nezůstal dobrým příkladem života podle ní? Přestává snad být modlitba vyřčená ústy takového člověka věrohodná? Nebo se dá říct, že právě Šalomoun, znaje své slabosti, tušil, jak náročné může být chodit s Hospodinem celým srdcem, jak je to vzácné a nenahraditelné – a jak velké prázdno v životě zbyde, když člověk celým srdcem při Hospodinu nezůstane? Můžeme přemýšlet, jak si s Šalomounovým rozporuplným odkazem poradit. Ale každopádně se dá říct, že samotná modlitba překračuje stín svého autora. A že stojí nadále za povšimnutí – nikoliv kvůli Šalomounovi, ale kvůli Bohu samému. Nakonec nezáleží na Šalomounovi. Nezáleží na nedokonalém člověku, co rozprostírá své dlaně k nebi. Záleží na Kristu, který sesílá požehnání z nebe na zem.

Též u nás v chomutovské modlitebně vidíme obraz Krista vystupujícího do nebe. A tak si můžeme připomínat, že Kristus převyšuje všechny naše nedokonalosti, slabosti a hříchy. A žehná nám, všemožně problematickým věřícím – s tím, že soustředit se žehnajícího Krista dává větší smysl než soustředit se na vlastní problematičnost. Otevírat se tomu Kristovu požehnání uprostřed problémů, které máme sami se sebou i s druhými. Šalomounova modlitba nám k tomu zůstává inspirací. Nedokonalý člověk se obrací k dokonalému Bohu – a obrací se k němu krásnými slovy. Ale nakonec nezáleží na křehké osobě modlitebníka ani na kráse jeho slov – jedině na Bohu samotném záleží. A Bůh nás dál překvapuje tím, že se sklání ze všech těch dimenzí nad nebesy nebes až doprostřed nicotnosti a bídy nás modlitebníků.

Šalomoun u příležitosti posvěcení chrámu připomíná svého otce, krále Davida. Už David dříve přemýšlel o tom, že Hospodinův chrám vybuduje. Hospodin mu to tehdy zapověděl a přislíbil dořešení té záležitosti v příštích generacích. Šalomoun se těch zaslíbení chopil a nechal chrám vystavět. A přesto cítí, že mu nezbývá než pokorně vyznat: „Ale může Bůh opravdu sídlit na zemi, když nebesa, ba ani nebesa nebes tě nemohou pojmout, natož tento dům, který jsem vybudoval?“ Jen skrze takovou modlitbu můžeme vzít Šalomounův chrám aspoň trochu vážně. Je potřeba si pořád připomínat, že ani do chrámu Boha nezakonzervujeme. Ani do žádného kostela ani do žádné modlitebny. Ani do žádné teologie ani do žádné tradice. Nizozemský teolog Nico Ter Linden parafrázuje, co prorok Nátan kladl na srdce Šalomounovu otci Davidovi: „Hospodin, Bůh nikdy neměl dům. Z Egypta s námi vytáhl ve stanu, s jehož plachtami si pohrával vítr, s kolíky jen tak zapíchnutými v zemi, protože druhý den už jsme zase putovali dál. Když teď Boha ubytujeme jinak, nebude to už jiný Bůh? Věčný je jako vítr, neví se, odkud přichází a kam jde. Bůh se nedá spoutat mezi čtyři zdi ani zafixovat mezi zbožná slova a gesta. Nikdy Boha nesmíme uzavřít, Davide – ani do budovy, ani do knihy, ani do člověka, ani do kamenné sochy, ani do našich myšlenkových představ.“

Pak Nico Ter Linden ještě dál rozvíjí své úvahy: „Izrael je ve věci chrámu rozpolcen. Zrovna jako kdysi ve věci království. Je mnoho důvodů pro, a mnoho důvodů proti. Příznivci i odpůrci mají pravdu. Nejprve neměli mít žádného krále, a pak ho přece dostali. A chrám, který David neměl postavit, nakonec vybudoval Šalomoun.

Teď dostane dům Bůh, který ho nikdy neměl. Věčný je samozřejmě všude, jenže tak jako přátelství a láska potřebují jisté příležitosti, abychom je mohli někdy a někde pěstovat a zachovávat, stejně tak je tomu i se smlouvou mezi Bohem a lidmi. Potřebujeme jisté časy a jistá místa, abychom toto společenství mohli oslavovat a prohlubovat.“ Tolik Nico Ter Linden.

Ano, i naše církevní budovy mohou dobře sloužit, ale určitě ani my nemáme zapomínat na období pohyblivého stanu. Přirovnal bych to k rozdílu mezi prvním milostným vzplanutím a mezi pokročilou fází manželského života. Nejdřív se oba scházejí po večerech v rozkvetlých parcích, chodívají spolu na procházky, neustávají v pohybu, všechno je pro ně nové, mají si pořád co říct a nemohou se nabažit jeden druhého. Později bydlí v dobře vybaveném bytě, ale nevzácně i v usedlém stereotypu, s nohama nataženýma na gauči, usínající u televize, jeden den jako druhý. Podobně náš zavedený církevní může vztah s Bohem měnit v zešedlou rutinu. A zajisté i po letech manželství má smysl vyrazit spolu na procházku, na výstavu či do kina. Aby vztah nevyhnil úplně. Ani my křesťané nesmíme úplně zkamenět ve svých modlitebnách… Nesmíme zapomínat, že dokonce i lesk katedrál zůstává lacinou cetkou oproti Boží přítomnosti. A tak vyrážíme z církevních budov ven, vycházíme zas jinam, vydáváme se na další cestu s Bohem, který je věčném pohybu. Jako když učedníci vyrazili s Kristem k Betanii, i my jsme vyrazili za hranice všedního provozu. Pozval nás třeba na zahradu nebo do rodinného domu. Buduje živý chrám uprostřed našeho setkání. Nikdo z nás si ho nepřivlastní. Nikdo z nás ho nikde nezachytí v jeho stoupání nad nebesa nebes. A přesto nás dál provází v našem společném putování, když hledáme jeho cestu. Odkázáni na jeho požehnání, doufajíce v jeho slitování.

Hospodine, můj Bože, skloň se k modlitbě svého služebníka a k jeho prosbě o smilování a vyslyš lkání a modlitbu, kterou se tvůj služebník před tebou dnes modlí:

 

Slovo poslání: Ef 1, 17-23