První čtení: Sk 2, 37-47

Základ kázání: Ez 36, 24-36

 

(Svatodušní neděle)

 

Jak působí Duch svatý? Co všechno zmůže? Jaký vliv může mít taková tajemná skutečnost – možná by bylo lepší říci „ne-skutečnost“, kterou ani nevidíme a neumíme prokázat její existenci?

Ovlivňuje nás spíš osobně, v našich nitrech, v našich duších? Omezuje se na naše myšlenky, případně prožitky Boží přítomnosti? Patří spíš do soukromí než na veřejnost?

Anebo rozhýbe i celou společnost? Ovlivní veřejné mínění? Způsobí globální změny?

Anebo bychom si neměli nechat působení Ducha svatého pro sebe právě proto, aby kolem nás něco zmohl? Znamenalo by vyhrazovat Duchu svatému jen osobní soukromí něco jako – Ježíšovými slovy řečeno – schovávat lampu pod postel? Koneckonců, i kdybychom Božího Ducha chtěli udržet pod kontrolou a zakonzervovat, on by nám přesto svobodně vyvanul jinam. Ale my bychom dopadli jako lidé bezduší.

Podle biblických svědectví je Duch svatý velká síla. A projevuje se jak v nitrech jednotlivých lidí, tak v celém společenství. Proměňuje život národů i mezinárodní situaci.

Podle proroka Ezechiele Hospodin svému lidu zaslíbil: „Vezmu vás z pronárodů, shromáždím vás ze všech zemí a přivedu vás do vaší země.“ Šlo tehdy o vizi návratu z babylonského zajetí. Taková vyhlídka zněla nejdřív dost přitaženě za vlasy. Ale Duch Boží uvádí do pohybu i to, co vypadá jako úplně zablokovaně. Nejdřív se ohlásí jen jako nenápadný vánek, jako hlas tichý a jemný, jako nesmělé oslovení, kterému sotva kdo věnuje pozornost… Ale pak nabývá na síle. A najednou se podobá spíš prudkému vichru, který se opírá do plachet… „Shromáždím vás ze všech zemí,“ přislíbil Hospodin. A za pár let už se uvolnil průchod k návratu celého národa.

Duch Boží tedy shromažďuje. To k jeho nátuře patří. Také nás přivedl do shromáždění věřících. V prvním čtení jsme slyšeli o shromáždění rané církve. Ty, kdo by jinak neměli nic společného, Duch svatý dovedl k tomu, aby měli všechno společné. Zní to až pohádkově. I raná církev se k tomu ideálu jen blížila. Ale na druhou stranu jsme možná i my už někdy zažili podobné věci. Divili jsme se, v jak dobrém Duchu se dali dohromady lidé, u nichž bychom to nečekali. Nebo jsme sami zažili nečekané přijetí i od lidí původně vzdálených. Duch Boží nás sjednocuje napříč rozdělenou společností. Učí nás nebýt si navzájem lhostejní, přijímat v druhém bratra či sestru. I ty, kdo by si jinak zůstali cizí, přetváří v ty, kteří by si navzájem chyběli, kdyby jeden o druhého přišli.

Ale shromažďuje nás jen tak? Vezme nás tak, jak jsme, a nahromadí nás bez ladu a skladu? Cítíme asi, že to by nebylo shromáždění, ale jen hromadění. Duch svatý nás musí poklidit, pročistit, proměnit. Učinit nás jako stvořené pro blízká setkání nového druhu. Podle slov proroka Ezechiele nás očišťuje od nečistot a – jak říká doslova – hnusných model. Určitě si nic nemusíme nalhávat, nejsme vždy čistí jak lilie. Náš pohled na druhé lidi mnohdy zatemňují naše vlastní problémy. A samozřejmě ani Boha nevnímáme čistě. Obvykle ho ve svých představách vidíme jako někoho temnějšího, než jaký doopravdy je. A tak se odvracíme od jeho tváře. A obracíme se k vlastním představám, ke klamným jistotám spokojeného života vzdálenějšího od Boha. Obracíme se ke svým modlám.

Modlou se může stát i vlastní náboženská tradice, když ji živý Bůh opustí. Taková tradice zůstane mrtvá, samoúčelná, zkostnatělá. Během babylonského vyhnanství přišel Boží lid o chrám i o vlast, o vlastní svobodu i vládu. Většina věřících si pak připadala úplně zdecimovaná, bez jakékoliv vyhlídky do budoucna.

Prorok Ezechiel však dohlíží vizi i uprostřed krize a naznačuje svým souvěrcům: Dřív jste si dělali modly třeba i z chrámu, z národní hrdosti a ze svých králů, teď se musíte naučit žít bez toho. Bůh nám jde naproti přímo babylonským vyhnanstvím, i když si tady připadáme jak v nesmyslné prázdnotě. Hospodin nepotřebuje chrám, aby se s námi setkal. Setká se s námi přímo ve svém svatém Duchu. V něm nás očistí od našich zaprášených model, abychom se do zaslíbené země vrátili duchovně obnoveni.

V pozdější církvi se znamením duchovní očisty stal křest. Apoštol Petr vyzýval: „Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého.“

Možná i my si občas připadáme jako zdecimovaný Boží lid uprostřed cizího, nevěřícího světa. Anebo jako malomyslný český lid ve světě, kde nabývají navrch nepřátelské mocnosti. Hospodin nám jde naproti i uprostřed této nejistoty a prázdnoty – uprostřed vyprázdněnosti jistot, které už nedávají tak dobrý smysl. Osvobozuje nás od představ, které se ukázaly být klamné. Touží nás nově a bezprostředně oslovit ve svém svatém Duchu.

Tato proměna podle proroka Ezechiele spočívá v tom, že nám Hospodin vyjímá srdce kamenné a dává nám srdce z masa. Co znamená to srdce kamenné? Představil bych si třeba srdce zatvrzelé, obrněné a uzavřené, neschopné dalšího života a nepřístupné proměně. Samo se sice nezraní, ale druhého jím můžeš bolestivě ubíjet. Srdce zkostnatělých tradic. Oproti tomu srdce z masa zůstane mnohem zranitelnější, ale zároveň živější. Přístupné proměnám a otevřené proudu života. Dar srdce z masa jde podle Ezechiele ruku v ruce s darem Božího Ducha v nitru věřícího. Srdce symbolizuje duševní život, který se proměňuje ruku v ruce s životem duchovním.

Hospodin v souvislosti s darem Ducha přislíbil: „učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich.“ Duch Boží není jen jako vichřice, která by zpřeházela všechny staré pořádky a zanechala po sobě chaos. Duch Boží prohlubuje vědomí Božích řádů. Inspiruje nás k tomu, abychom jednali spontánně v souladu s Božími záměry, řády a zákony jeho lásky. Nejenom z donucení, nejenom na oko, nejenom napůl. Spontánní zápal cítíme z popisu začátků první církve, kde všichni s upřímným zájmem poslouchali učení apoštolů, byli spolu, lámali chléb, modlili se a sdíleli štědře vše potřebné. Duch svatý obnovuje náš vztah ke vzájemnému společenství – tak, abychom v něm vnímali opravdový smysl, nikoliv pouhou zkostnatělou instituci.

A ještě jeden zajímavý efekt se podle proroka Ezechiele s příslibem Ducha svatého pojí: V zaslíbené zemi se rozhojní polní úroda i ovoce na stromech. Dřívější hrozba hladomoru bude zažehnána. Možná se pochybovačně ptáme, jak působení Ducha svatého souvisí s úrodou. Ale i nad tím je zajímavé se zamyslet: Duch svatý působí konstruktivně. Vytváří dobrý řád, kterému věříme z celého srdce, nepřijímáme ho jen z donucení. Inspiruje nás k rozvoji společnosti, v níž se dá dobře žít. A naopak tam, kde lidé upřednostní modlářství v duchu vlastní sebestřednosti, působí to destruktivně. V totalitních režimech se lidé neztotožňují se zatvrzelým systémem v hloubi srdce, podvádějí, rozkrádají veřejný majetek a tak dál. Celá společnost chudne, někdy i hladoví, rozkládá se. Všude, kde lidé zbožšťují politiky, kterým jde jenom o vlastní zájmy, společnost posléze strádá. A také plundrování planety je vlastně projevem našeho duchovního neřádu. Určitě si tedy dovedeme představit, že tam, kde zavládne modlářská sebestřednost, přichází hlad – duchovní nenaplněnost a někdy i skutečná bída. Pak celá společnost zabředne do stavu, který lidem později připadá jako zlý sen. „Až si vzpomenete na své zlé cesty a na své nedobré skutky, budete se sami sobě ošklivit pro své nepravosti a ohavnosti.“ Říká Ezechiel. Oproti tomu Duch svatý rozvíjí společenství, do něhož lidé patří z upřímného přesvědčení. Svou práci pro něj přijímají jako poslání. A upřímněji dbají na dobré Boží řády. V takovém společenství se dá lépe žít. Nechci tím říct, že všude, kde působí Duch svatý, společnost automaticky prosperuje. Tak to není. Ale vidíme třeba, že už v té první církvi se lidé vcítili do sebe navzájem lépe než v okolní římské společnosti. Přestávali dbát na rozdíly mezi pány a otroky, dělili se spolu o majetek i o chléb, duchovní i fyzický hlad byl utišen. Duch svatý prohlubuje empatii vůči druhým lidem i vůči strádající přírodě. I v dobách, kdy přijde krize, se dá ve společenství utvářeném Duchem svatým žít o něco lépe. Takže vidíme, že Duch svatý opravdu vede ke společenským i globálním proměnám. Nepatří jenom do zbožného soukromí.

Můžeme můžeme sice podléhat skepsi, když vnímáme slabost své církve, nepokojnou mezinárodní situaci i zhoršující se stav planety. Ale i v takové situaci dává smysl za prvé odevzdat se Bohu a jeho dílu proměn. Tyto proměny se mohou projevit někdy i jako podivuhodné zvraty, není vše ztraceno: „Zpustošená země bude obdělána, nebude už ležet zpustošená před zraky všech, kdo jdou kolem. Potom řeknou: ‚Tato zpustošená země je jako zahrada v Edenu: města ležící v troskách, zpustlá a zbořená, jsou nyní opevněna a osídlena.‘“

I navzdory našim selháním Bůh stále usiluje o prosazení vlastních dobrých záměrů. A přetváří nás svým Duchem ve společenství těch, kdo se s jeho záměry srdečně ztotožňují. Společně v Božím Duchu přijímáme Kristův život za svůj. Přijímáme i Boží záměry.

 

Slovo poslání: 1Pt 1, 22-25