První čtení: Iz 59, 12-21

Základ kázání: J 5, 39-47

   

„Zkoumáte Písma“ – taková věta může znít mezi věřícími jako pochvala. Zvlášť mezi námi evangelíky. V evangelické tradici šlo vždycky o to, aby se lidé zabývali Písmem svatým – samostatně a poctivě. Aby si nenechali význam biblické zvěsti pokřivit žádnou vnější autoritou – i kdyby to byl sám papež. A také aby si ho nenechali zaneřádit žádnou náboženskou pověrou. V tradičně evangelickém prostředí bývají dodnes doceňováni tak zvaní písmáci – lidé, kteří čtou Bibli celoživotně, do hloubky a rádi. „Zkoumáte Písma“ – taková věta by mohla znít jako pochvala. A určitě dává smysl Písma zkoumat.

Ale stačí jen Bibli pročítat a vyznat se v ní? Došel by ve víře nejdál ten, kdo by znal Bibli třeba i zpaměti? Z Písem se dají vyčíst různá slova. A dají se různým způsobem přijmout. Dá se o nich též živelně diskutovat. Třeba o Večeři Páně, o jejím spojení s Kristovým tělem a krví. Nebo o darech Ducha svatého. Nebo o doslovnosti či nedoslovnosti výpovědí jako stvoření světa v sedmi dnech. Nebo o tom, zda žijeme v posledním čase před druhým Ježíšovým příchodem. Nebo o homosexuálních partnerstvích. Nebo o mnoha aktuálních problémech, o kterých se v Bibli přímo nedočteme, ale hledáme k nim správný křesťanský postoj. Například o válce na Ukrajině, o budoucnosti Evropy… A určitě má smysl o všech těch věcech přemýšlet. Ujasňovat si postoje z hlediska víry. Pravda, někdy to má smysl větší, jindy menší. Ale očima víry hledáme orientaci ve všech myslitelných tématech.

Nicméně i dobře míněné hledání pravověrného přístupu se snadno zvrtne. Třeba když začnu druhého člověka považovat za podřadnějšího kvůli tomu, že rozumí Bibli jinak než já. Anebo kvůli tomu, že má jiné názory na život než já… Určitě dává smysl vzájemně diskutovat. Ale ne proto, abych se nad druhým člověkem povyšoval z přesvědčení o své lepší pravdě. Naopak, Kristovu pravdu máme hledat společně. Společně hledat orientaci ve světě, který sdílíme. Společně hledat, jak se dál posunout objasněním svých pohledů na věc. Je smutné, že rozhovory, kterým bychom se měli navzájem pozvednout, končí tak často tím, že se shazujeme. A nejsmutnější je, když vůbec nepochopím dobrý záměr druhého, jenom protože se nechová podle mých navyklých představ o správné víře či o správném životě. Nevejde se do mých škatulek. Někteří zbožní vůbec nepochopili Ježíše, třeba když uzdravoval v sobotu. Podle nich prostě porušil přikázání o sobotním odpočinku. Takže podle nich jednal bezbožně. S takovým raději nemít nic společného. A právě v odpovědi na tato velká nepochopení klade Ježíš svým oponentům na srdce:

„Zkoumáte Písma a myslíte si, že v nich máte věčný život; a Písma svědčí o mně. Ale vy nechcete přijít ke mně, abyste měli život.“ Někdy se s Ježíšem minou i lidé, kteří znají Bibli do nejmenších detailů. Ostatně kdybych znal recept na delikátní svíčkovou, ale nic bych podle něj neuvařil, tak by mi ani špičková znalost receptu nepřinesla užitek. A podobný problém bych mohl mít i se znalostí Bible a se svým vztahem k Ježíšovi. Celý ten problém se dá shrnout také slovy apoštola Pavla: „Kdybych měl dar proroctví, rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všecko poznání, ano, kdybych měl tak velikou víru, že bych hory přenášel, ale lásku bych neměl, nic nejsem.“

Také sám Ježíš svým oponentům zdůrazňuje, že jejich problém je spojen s nedostatkem lásky: „Nečekám slávu od lidí. Ale o vás jsem se přesvědčil, že v sobě nemáte lásku k Bohu.“ Proč vlastně klade Ježíš do souvislosti, že nečeká lidskou slávu, ale očekává pravou lásku? Jaký konflikt tu probíhá mezi slávou a láskou? Je fakt, že i my se někdy zaměřujeme jen na slávu a zištné zájmy, a lásku v jednání druhých přehlížíme. Když někdo usiluje o velké věci, míváme sklon se ptát: Co tím sleduje? Co z toho bude mít? Touží se hlavně zviditelnit? Kolik svou dobročinností vydělá na neštěstí druhých? A tak dál. Ano, je dobré rozpoznat skutečné podvodníky, manipulátory, pokrytce. Ale byla by škoda podezírat ze sobeckých úmyslů toho, komu jde o víc. Bylo by špatné očerňovat člověka s upřímně nezištnými úmysly. Pak bychom se nedovedli vymanit ze světa, který myslí jen na slávu, a lásku opomíjí. Mně o mně nejde, zdůrazňuje Ježíš. I když vám může připadat, že mám nějaký mesiášský komplex: „Nečekám slávu od lidí. Ale o vás jsem se přesvědčil, že v sobě nemáte lásku k Bohu.“ I když nás ostatní zklamou, Ježíš neklamně ztělesňuje, že člověku může jít nefalšovaně o věc Boží. A v Kristově Duchu o ní může jít i nám, pokud Kristovu věc přijímáme za svou. „Přišel jsem ve jménu svého Otce, a nepřijímáte mne.“ – Upozorňuje Ježíš svoje oponenty. Právě proto mě nepřijímáte, že už ani nechápete, oč mi jde. Ztrácíte důvěru, že se království nebeského Otce může stávat i vaší všední realitou. Ale zůstává dobrou zprávou, že může.

Nicméně vás už příliš pohltil svět lidského sobectví, zištných úmyslů, mocenských zájmy. „Kdyby přišel někdo ve svém vlastním jménu, toho přijmete. Jak byste mohli uvěřit, když oslavujete sebe navzájem, ale slávu od samého Boha nehledáte!“ Ta kritická slova nejspíš Ježíšovým oponentům vyzněla jako tvrdý úder. Oni se naopak prezentovali jako ti, kterým jde především o věc Boží. Ale bohužel i na Boží jméno se lidé někdy odkazují bezbožně. Když Bohem argumentují k potvrzení své vlastní moci, svých vlastních zájmů, k obrnění svých vlastních pořádků a tradic. Když hledají zvláštní respekt a uznání jako ti, kteří mají na své straně dokonce i samotného Boha. A tak touží zas jen po vlastní slávě, i když se tváří, že jim jde o Boží věc. Člověka v tomhle stavu může Ježíš znervóznit. Člověk se totiž podvědomě bojí, že temné stránky jeho osobnosti vyjdou ve světle Kristovy přítomnosti najevo. Bojí se Ježíše jako čert kříže. Také proto se lidé pokusili Ježíše zbavit, zneutralizovat ho, vytlačit na kříži ze světla světa pryč.

Ježíš na jednu stranu uklidňuje, že on sám proti člověku nic nemá. Na druhou stranu potvrzuje, že pravda o člověku vyjde najevo: „Nedomnívejte se, že já budu na vás u Otce žalovat; vaším žalobcem je Mojžíš, v něhož jste složili svou naději.“ Neodvratně se ukáže, jak jsme měli srovnané hodnoty a jestli to bylo v souladu s Božím zákonem. I když jsme o Božím zákonu častěji mluvili, uvidí se, zda jsme nepopřeli jeho principy. A nejhlubším principem není povyšovat se nad druhé s přesvědčením, že já jsem ten lepší, hodnotnější a spasenější člověk. Nejhlubším principem je hledat mezi sebou jakékoliv příležitosti pro slibné proměny v Kristu.

Podle Janova evangelia řekl Ježíš svým oponentům dost směle: „Kdybyste opravdu věřili Mojžíšovi, věřili byste i mně, neboť on psal o mně.“ Zní to jako dost odvážný předpoklad, že už když si přečteme Starý zákon správnýma očima, dojdeme ke Kristu. Z pohledu židovské víry by na něm nebylo nic samozřejmého dodnes. Možná, že se ten předpoklad dá pojmout ještě šířeji. Významná křesťanská filosofka židovského původu Edith Steinová říkala: „Kdo hledá pravdu, hledá Boha, ať už si to uvědomuje nebo ne.“ Což je dost nadějné poselství. A dá se vztáhnout i ke Kristu, který sám říkal: „Kdo hledá, najde“. Mohla by nás sice zaplavit beznaděj při pomyšlení, že i lidé, kteří se zaštiťují Božím jménem, hledají mnohdy jen vlastní slávu. Na druhou stranu však přetrvává naděje, že každý, kdo upřímně hledá víc než svou vlastních slávu, každý, kdo upřímně hledá smysl života podle hlubších principů, které tak trefně vystihl už kdysi Mojžíš, setká se na této cestě nakonec s Kristem. S Pánem života, který nám jde v každém upřímném hledání osobně naproti.

Evangeličtí písmáci a vůbec my všichni, ke kterým se dostává svědectví Písma (třeba i na těchto bohoslužbách), máme výhodu. Ježíšova tvář se už před námi rýsuje zřetelněji a tušíme už jasněji, o koho jde. Tu výhodu skutečně máme, pokud nám Ježíš nezůstává jen knižní teorií, pokud ho bereme jako životní realitu.

 

Slovo poslání: Žd 3, 1-6