První čtení: J 15, 18-27

Základ kázání: Am 7, 10-15

 

Nevím, jak vám, ale mně se ani v tomto čase dovolených nepřestává připomínat neodbytný neklid, který se trvale usadil v atmosféře posledních let. Myslím, že nejednoho z nás toho trápí víc než jen osobní starosti. Vnímáme také pohnutou situaci ve světě, v Evropě i u nás. Cítíme, jak se jistota světového pořádku otřásá. Za humny pokračuje válka. A u nás se blíží se volby, které mohou další vývoj naší země ovlivnit dost zásadně.

Na mysl stále přicházejí otázky:

Kam směřujeme?

Nač se připravit?

Pro jakou budoucnost se rozhodnout?

Kdo naší společnosti prospívá? A kdo jí škodí?

Myslí to s námi špatně ti, kdo „straší válkou“? Anebo naopak ti druzí zavádějí na scestí chlácholivými slovy o míru?

Jak se poučit z minulosti?

My věřící se navíc ptáme: Kde v tom znepokojivém dění figuruje Bůh? A jací lidé nás osloví v Kristově pravdivosti? A kdo nás naopak od Boha odvrací?

V některých zemích zkoušejí Boha zatáhnout do politiky přímo. Aby také on sloužil národu a vlasti. Třeba současném Rusku mají i kněží nařízeno podporovat válku, modlit se za ruské vítězství a tak dál. Za protiválečné přesvědčení byli už někteří kněžství zbaveni, někdo z duchovních i uvězněn. Církev se stala součástkou promazaného válečného stroje. Nejspíš i sám Bůh by měl podle režimních ideologů do takového stroje zapadnout jako ozubené kolečko. Spojení trůnu a oltáře ovlivňuje politiku některých zemí dodnes.

U nás sice Bůh tolik politických bodů nevydělá… V centru pozornosti se ocitne nanejvýš pražské jeuzalátko. Ale i naši společnost ovlivňují diskuze, jak má vypadat správný a nezkažený svět, jak má žít normální společnost, jaké hodnoty uchovávat do budoucna a tak dál. Někdy se mluví výslovně o křesťanských hodnotách. Takže i u nás se zamýšlíme nad správným řádem světa, a za představou o správném řádu se zase už ozývá povědomí o řádech Božích. A také hledáme osobnosti, které ztělesní naše duchovní ideály. Někdy i vládce s mesiášskými rysy.

Kdo u nás sehraje roli ochránce správného fungování světa? A kdo se naopak projevuje podvratně, kdo představuje riziko pro naši zemi do budoucna?

V severním Izraeli došlo ke střetu mezi prorokem Ámosem a knězem Amasjášem. Severní Izrael byl tehdy samostatným královstvím. Odštěpil se od davidovského Judska už v dřívějších dobách, za krále Jarobeáma I. Tento král osamostatnil i severoizraelský náboženský provoz. Obnovil staré svatyně a zavedl v nich místní způsob uctívání Hospodina, který však nebyl prostý modlářských vlivů. A dosadil do těch svatyň své vlastní kněze.

Proroka Ámose a kněze Amasjáše potkáváme později, za vlády Jarobeáma II. Severní Izrael tehdy prosperoval. K jeho rozkvětu přispěl také pád sousedních území, která dobyla Asyrská říše. Severní Izrael v nich už neměl své dřívější konkurenty. Hlavně, že nám se dobře daří, říkali si mnozí Severoizraelci. Náš Bůh je s námi, ujišťovali se. Nechtěli si klást nepříjemné otázky. Chtěli být v klidu. Ale prorok Ámos jim pokoj nedal. Mluvil o duchovním úpadku země, o bezohlednosti mocných a dobře zajištěných lidí, o prázdnotě jejich životního stylu, o prohlubujících se propastech mezi bohatými a chudými, o nedostatku solidarity s trpícími, o nedostatečném hledání Boží vůle a tak dál. Ámos přibližoval Boží pohled na stav společnosti pravdivě a nepřikrášleně. Hodně mluvil i o Božích soudech. Ale soud v tomto podání není zlou odvetou pomstychtivého boha. Výstraha před ním nemá vést k beznaději a k demoralizaci. Naopak, Boží soud vede k odmítnutí zlého a k osvobození od zlého. Vede k návratu na cestu života. Ale většině Severoizraelců zněla Ámosova slova jako nepohodlné, destruktivní řeči, možná i jako temné věštby, které se nemají vyslovovat, aby se nenaplnily. A navíc v té éře někteří proroci měli i přímý politický vliv, inspirováni Božím slovem pomazávali nové krále a tak dál…

Loajální kněz Amasjáš nelenil a poslal králi Jarobeámovi II. udání: “Spikl se proti tobě Ámos přímo v izraelském domě. Není možné, aby země snášela všechna jeho slova. Ámos totiž říká: Jarobeám zemře mečem a Izrael bude zcela jistě přesídlen ze své země.“ Amasjáš Ámose vykreslil jako spiklence, samozvance a zaprodance. Co si to dovoluje, podrývat královskou autoritu a zpochybňovat, že kráčíme vstříc světlým zítřkům? Je navíc typické, že Amasjáš Ámosova slova dost okleštil a zkreslil. Zamlčel hloubku výpovědi o duchovním stavu společnosti ve vztahu k Hospodinu. Přežvýkal celé proroctví jen jako primitivní protistátní řeč, která zní čistě negativně. Lidé, kteří se starají hlavně o upevnění vlastní moci, karikují takhle výroky nepohodlných oponentů dost často. Nevěnují hloubce argumentů pozornost. Chtějí se lidí s odlišným postojem prostě zbavit. Pokud ne sprovodit ze světa, tak aspoň uvěznit nebo vyhostit za hranice.

„Pak řekl Amasjáš Ámosovi: ‚Seber se, vidoucí, a prchej do judské země! Tam chleba jez a tam si prorokuj! A nikdy už neprorokuj v Bét-elu, neboť je to svatyně králova, královský dům.‚“ Amasjáš bere spojení trůnu a oltáře jako samozřejmost. On patří k tomu typu lidí, kteří by nejraději i Boha využili jako kolečko v promazaném stroji. Kněží i proroci mají podle něj oddaně sloužit státu, který je živí. Tak ať si Ámose živí judský stát, odkud ten přivandrovalec pochází. Amasjáš se na Ámose obořuje: „Tam chleba jez a tam si prorokuj!“ Nejspíš patří také k tomu typu lidí, kteří se často podezřívavě ptají: Čím zájmům sloužíte a kdo vám za to platí? Uvažuje podle principu: „Koho chleba jíš, toho píseň zpívej.“ Nedochází mu, že: „Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.“ A navíc Amasjáš prohlašuje, že Bét-el je svatyně králova. Proto v ní nemá co dělat podvratný živel, který mluví o králi špatně. Režimní kněz ztratil povědomí o tom, že svatyně nemá být králova, ale Boží. Mezi Amasjášem a Ámosem nedochází jen ke střetu dvou jednotlivců, ale ke střetu odlišných, protichůdných světů.

„Ámos Amasjášovi odpověděl: ‚Nebyl jsem prorok ani prorocký žák, zabýval jsem se dobytkem a sykomorami. Hospodin mě vzal od ovcí, Hospodin mi rozkázal: ‚Jdi a prorokuj Izraeli, mému lidu!‘“ Pointa mého aktivismu ti uniká, dává Ámos najevo. Původně jsem ani nepatřil k náboženskému aparátu nebo k zavedené teologické škole. A klidně bych se dál živil jinou prací, která by mě stála míň nervů. Ale vstoupilo mi do života něco, co bylo silnější než já. Nebo lépe řečeno někdo mi vstoupil do života, to „Hospodin mi rozkázal: ‚Jdi a prorokuj Izraeli, mému lidu!“ A od té chvíle bych byl sám proti sobě a popíral bych to nejcennější, čeho se mi v životě dostalo, kdybych se na své prorocké povolání vykašlal.

A navíc bychom neměli přeslechnout, že Ámos své poslání vysvětlil jako úkol prorokovat Izraeli – tedy k Izraeli, nikoliv prorokovat proti Izraeli. Lidé, kteří se dostanou do opozice, mluví sice velmi kriticky o své vládě a o své společnosti, ale to ještě nemusí znamenat, že by jim nešlo o dobro pro svou zemi. Naopak, tomu, kdo mocným pořád pochlebuje, jde spíš jen o vlastní prospěch. Ano, existují i lidé, kteří chrlí programovou negaci, aby strhli zklamaný dav na svou stranu. Ámos však zůstal v opozici vnitřně poctivé a pravdivé, duchovně věrohodné, a tak nechce ani ta nejostřejší oslovení zamlčet, ať už by to bylo z pohodlnosti, nebo ze strachu.

Když sledujeme příběhy Božích svědků od starozákonních proroků přes samotného Krista až po věřící a věrohodné disidenty současnosti, častěji nás mohou přepadat stísněné pocity, že nasazovat se takhle nekompromisně pro Boží pravdu nemá příliš smysl. Vyhoštěni do zahraničí končí takoví lidé spíš v lepších případech, někdy museli přežít léta brutálních trestů a nevzácně byli i popraveni. A většinou se jim nedostávalo nijak masového pochopení a přijetí od jejich současníků. Ale pohledem víry bychom se na jejich příběhy mohli podívat i z opačné strany. Totiž, že neustávají zázraky a Boží divy, když se tolik lidí odvažuje jít proti proudu, nedbat jen na svou obživu a na vlastní prospěch, hájit pravdu i v prostředí zamořeném lží, usilovat dialog i tam, kde o něj nikdo nestojí a podstupovat i tolik utrpení s vizemi budoucnosti, která podle běžných předpokladů vůbec nemusí nastat. Můžeme vytušit, že tyto životy skutečně rozpohybovala ještě vyšší a světodějnější moc, než jaká náleží velmocím, které nás zastrašují.

Amasjáš vs. Ámos. Příklad střetu dvou odlišných, protichůdných vesmírů. Podle jednoho by měl celý svět včetně Boha samého sloužit vlastním zájmům. Druhý chce naopak odevzdat sebe i celé své společenské vyšší a pravdivější moci.

Kéž i my v následujícím čase rozpoznáme ty, kteří nám nezamlčí ani nepopulární pravdy, protože jim půjde skutečně o naši společnost, o naši budoucnost, v posledku o Boží věc.

A kéž ani my sami pravdivá Boží oslovení nepřekrucujeme, ale kéž naopak v Duchu Kristově i mezi námi rezonují v plné šíři.

 

Slovo poslání: Žd 11, 32-12, 3