První čtení: Ez 47,1–10

Základ kázání: J 21,1–14

  

(Kazatel: Marian Šusták)

  

Je ráno u jezera. Učedníci mají za sebou noc, která bolela. Nejen fyzicky. „Šli na ryby“ – to není jen informace o zaměstnání, to je návrat zpátky. Zpátky do jistoty, do starého života, do něčeho, co mají pod kontrolou. Po tom všem – kříž, prázdný hrob, zmatek, strach – si říkají: aspoň ryby jsou pořád ryby. Jenže nejsou. Celou noc nic.

A to je první tvrdá věta toho příběhu z Evangelia podle Jana: Můžeš dělat to, co umíš nejlépe, a stejně nic neulovíš. Můžeš se vrátit k jistotám a ony najednou nefungují. To není jen rybolov. To je život. („V potu tváře chléb svůj jísti budeš…“, zní u vyhnání z ráje… Lopota, koloběh…)

Kolikrát si myslíme: když to s vírou začne být složité, vrátím se k tomu, co fungovalo. K práci, k rutině, k tomu, co umím. A najednou prázdné sítě. A člověk si říká: kde jsi, Bože? Vždyť teď řeším úplně obyčejné věci.

A právě tam, v té obyčejnosti, stojí Ježíš na břehu. Nepřichází do chrámu, nepronáší velké teologické projevy. Stojí u jezera a ptá se skoro až trapně prostě: „Dítky, máte něco k jídlu?“ To je otázka, která bolí. Protože odpověď zní: Nemáme.

Tady zpozorníme: Vzkříšený Kristus se zajímá o snídani. Ne o velké duchovní výkony, ale o to, jestli mají co jíst. To je skoro pohoršující. My bychom čekali: „Pán, vzkříšený Pán, přináší spasení světa.“ A on: „Máte ryby?“

Ale tohle je důležité. Bůh po vzkříšení není méně lidský. Naopak – je nebezpečně blízko našim každodenním starostem.

Podobně v Evangeliu podle Matouše 6, 8 Ježíš říká: „Váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte.“ Neříká: Ví, jaké máte duchovní ambice. Říká: Ví, co potřebujete. Jídlo, práci, smysl, sílu vydržet.

A přesto – učedníci ho nepoznají. To je další bolest. Ježíš je blízko, mluví k nim – a oni nevědí, že je to on. Kolikrát jsme v situaci, kdy máme pocit, že Bůh mlčí, a přitom on stojí vedle na břehu; a my ho jen nepoznáváme.

A pak přijde ta zvláštní rada: „Hoďte síť na pravou stranu lodi.“ Rybáři, kteří celou noc nic nechytili, dostanou radu od někoho na břehu. To je skoro komické. Jako kdyby někdo přišel za kuchařem a řekl mu: „Zkus to víc osolit, nebo trochu kari.“ Po létech praxe má poslechnout nějakého kibice – stejně jako učedníci… A přece to udělají.

A to je možná víra: udělat něco, co se zdá zbytečné, i když to řekl někdo, koho ještě ani pořádně nepoznáváš.

A najednou přichází hojnost. 153 ryb. Tak konkrétní, že to jde spočítat. A síť se netrhá.

Tady se nabízí spojení s Evangeliem podle Lukáše 5, kde na začátku Ježíšova působení zažijí podobný zázrak – tam se ale sítě trhají. Tady ne… Na začátku víry to praská. Nadšení, chaos, nezvládnutelnost. Po vzkříšení přichází jiná kvalita: hojnost, která drží pohromadě.

A teď k otázce, kterou si klademe téměř automaticky: Platí to i o těžkých zkouškách?

Tady musíme být opatrní. Ten text neříká: Když budeš věřit, vždycky ulovíš 153 ryb. Kdo tohle káže, měl by si zkusit pár nocí bez úlovku. Bible není reklama na úspěch.

Vzpomeňme si na Knihu Job. Tam je člověk, který o všechno přijde. A Bůh dlouho mlčí. A když promluví, nedá jednoduché odpovědi. Neřekne: „Tady máš 153 ryb jako kompenzaci a už mlč.“

Nebo Druhý list Korintským 12: Apoštol Pavel prosí, aby od něj bylo odňato utrpení – osten, který ho sráží. A odpověď? „Stačí ti má milost.“ To není zázračný rybolov. To je vytrvání uprostřed trápení či bolesti.

Takže ne. Bůh nezasahuje vždy tak, že problém zmizí. Někdy síť zůstane prázdná. Někdy noc trvá dlouho.

Ale ten příběh říká něco jiného, hlubšího: Ježíš je přítomen i v těch obyčejných i těžkých chvílích. A někdy – ne vždy, ale někdy – vstoupí do situace tak konkrétně, že se to nedá přehlédnout.

A ještě něco: ten zázrak nepřichází uprostřed noci, ale až ráno. To je skoro kruté. Celou noc nic. Až když už jsou unavení, rezignovaní, možná trochu apatičtí – tehdy přichází změna.

Kolikrát bychom chtěli, aby Bůh zasáhl hned. A on čeká. Ne proto, že by byl lhostejný, ale protože nás vede jinudy. Někdy přes prázdnou síť.

A pak přijde moment poznání. „To je Pán!“ Říká učedník. A Petr skočí do vody. To je silně nepraktické. Místo aby pomáhal tahat síť, vrhne se do vody… Víra není vždy efektivní. Někdy je to prostě skok. (Tak to říkal J. L. Hromádka. Víra jako skok do prázdna. Skočíš, ale nepadneš na zem, „jen“ do Božích rukou.)

A na břehu – to je vrchol – je oheň a ryby a chléb. Ježíš už má připraveno. Oni lovili celou noc a on už má snídani hotovou.

To je možná nejjemnější pointa: Bůh někdy připravuje to, co my zoufale sháníme.

A někdy se honíme za věcmi, které už máme připravené, jen jsme si jich nevšimli.

Anebo řečeno ještě tvrději: Někdy si myslíme, že všechno stojí na našem výkonu. Na tom, kolik ryb ulovíme. A Ježíš ti klidně řekne: „Přines něco z toho, co jsi ulovil.“ Přitom už má na ohni vlastní ryby… To znamená, život křesťana je obojí: Milost a práce dohromady. Ne buď – anebo.

A tak ano, tak je to dáno: Vzkříšený Kristus vstupuje do obyčejných starostí. Do práce, do neúspěchu, do únavy. A někdy i do těch těžkých zkoušek. Ale ne jako kouzelník, který všechno spraví podle našeho přání. Spíš jako ten, kdo stojí na břehu, mluví, vede – a někdy překvapivě jedná.

Ovšem možná největší zázrak není těch 153 ryb. Nýbrž to, že učedníci po té noci znovu poslechnou. Že to ještě jednou zkusí. Že nezahořknou… Protože, přiznejme si, největší problém prázdné sítě není hlad. Ale pokušení říct: „Už to nemá smysl. Já to balím.“ A tam někde stojí Ježíš a říká: „Zkus to ještě jednou.“

A malá poznámka na závěr: Učedníci chytili 153 ryb. Ale snídani stejně připravil Ježíš. Jaké je v tom poučení? Dřete, jak umíte… ale když jde o nasycení, stejně to nakonec drží někdo jiný.

Neboť zde nejde jen o ryby. Jan vidí dál. Ano, celý příběh je obraz i o nás. Ale i o tom, že Bůh bude zabírat velké množství lidí po celém světě – a síť se neprotrhne!

A my, my jsme k tomu přizváni. Amen.