První čtení: Lv 19, 1-4.13-18.33-34

Základ kázání: Mk 3, 31-35

 

Záleží Ježíšovi na rodině, nebo ne?

Rodina je něco velmi základního. Říká se třeba: Rodina je základ státu. I jedno z přikázání Desatera zní: „Cti svého otce i matku, abys byl dlouho živ na zemi, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh.“ Mnoha křesťanům velmi záleží na podpoře rodinného života. Křesťanské politické strany stavějí toto téma do popředí ve svých programech. Někteří věřící prožívají velké obavy, že současný vývoj společnosti tradiční rodinu ohrožuje. Považují pak za své poslání ji bránit a pořádat akce s příznačnými názvy jako Pochod pro rodinu. Rodina se jeví jako hodnota téměř posvátná.

A ano, může z ní vzejít leccos dobrého. Ani zmíněné úsloví „rodina je základ státu“ není daleko od pravdy. Jan Amos Komenský šel ještě dál, když napsal, že rodina je základem pro celkovou nápravu lidských poměrů. Je fakt, že kdyby se rozpadly i základní rodinné vazby, společnost by jen těžko držela pohromadě jako celek. A pokud rodina funguje v základu dobře, může dát člověku spoustu cenného do života. Děti v ní od malička nacházejí přijetí, důvěru, bezpečné zázemí či atmosféru otevřenosti, v níž mohou sdílet prakticky cokoliv, co mají na srdci. Rodiče mohou velmi přispět k rozvoji dětí tím, že podporují jejich talenty, koníčky, zájmy. Věřící rodiče předávají víru. Spousta lidí, kteří vykonali nějaké důležité věci, vděčí za dobré startovní podmínky svým nejbližším. I když ne všichni… Někteří lidé vyrostli v prostředí, které nebylo vůbec ideální, a naplnili své životní poslání i navzdory tomu.

A tady se dostáváme k otázce: Co když rodina nefunguje tak, jak má? Právě v těch nejbližších vztazích se někdy nakumuluje mnoho násilí, zneužívání, ponižování, týrání. Rodiče nad dětmi uplatňují velkou moc. Děti jim zůstávají vydány na milost i nemilost. Pokud si rodiče vybíjejí své nevyřešené problémy na dětech, podaří se jim leckteré talenty a zájmy naopak ubít, namísto aby je rozvíjeli. Navíc i v rodinách na pohled spořádaných se lidé docela často podprahově zraňují, ignorují skutečné potřeby druhých, snaží se druhého za každou cenu napasovat do vlastních představ, nepřijímají ho takového, jaký v hloubi duše je. Anebo se snaží druhého za každou cenu ochránit, a tak mu přistřihují křídla. Běžný problém těch nejbližších spočívá v sebejistém přesvědčení, že druhého znají jako své boty. Pokud si nedokážou připustit, že ten druhý může být ve skutečnosti jiný, než jak si uvykli ho vnímat, a že potřebuje něco jiného, než co mu poskytují automaticky, vzájemně se míjejí. I když se třeba obejmou, vnitřně si zůstávají vzdálení.

Další věc je, že některé rodiny celkově neslouží jako základ pro nápravu lidských poměrů, spíš naopak. Třeba rodiny kapsářů, rodiny mafiánů či dynastie diktátorů. A problém nastává i tehdy, když někdo kvůli vlastní rodině začne ubíjet své bližní. Třeba když obránci tradiční rodiny šíří nenávist vůči lidem jinak vztahově orientovaným. Když lidé argumentující obranou vlastních rodin organizují domobranu vůči cizincům, kteří potřebují azyl. Když někdo vyžaduje protekci pro členy vlastní rodiny, čímž se dopouští nespravedlnosti vůči ostatním.

Rodina je tedy skutečnost s dvojí tváří. Pokud se postaví na posvátný piedestal, dá se pak zase strhnout jako modla. Rodina je velmi důležitá, obvykle však není dokonalá. A žádná rodina není jediná na světě, nemá žít na úkor ostatních. I základ státu potřebuje svůj hlubší základ.

Ježíšova matka a Ježíšovi bratři přišli k místu, kde Ježíš vyučoval. Už nedlouho předtím se podle evangelisty Marka vztah mezi Ježíšem a jeho příbuznými značně vyhrotil. Potom, co Ježíš povolal dvanáct učedníků a oslovoval čím dál větší zástupy, přišli za ním jeho příbuzní, aby se ho zmocnili, protože mysleli, že se pomátl. Takže žádná rodinná idylka. Hned na to se dostavili zákoníci až z Jeruzaléma, kteří Ježíše obvinili z démonické posedlosti. A sotva se Ježíš vypořádal s těmito odpůrci, už zase tu straší příbuzní. Představuji si, že na první pohled se nechovali zdaleka tak zle jako jeruzalémští zákoníci. Vždyť my to s tebou myslíme dobře… My přece víme, co je pro tebe nejlepší. Ale jak moc se od těch odcizených zákoníků lišili ve svých vnitřních postojích?

„Stáli venku a vzkázali mu, aby k nim přišel.“ „Stáli venku“ – zůstali mimo, vně společenství věřících. Docela zajímavý paradox: Ježíš jim v tu chvíli připadal jako vyvrhel, jako černá ovce rodiny, jako ten, který vybočil… A vůbec jim nedošlo, že naopak oni se ocitli vyčleněni. Mimo okruh těch důvěrně nejbližších. Vyděleni z proudu života.

Kolem něho seděl zástup; řekli mu: „Hle, tvoje matka a tvoji bratři jsou venku a hledají tě.“ Odpověděl jim: „Kdo je má matka a moji bratři?“ Ježíš se odvážil i na zdánlivě neprůstřelná slova o rodině odpovědět otázkou. I nad záležitosti všeobecně uznávané a zdánlivě nezpochybnitelné je někdy na místě položit otazník. Ježíš nás učí i zdravé skepsi. Někdy se musíme v klidu zastavit a zeptat se třeba: Odkud jdeme? Kam směřujeme? Ke komu patříme? „Kdo je má matka a moji bratři?“ V tehdejší situaci mohla Ježíšova slova naznačovat také: Oč jim vlastně jde? K čemu ta starostlivá péče, když jsem jim nestál ani za to, aby si mě pořádně poslechli? A navazují další otázky: Co je vlastně smyslem rodiny? A jak vypadá ta pravá rodina? Patří k ní hlavně lidé spojení pokrevními pouty? A pokud ne nutně genetická příbuznost, co nás nejdůvěrněji spojuje? A co nás naopak rozděluje?

Zvenku se může zdát, že rozděluje sám Ježíš, že zbytečně provokuje a vyvolává problémy místo toho, aby šel normálně za svými příbuznými, kteří to s ním přece myslí dobře. Očima víry však vidíme, že Ježíš chrání něco ještě posvátnějšího a podstatnějšího. Nevymezuje se vůči svým příbuzným ze zlé vůle, ale naopak z dobré vůle.

Rozhlédl se po těch, kteří seděli v kruhu kolem něho, a řekl: „Hle, moje matka a moji bratři! Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka.“ Jen otce v tu chvíli Ježíš nezmínil. Jediný otec nás všech totiž zůstává v nebesích. Jinak ty zdánlivě neměnné a posvátně dané příbuzenské vztahy pomíchal docela odvážně. Na první poslech zní trochu zvláštně, že kdokoliv z nás se stává klidně i Ježíšovou matkou. Dá se snad říct, že skrze Ducha svatého v nás Ježíš znovu a znovu přichází na svět. Každopádně se všichni stáváme Ježíšovou rodinou, jeho nejbližšími. Což nás též sbližuje navzájem. I ten, kdo o původní pouta přišel, nachází nová. A Ježíš vytváří společenství hlubší a širší, než by byla jen do sebe uzavřená rodina pokrevní. A také původnější – to znamená, že i rodina, která nefunguje příliš dobře, může hledat zdroj inspirace v Kristově přístupu ke druhým lidem.

Mimochodem, zůstali Ježíšova matka a Ježíšovi bratři už napořád mimo? Ne, příště se s nimi setkáme v kruhu Ježíšových učedníků. Ježíš se ani svým nejbližším nepodvolil, neodebral se poslušně a krotce do domácího vězení ani do ochranitelského blázince, v němž by zbloudile trvali na tom, že se pomátl. Ne, on zůstal svobodný. Ale to neznamená, že by pro jeho matku a bratry přestala slova o Boží vůli platit. To přece nevadí, že jste nejbližší příbuzní, takové věci se stávají i v lepších rodinách. I vy se můžete odvážit překročit svůj stín, vydat se ještě pár kroků do neznáma… Jít za mnou ještě dál, i do úplné nejistoty… Na cestu, kde staré představy umírají, ale cosi úplně nového se rodí… Že Ježíšova matka a Ježíšovi bratři nezůstali už napořád mimo, poznáme podle dalších biblických textů, podle nichž měli důležitou úlohu v první církvi. Třeba ve Skutcích apoštolských čteme zmínku o tom, že po Ježíšově nanebevstoupení se učedníci „svorně a vytrvale modlili spolu se ženami, s Marií, matkou Ježíšovou, a s jeho bratry.“ Vzali si tedy Ježíšova slova svorně k srdci.

I my jsme byli pozváni do téhož kruhu. Ovšem nezapomínejme, že slova: „Kdo činí vůli Boží“ jsou dynamická, dějová, nikdo z nich není předem vyřazen, ale na druhou stranu ani takovému apoštolu Petrovi se nedařilo Boží vůli činit pokaždé. Příslušnost k Ježíšovi nemá nikdo z nás předem zaručenou – nejenom geneticky, ale ani zápisem v církevní kartotéce. Ježíš sám si však přeje – a učinil vše až do krajnosti pro to, aby se dobrá Boží vůle uskutečňovala v nás všech. A v té dobré vůli se také můžeme přijímat navzájem. Nezneužívat nad sebou navzájem moc jako v rodinách nefunkčních, ale hledat k sobě stále nové cesty v osvobozené důvěře.

  

Slovo poslání: 1J 3, 13-24