První čtení: Sk 7, 54-60

Základ kázání: Ž 123

 

„Dosyta jsme zakusili pohrdání. Naše duše už dosyta zakusila posměchu sebejistých a pohrdání pyšných.“ Už jsme tím přesyceni. A máme toho plné zuby. Dělá se nám už nevolno z arogance a chvástavosti, která tak snadno převálcuje moudřejší hlasy. Převládne na sociálních sítích. Získává prostor v médiích. Může mít navrch i v politice a dokáže mnoho ovlivnit, pokřivit, změnit k horšímu. Prosazuje se tvrdou silou. Někdy i brutálním násilím. Dosyta jsme už zakusili pohrdání ve veřejném prostoru. A možná že nejeden z nás by řekl, možná, že nejedna z nás by řekla: Zakusil, zakusila jsem už dost pohrdání i osobně. Kvůli svému způsobu života, který někdo odsoudil. Kvůli své osobnosti. Kvůli své víře. Kvůli své lásce. Kvůli svým hodnotám. Kvůli svému původu. Kvůli své zranitelnosti. Kvůli tomu, že jsem odmítal, odmítala přistoupit na špinavou hru povýšené moci. Šlo mi o víc.

Ale nejsmutnější je, že i nás samotné uprostřed těchto tvrdých zápasů nejednou zaplavila hořkost, zhnusení a vztek. A tak i naše nitra naplnilo pohrdání. Je to i náš problém.

„Dosyta jsme zakusili pohrdání. Naše duše už dosyta zakusila posměchu.“ Leží nám to v žaludku, ale strávit se to nedá. Potřebujeme hodnotnější stravu. Manipulátoři, kterým jde o vlastní moc, se snaží druhé nasytit chlebem a hrami, anebo cukrem a bičem. Ale Ježíš na všechny podobné nabídky odpověděl: „Je psáno: ‚Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.‘“

„Pozvedám své oči k tobě, jenž v nebesích trůníš“ – má jasno už pradávný žalmista. Pozvedám své oči – už to samo o sobě je důležité. Člověk převálcovaný okolní arogancí někdy spíš naopak oči poníženě sklopí. Nebo je raději zavře. Přestane vnímat okolní realitu a uteče se do snu. Anebo se uhranutě zahledí přímo na ty, kdo ho chtějí ovládat, a nechá se jimi zhypnotizovat. Žalmista si však dává tu duchovní práci a pozvedá své oči nad to všechno. Vzpřímeně, odvážně a bděle. Očima víry vyhlíží, co ještě není vidět. Obrací svůj zrak až k nejvyšším nebesům. Vyhlíží Pána nad pány všemi. Ale může být náročné hledět tímto směrem. Protože koho v tom světle spatříme nejjasněji? Ukřižovaného s trnovou korunou. A jakou v takovém ztroskotanci najít oporu tváří v tvář pyšné agresi a arogantní moci? Vždyť Ukřižovaného arogantní moc dočista převálcovala. Ale na druhý pohled už vidíme, že takového krále můžeme brát nekonečně vážněji než zvůli, která nám už leze krkem… Tváří v tvář lidské pýše se zjevuje Pán vpravdě pokorný, přijíždějící na oslátku. Tváří v tvář sobectví, které zneužívá moc, přichází Pán nezáludný a pravdivý, který se všeho nezištně zříká. Tváří v tvář chorobné posedlosti mocí přichází Pán pokojný, uzdravující svými ranami. Pán – ztělesněný opak všeho, co nám už leze krkem. Pán, jehož působením nejsme přesyceni, naopak jsme jím velmi nedosyceni. Lačníme, žízníme po něm.

Hle, jak oči služebníků k rukám jejich pánů, jako oči služebnice k rukám její paní, tak vzhlížejí naše oči k Hospodinu, našemu Bohu, dokud se nad námi nesmiluje. Stojí za pozornost, že Bůh podle těch veršů není přirovnáván jen k pánům, ale i k paní. Pravý Bůh není omezený jen mužským rodem, a už vůbec to není jen nějaký obhroublý, šovinistický macho. Přichází nejen jako Pán, ale i jako něžná a láskyplná Paní. Jde na to s citem. Proti nabubřelému barbarství postupuje svou něhou. Proti vzájemnému rozeštvání objetím. Proti egocentrismu sebeobětavou cestou lásky.

A my už nemusíme otročit žádné arogantní moci, které nejde o naše skutečné dobro. Můžeme se s dětskou důvěrou jako služebníci a služebnice obracet k rukám, z nichž očekáváme dobrý pokrm a vstřícné, milosrdné gesto. Patříme do služeb Nejvyššího.

A „tak vzhlížejí naše oči k Hospodinu, našemu Bohu, dokud se nad námi nesmiluje.“ Situace je naléhavá, někdy už chceme jen spolu s žalmistou křičet: „Smiluj se nad námi, Hospodine, smiluj se nad námi!“ Ale víra nám dává také dlouhodechost a trpělivou odolnost. „Naše oči vzhlížejí k Hospodinu, našemu Bohu, dokud se nad námi nesmiluje“ – to vlastně znamená, že i kdyby to mělo trvat celá léta či desetiletí, naše oči se neuhnou jinam. Raději bychom hleděli sto let do prázdna, než abychom oči poraženecky sklopili… Než abychom si nechali namluvit, že ani Bůh nám není nic platný a že nemá smysl dál hledat vyšší hodnoty… Nemusíme se nechat rozhodit. Naše utrpení není nekonečné. A stejně tak i ta nejarogantnější zvůle zůstává pouze dočasná, ohraničená, limitovaná. Nebude kazit náladu napořád. Trvá jen, dokud se nad námi Hospodin nesmiluje.

Ano, víra nám dodává trpělivost a dlouhý dech. Ale na druhou stranu neubírá nic na naléhavosti, s níž voláme: „Smiluj se nad námi, Hospodine, smiluj se nad námi!“ Ano, žijeme odevzdaně a trpělivě vyhlížíme věci příští. Ale to neznamená, že bychom se měli poddávat zdánlivě neměnnému osudu. Ve víře vyhlížíme svět proměněný. Voláme z plných plic. Toužíme po smilování. Někdy je sice náročné žít s tak velkou touhou, která nenachází upokojení, ale dává to smysl. Dává to smysl i pro druhé.

Protože z života těch, kdo intenzivně touží po smilování, ta touha vyzařuje i navenek, a může sama o sobě druhé inspirovat. Ten, kdo se nesmíří s daným stavem světa, ponechává otevřenost tvůrčím proměnám. Ten, kdo dál touží po jiném, obnoveném a uzdraveném světě, nepřestává s ním počítat. Počítá s Božím královstvím. A také v této touze se k nám přibližuje Kristus sám. Nejenom jako nějaký zázračný zachránce shůry, ale jako přímý účastník. Kristus sám sdílí naší touhu po smilování. Potkává se v ní s námi. Potkává se v ní s námi, když v zahradě Getsemane volá: “Otče, chceš-li, odejmi ode mne tento kalich, ale ne má, nýbrž tvá vůle se staň.“ Potkává se v ní s námi, když jeho pot kane na zem jako krůpěje krve. Potkává se v ní s námi, když ještě na kříži naléhá: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Potkává se v ní s námi, když ještě na kříži zvolá: „Žízním.“ A přestože si arogantní a mocní tohoto světa samozřejmě mysleli, že s tím ubožákem uspořádají rychlý proces, přestože počítali s tím, že ho brzy dorazí jediným bodnutím kopí, přepočítali se. Jejich holedbání se už ani nedá poslouchat, dosyta jsme ho zakusili. Ale Kristův hlas se jim umlčet nepodařilo, umlčet se ani nedá a navěky se nám neoposlouchá. A jeho krev „nás očišťuje, neboť volá naléhavěji než krev Ábelova“, jak je také jinde psáno.

Sám Ježíš je v tom všem s námi.

 

Slovo poslání: 1Pt 5, 5b