První čtení: J 20, 19-29

Základ kázání: Iz 40, 25-31

 

Také si někdy říkáme: „Má cesta je Hospodinu skryta, můj Bůh přehlíží mé právo“?

Také se nám někdy zdá, že Bůh je zemdlený, že je znavený, že nějak nestačí na naše problémy?

Posluchače izajášovských proroctví podobné pocity trápily.

A jsou to pocity nadčasové. I nás mohou trápit. Navracejí se v rozmanitých situacích, když si člověk říká: Proč zrovna já? Proč zrovna nás muselo potkat takové neštěstí? Proč se na světě děje taková nespravedlnost? Pokud Bůh vůbec existuje, jak ji mohl dopustit? A proč nám neodpovídá jinak než v náznacích? Proč nezasáhne očividněji? Proč mlčí? Má k nám to něco nad námi vůbec nějaký bližší a důvěrnější vztah? Nejsou vůči nám nebesa lhostejná a hluchá – podobně jako my vůči mravencům či mikroorganismům? Nebo k nám mají vztah jen omezený? Jako když někdo natáhne hodinový strojek a pak už nechá hodiny běžet samy od sebe… „Má cesta je Hospodinu skryta, můj Bůh přehlíží mé právo“. Podobné pocity se vracejí stále znovu.

Původní posluchači proroctví je prožívali dost silně poté, co jejich zemi ovládli Babyloňané. Poté, co okupanti zničili jeruzalémský chrám a odvlekli část národa do zajetí. Zdálo se, že Bůh proti tomu nic nezmůže… Také nás může přemáhat dojem, že se světové události vymykají kontrole. Jako by chybělo jakékoliv dobré vedení.

Prorok obhajuje i navzdory pochybnostem důvěru v Boží záměry. Drží se intuice víry, podle které Bůh převyšuje všechny naše představy: „‚Ke komu mě chcete připodobnit, aby mi byl roven?‘ praví Svatý.“ Už jen když vyslovíme pojem „Bůh“, spojujeme s ním příliš mnoho svých vlastních představ. Příliš lidských a příliš konkrétních, příliš osobních, příliš částečných, příliš svazujících. Vzpomínám si, že když jsem byl malý, představoval jsem si Boha jako jednoho rodinného známého v teplákách. Podobných sklonů se nikdy úplně nezbavíme. Asi bychom i ve víře měli čas od času procházet očistou od slova „Bůh“. Měli bychom se osvobozovat od sklonů k nadužívání a k vyprazdňování nevýslovného jména. Nejvyšší znamená vždycky víc než vše, s čím jsme se kdy setkali. Zahrne celý vesmír a všechny souvislosti a pořád v něm zbyde nekonečně místa.

Prorok se snaží na jeho závratnost ukázat pohledem upřeným do nebe, do hlubin nedozírného kosmu: „K výšině zvedněte zraky a hleďte: Kdo stvořil toto všechno?“ Možná vám někdy také přichází na mysl, o kolik vesmírné vzdálenosti převyšují naše obzory. Na první pohled sice noční obloha vypadá jako jednoduchá černá plocha osázená pár zlatými tečkami. Ale kolik miliard světelných let, kolik nám souhvězdí, hvězdokup, supernov, černých děr, nepočítaje planety a jejich měsíce, planetky, asteroidy nebo komety, kolik tak zvaných místních skupin a kolik kop galaxií, kolik nadkup galaxií, kolik mlhovin, kvazarů, neutronových hvězd a pulsarů, kolik doposud neobjeveného tajemství se v těch nepředstavitelných prostorách ještě skrývá? Nedávno jsem si to zostřeně uvědomil, když jsme šli s Barborkou večer domů a zadívali jsme se cestou na potemňující nebe. Barborka začala obdivovat prvních pár hvězdiček, které vyšly. A potom řekla: „Já bych chtěla mít nějakou hvězdu doma v pokojíčku.“ Nedocházel jí ten nepoměr. A trochu podobně jsme na tom všichni. Pořád nám uniká tolik nedozírných souvislostí. A s jejich propátráváním nebudeme do konce života hotovi. Dál a dál hledáme přesah všeho, co známe: „K výšině zvedněte zraky a hleďte: Kdo stvořil toto všechno?“

„Ten, který v plném počtu vyvádí zástupy hvězd a všechny volá jménem; má obrovskou sílu a úžasnou moc, nechybí mu ani jedna.“ Ponořili jsme se do rozjímání o vesmírných dálavách, které přesahují všechny naše obzory. Nezní však prorokovo líčení trochu naivně, když popisuje Boha, který volá hvězdy jménem jako pastýř pár oveček? Respektive on chtěl připodobnit Hospodina zástupů spíš k vojevůdci, který shromažďuje vesmírné šiky. Ale stejně… Vyjadřuje se o hvězdné vznešenosti schválně trochu s nadhledem. Mluví tak v poměrech babylonské říše, kde viděli v nebeských tělesech bohy. Hospodinovi vyznavači si v takové společnosti mohli připadat podrobeni neúprosnému hvězdnému osudu spojenému s neúprosným osudem v područí těch, kdo se jich zmocnili. V takové atmosféře prorok utěšuje: Kdepak, žádné osudové velmoci. Jen starý dobrý Stvořitel zůstává svrchovaným Pánem – a garantem vaší svobody. On neztrácí přehled o žádném koutu vesmíru, i když to tak může vypadat. Natožpak aby ztratil přehled o vašich životech.

„Hospodin, Bůh věčný, stvořitel končin země, není zemdlený, není znavený, jeho rozumnost vystihnout nelze.“ Není to pouhá entita, která jen natáhla hodinový strojek, ale k hodinářovi už nezajde. Není to ani dědeček, který měl co říct naposledy v předminulém století, ale od té doby mu ujíždí vlak. Mnoharozměrnost Božích záměrů nám může unikat neméně než složitost vesmíru. I ten by nám mohl na první pohled připadat jako černý papír s pár zlatými tečkami. Ale při bližším zkoumání se v něm rozvíjí mnohem víc různých plánů. Jaká pak v Duchu Nejvyššího panuje polyfonie? Jak neobvyklá v něm vládne spolupráce?

„On dává zemdlenému sílu a dostatek odvahy bezmocnému.“ – Už to patří k nečekaným Božím plánům, že někdy povstanou ze dna ti, kdo v sobě předtím nevykřesali už ani kousek životní energie. Anebo že dostane novou vůli k nezdolné existenci národ, který byl odsouzen k zániku. Ostatně ani první generace našich českých obrozenců tak úplně nevěřila, že jejich projekt bude mít úspěch. Samotný Izrael v Babylonu jako by vstal z mrtvých. Když se později vraceli do své země, mohli dát nejodvážnějším vizím svých proroků zpětně za pravdu: Opravdu se daly do pohybu věci, které se už neodvážili očekávat. Události, které přesáhly horizont obvyklých představ. Díky za to, že jich můžeme být účastni.

Izajášovský prorok bere s nadhledem také obvyklé představy o moci a bezmoci: „Mladíci jsou zemdlení a unavení, jinoši se potácejí, klopýtají. Ale ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení.“ Pravá moc vychází z jiných zdrojů než ze zaručených receptů na úspěšný život. Odjinud než z kultu věčného mládí, výkonu, pokroku, akcelerace. Každému, kdo se pořád jen zrychluje a kdo se snaží být mladší a mladší, dojdou síly možná dřív, než by čekal. Ale z těch, kteří se pokojně odevzdávají vyšší moci, vyzařuje mladistvá jiskra někdy i v devadesáti. Stejně tak zdecimovaný Boží lid dostal nový životní impuls, i když to už skoro nikdo nečekal.

Podobně Ježíšovi učedníci, kteří se nejdřív jen krčili za zavřenými dveřmi. Uzavřeni ve svých úzkostech, výčitkách, v pochybnostech, v obavách z budoucnosti a z mocných tohoto světa, ze zvůle, která dohnala i Pána Ježíše na kříž. Najednou se on sám ukazuje být přítomen uprostřed nich. A říká: „Pokoj vám.“ A dodává nebývalou sílu: Moc svého Ducha. A oni přestanou vnímat svou situaci tak, že on je mrtvý a oni ještě přežívají. Prožijí naopak, že on oživuje ty, kdo doposud umírali ve vlastních obavách, vinách, polovičatostech. A vychází naproti i tomu nejskeptičtějšímu Tomášovi. Dává najevo: Dotkni se ran. Věř mi, že nejsem žádný přelud, který by vaše utrpení popřel. Vaše cesta mi není skryta, ale prošel jsem jí až do nejbolestnějších konců. A vaše právo nepřehlížím, ale nepřestalo mi o něj jít i ve chvílích nejhlubšího bezpráví. Uprostřed této skutečnosti vám navracím svůj pokoj, svou moc, svou odvahu k novým začátkům. 

  

Slovo poslání: 1Pt 1, 3-9