První čtení: Joz 24, 1–2a.15–18

Základ kázání: J 6, 60–69

 

(Konfirmační bohoslužby)

 

„Od té chvíle ho mnoho jeho učedníků opustilo a už s ním nechodili.“ I my máme podobné zkušenosti – s tím, že mnoho lidí opustí Ježíše, víru, církev. Ti starší mezi námi ještě vzpomínají na přeplněné kostely, v nichž konfirmovalo dvacet dětí najednou. My mladší si vybavíme minimálně pár dalších lidí, které jsme potkávali dřív: Na nedělní škole, na biblických, na bohoslužbách. A potom se někam vypařili a zbyli jsme tu „jen“ my.

Proč lidé odcházejí od víry? A pokud neodejdou úplně, proč se vzdalují do nedohledna? Proč opouštějí církev? Je fakt, že některé církev zklamala. Vyprávějí třeba, jak je farář kdysi dávno při výuce náboženství mlátil přes prsty. Jiné zas mrzí, že nebyli úplně přijati ve společenství sboru. Nepoznali církev z té lepší stránky.

Jiní však narazili přímo na Ježíšova slova. Netrápila je hříšnost věřících. Trápila je Ježíšova svatost. Nejspíš ani my si s ní neumíme vždy poradit. Na jednu stranu si říkáme: Většina Ježíšova poselství zní krásně. Tolik skvělých slov o lásce, přijetí, odpuštění, o posilující a uzdravující moci, o záchraně od zlého, a dokonce i o vzkříšení z mrtvých… Na druhou stranu nás vždycky znovu vyleká pomyšlení, jak úzce jsou všechny ty útěchy víry spojeny s křížovou cestou, s Kristovým utrpením, s obětí vlastního života. Ani náš Spasitel se nevyhnul těžkostem, problémům, pronásledování pro dobrou věc. A neuhýbal před tím do poslední chvíle. Věříme, že ho Bůh vzkřísil. Ale život na zemi mu zrovna neusnadnil. Jak si s tím máme poradit? Jak si Ježíšův příběh přebrat? Podle Janova evangelia nám On sám klade na srdce: Stravte mou životní pravdu. Neuhýbejte před ní, ale nechte ji v sobě pracovat. Zpracujte ji v sobě. Vstřebejte moje tělo i mou krev. Ať jsme jedné krve – vy i já.

Ježíš nás navíc ujišťuje, že víra není jen lidský výmysl. Není to jenom přelétavý módní trend. Není to jenom jeden názor z mnoha. Je to spíš otevřenost pro pohled nejvyššího, ve kterém spatříme celý svět jinak než předtím. Je to dar od Otce v nebesích. A díky působení Božího Ducha můžeme ten dar přijmout.

Ale na některé lidi to už bylo zkrátka moc. Nechtěli si vírou dál komplikovat život. Nechtěli riskovat, že se namočí příliš hluboko ve vodě křtu a v krvi kříže… „Od té chvíle ho mnoho jeho učedníků opustilo a už s ním nechodili.“

Mnoho lidí odešlo. Pokud jde o náš chomutovský sbor, podle záznamů z kroniky jím prošlo během osmdesáti let stovky lidí. Možná i tisíce. A zůstalo nás „jen“ tu pár. Ale je pro nás nezbytné, aby nás byly stovky? Platí nutně, že více znamená lépe? Kdybyste měli desítky letmých známostí ze školy nebo klidně i tisíc přátel na sociálních sítích, bylo by to snad lepší, než kdybyste měli „jen“ jednoho, dva přátele na život i na smrt? V životě nerozhoduje kvantita, ale kvalita.

S Ježíšem v jednu chvíli vydrželo jen dvanáct učedníků. Někdo by řekl: Početně slabé. Ale jenom díky těm prvním několika věřícím jsme se nakonec o Ježíšovi doslechli i my. A další dva a půl miliardy lidí, kteří se dnes ke křesťanství hlásí. Takže dvanáct lidí už zmůže docela dost, třeba ovlivnit do budoucna dalších několik miliard.

Vy dnes konfirmujete dva. I dva lidé znamenají dost. Ježíš říká: „Opět vám pravím, shodnou-li se dva z vás na zemi v prosbě o jakoukoli věc, můj nebeský Otec jim to učiní. Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich.“

My sami se takhle významně nevnímáme. Neumíme se zbavit pochybností, malověrnosti, pocitů, že tak důležitá slova se nás snad ani netýkají.

Ani ti zbývající učedníci se asi netvářili úplně odhodlaně, přesvědčeně, nadšeně.

Ježíš to na nich viděl.

A tak se jich zeptal na rovinu: „I vy chcete odejít?“

I nám tuhle otázku klade abychom na ni odpovídali každý sám za sebe, každá sama za sebe. Upřímně. Svobodně. Z hloubi srdce. V průběhu života znovu a znovu.

Chtěl bych od Pána Ježíše odejít? Anebo si už vlastně neumím představit život bez něj?

Apoštol Petr připouští, uznává, vyznává: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života.“

To Petrovo: „Pane, ke komu bychom šli?“ zní docela dojemně.

A říkám si, že ta věta by mohly být docela hezkým mottem i pro můj život, i pro mou víru.

Dřív bych ji prožíval víc jako projev rezignace, jako takovou znouzectnost: Tak když jsme tu na sebe chtě nechtě zbyli, ke komu jinému bychom šli? Přál jsem si sice patřit do zábavnější společnosti, ale nakonec proč ne, ono i na tom Ježíšovi něco je. Vzpomínám si, že v období vlastního dospívání jsem prožíval křesťanskou víru s podobným zabarvením. Na jednu stranu mne nepřestávala přitahovat. Chápal jsem, že v ní najdu něco víc, než co znám odjinud… Ale na druhou stranu jsem se k ní často vracel spíš jako k suché povinnosti. Ano, přece jen jsem se po pár dnech opět dokopal k tomu, abych si otevřel konfirmační Bibli a přečetl si z ní alespoň pár veršů. Přece jen jsem se překonal, abych zašel na bohoslužby, na setkání mládeže. Chtěl jsem se sice původně věnovat zajímavějším věcem – ale jo, Pane, ke komu bychom šli.

Posléze se mi však vracelo na mysl čím dál silnější přesvědčení o nenahraditelnosti víry. Vnímal jsem čerstvé a svěží závany duchovní inspirace. A nakonec se mi stále znovu potvrzuje, že se ta Petrova věta dá chápat i mnohem nadšeněji: „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života.“ Tvá slova ani tvůj život nás do smrti neomrzí. U Tebe nacházíme to nejcennější bohatství. Vzácnější, než bychom našli kdekoliv jinde. Nechceme už ani o krok ustoupit. Nechceme prošvihnout už ani jednu neopakovatelnou šanci být s tebou. Nepřestáváš nás fascinovat. I když nás nadále znepokojují některé záležitosti s tebou spojené. I když se tak těžko smiřujeme s tvým křížem. Přesto však cítíme, že bychom nikoho zajímavějšího na světě nenašli. A koneckonců i tvůj kříž patří ke tvé jedinečnosti. Probudil by v nás větší zájem Spasitel, který by zavčasu utekl a dožil by dalších třicet tři let doma na gauči? Nikoho jedinečnějšího než tebe bychom na světě nenašli.

„Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života.“ Spousta věcí nás postupně omrzí, vyprchá, ustoupí do pozadí, pomine. Na některé z našich koníčků už za pár let usedá prach. Ale ty pro nás máš pořád nová a nová slova života. A přísun tvé inspirace nás neomrzí snad nikdy.

„A my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží“ – Uvědomujeme si to možná ještě trochu váhavě. Možná, že ještě ani úplně nevíme, co to pro nás znamená. Možná, že to zatím poznáváme jen mlhavě a matně. Ale ano, můžeme to takhle říct. Můžeme se k tomu připojit. I my to už můžeme sami za sebe vyznat.

 

Slovo poslání: Ko 2, 6-7