První čtení: J 14, 8-26

Základ kázání: Ef 3, 14-21

 

Slyšeli jsme apoštolovu přímluvnou modlitbu. Za posluchače dopisu, za sbor v Efezu, za církev, za nás.

Oč v té modlitbě jde? Zač především se přimlouvat? Zač Boha prosit?

Lidé se častěji modlí třeba za uzdravení nebo za ochranu před nebezpečím.

Apoštol míří dál: Prosí, aby se v nás Božím Duchem upevnil vnitřní člověk… Aby Kristus skrze přebýval v našich srdcích… Abychom společně poznali Kristovu lásku přesahující každé poznání… Abychom se dali prostoupit vší plností Boží… To nejsou malá přání. A opravdu se nás týkají!

Oč přesně jde? O čem ty košaté věty vypovídají? Co vlastně znamená pojem „vnitřní člověk“?

Určitě bychom si vybavili situace, kdy se ukazuje, že lidé mohou být uvnitř jiní než navenek. Například člověk v dobře padnoucím saku vypadá navenek solidně, ale může to být i podvodník. Podobně ani zbožný vzhled neznamená záruku pravého života víry. Jak Ježíš apeloval: „Běda vám farizeům! S oblibou sedáte na předních místech v synagógách a líbí se vám, když vás lidé na ulici zdraví. Běda vám! Jste jako zapomenuté hroby, po nichž lidé nahoře chodí a nevědí o nich.“ Někdy i zbožní lidé vypadají navenek úctyhodně, uvnitř však pusto a prázdno… Na druhou stranu si možná vybavíte lidi, kteří vám zpočátku nestáli za zvláštní povšimnutí, ale později jste si uvědomili, že mají něco do sebe. Takže si dovedeme představit rozdíly mezi tím, jak člověk vystupuje navenek, a mezi tím, co skrývá uvnitř.

Ale biblický pojem „vnitřní člověk“ popisuje víc než jen tyhle rozpory. Vypovídá o životě z vnitřních zdrojů, který se nenechává určit jen vnějšími okolnostmi. Nenechává se ovládnout vidinami výhod a zisku, majetku, slávy, moci… Ani tím, co by si o člověku pomysleli druzí… Ani chválou či kritikou… Dokonce ani strachem z druhých lidí, strachem ze samoty, strachem ze smrti. Člověk už nemusí žít jenom reakcemi na vnější podněty. Může žít v prohlubujícím se souladu s vnitřním směřováním. A potom už ani nemusí být uvnitř jiný, než jak vystupuje navenek. Naopak, jeho vnitřní život z něj mnohdy vyzařuje. Někteří psychologové mluví o tak zvaném „bytostné já“, což znamená jakousi hlubinu lidské duše, která směřuje k vnitřní pravdivosti. Biblický pojem „vnitřní člověk“ nejspíš připomíná tento současný pojem „bytostné já“.

Ale záleží jenom na našich vlastních já – ať už na normálních já s malým j, nebo na bytostných já s velkým J? Podle apoštola jde určitě o víc. Jde přímo o to, „aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích“.

Kristus v nitru, to nezní špatně. Ale neměli bychom přeslechnout, že Kristus má přebývat v našich srdcích skrze víru. Můžeme Kristu věřit, že přijme dokonce i naše nitra za svoje bydliště. Ale nemůžeme Krista vlastnit. Kristus není kus nábytku, který by náležel k trvalému vybavení bytostného bytu. V dopisu Efezským nestojí šroubovaná vyjádření jako „aby skrze víru přebýval“ beze smyslu. Dopis Efezským byl totiž adresován do sboru, v němž někteří zřejmě rozvíjeli představy, že mají vyšší duchovní pozvání, díky kterému se už natrvalo dostali na hlubší stupeň sjednocení s Kristem, takže jsou na tom líp než běžní věřící, na které si tím pádem dovolí shlížet spatra. Apoštol slovy „skrze víru“ naznačuje: Ne, nikdo v sobě nemáte Krista výlučně. Nedá se říct, že od chvíle jakéhosi osvícení máte Krista už na 100%, zatímco ostatní ho mají maximálně na 25%, takže je nemusíte brát příliš vážně. Ne, Krista máme všichni vespolek na 0%, a to bez rozdílu vroucnosti modliteb nebo odsloužených let v církvi.

Ale na druhou stranu apoštol dává najevo také: Vaše touha po hlubším duchovním směřování dává smysl. Věřte, že Kristus vstupuje do hloubi vašich životů. Ano, z pouhé své milosti. Ne proto, že byste ho měli v sobě automaticky. Ale vstupuje. A dá se říct, že když s někým žijete v dlouhodobém vztahu, utváří to i vaše vnitřní já. Některé špatné vztahy lidskou bytost chronicky blokují. Třeba když nás někdo jen kritizuje a shazuje, tak se uzavíráme a stahujeme, ztrácíme schopnost projevovat se svobodně, tvořivě, sami za sebe. Ale jiné vztahy nás naopak rozvíjejí. Umožňují nám projevit své vnitřní bohatství. Včetně duchovních obdarování. V atmosféře vzájemné vstřícnosti a důvěry. Takže pokud chce Kristus sám skrze víru přebývat v našich srdcích, může to vnitřní lidi v nás rozvíjet jako bytosti skutečně obohacující.

Podle Janova evangelia Ježíš mluví o tom svém přebývání velmi poeticky: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek.“ Navíc se hodí dodat, že v původní biblické řeči znamená slovo „přebývat“ víc než jen momentálně pobývat – víc než jen přenocovat v hotelu nebo strávit pár měsíců v pronájmu. To slovo naznačuje spíš trvalý pobyt právoplatného majitele. Blíží se dokonce i významům jako panovat, vládnout, právoplatně spravovat. Kristus má tedy určovat stále širší oblasti našich srdcí a celých našich bytostí. Je to dost závratné pomyšlení. Nejdřív by nás mohly přepadnout obavy, že se do našich malých já nevejde. Jakýpak příbytek si u nás učiní? Přirovnal bych svou osobnost třeba k bytu 2+1, kde v jednom pokoji sídlí vztek, ve druhém strach, v předsíni zmatek, a pravý pokoj nikde. A přesto, když Krista zveme dál a když Kristus začíná ty vnitřní prostory našich životů rekonstruovat, postupem času s údivem zjistíme, že nejde o pouhý byt 2+1, ale spíš o nedozírné město, v němž nesídlí jenom vztek a strach, ale nachází se v něm bezpočet prostoru pro pravý pokoj a pro krásu, svobodnou tvořivost – to všechno s nejhlubším základem Kristovy lásky. Jak apoštol píše: „a tak abyste zakořeněni a zakotveni v lásce mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka“.

Důležité je nepřeslechnout, že tyhle rozměry života sdílíme spolu se všemi bratřími – a se všemi sestrami samozřejmě. Opět vnímám, že nejde jen o mé já, nejde jen o moje osobní zrání, nejde jen o duchovní osvícení jednotlivce. V Kristově přítomnosti zůstává dost místa pro všechny – skutečná šířka, délka, výška i hloubka. Možná, že si ty Kristovy příbytky můžeme představit spíš jako nekonečné město, ve kterém se navštěvujeme navzájem. Neomezený prostor vzájemných vztahů. Nevím vždy jistě, kde končí mé já a kde začíná já druhého, ale není vždy potřeba si tyhle vlastnické vztahy definovat, vždyť jediným právoplatným majitelem všeho ve všech je Kristus.

V tomto duchu nám apoštol opravdu přeje „poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží.“

Celá modlitba končí slavnostními slovy: „Tomu pak, který působením své moci mezi námi může učinit nade všechno víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit, jemu samému buď sláva v církvi a v Kristu Ježíši po všecka pokolení na věky věků!“ Dopis je adresován do sboru, který si asi připadá jako kapka v oceánu, dost malý a bezvýznamný ve společnosti nevěřících. Proto má tím větří smyslu připomínat toho, který působením své moci mezi námi může učinit nade všechno víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit a jehož sláva se má v církvi projevit. To samé se dá říct o nás: Nemysleme si, že jsme příliš zanedbatelný sbor. Naše vnitřní město Kristových příbytků je mnohem širší, delší, vyšší a hlubší než chomutovská a jirkovská sídliště, a navíc se i uprostřed nich může projevit jeho sláva. Modleme se za to. Inspirujme se i tou biblickou modlitbou, která sama o sobě míří už hodně hluboko. A doufejme v toho, který působením své moci mezi námi může učinit nade všechno víc, než zač prosíme a co si dovedeme představit.

 

Slovo poslání: 1K 2, 6-16