První čtení: J 15, 1-11

Základ kázání: Př 8, 22-36

Potřebujeme moudrost?

Moudrost… Nezní to trochu neprakticky? Co si na takové moudrosti vezmeme? Usnadní nám všední život? Způsobí vždy dobrou náladu? Dá se na ní dost vydělat? Nepřidělá spíš další problémy a vrásky? Nevnukne nám i myšlenky, na které nejsme zvědaví?

A jako křesťané – potřebujeme moudrost? Nestačí nám Boží milost a víra? Neodvádělo by nás jakési mudrování a hloubání od jasného slova biblické zvěsti?

Mohlo by se zdát, že ani jako normální lidé ani jako křesťané moudrost nepotřebujeme…

A přesto na nás podle knihy Přísloví osobně naléhá moudrost Boží: „Blaze člověku, který mě poslouchá, bdí u mých dveří den ze dne a střeží veřeje mého vchodu. Vždyť ten, kdo mě nalézá, nalezl život a došel u Hospodina zalíbení. Kdo hřeší proti mně, činí násilí své duši; všichni, kdo mě nenávidí, milují smrt.“ To jsou silná slova. Kdo z nás by miloval smrt? Máme pud sebezáchovy. Obvykle žít chceme. A přesto nás Boží moudrost varuje, abychom si nezamilovali jen klamné zdání života – omezenost, která člověka ubíjí a s níž činí člověk násilí své duši.

Samotná Boží moudrost překypuje životním bohatstvím. A chce jej s námi sdílet – spontánně, štědře a radostně, jak sama přiznává: „mým potěšením je být s lidskými syny.“ Touží po nás a stojí o to, abychom jí naslouchali. Abychom jí věnovali pozornost. Abychom u jejích dveří bděli – nepřestávali ji vnímat. Abychom střežili veřeje jejího vchodu – uchovali si k ní přístup a střežili jej jak oko v hlavě.

Ale může být náročné udržet pozornost a naslouchat jejímu hlasu. Když jej přehlušují i různé hlouposti. Když jej přehlušují všechny ty ubíjející myšlenky a slova, kterými činíme násilí svým duším. Když jej přehlušují návody na spokojený život, které se ukážou jako vyprázdněné. Když jej přehlušují lidé, kteří chtějí získat naši pozornost jen pro svůj prospěch a profit. Když jej přehlušuje propaganda, která chce zasévat strach a svár. Když jej přehlušuje manipulace, která chce zpochybnit jakoukoliv poctivě vydobytou pravdu. Když klidný hlas moudrosti shůry přehlušují i naše vlastní úzkosti a stresy. Když jej přehlušuje i naše vlastní blbá nálada. Když jej přehlušují i naše pocity nesmyslnosti, zbytečnosti a méněcennosti. Pocity, jimž podléháme pod tlakem událostí, které nám přerůstají přes hlavu.

Ano, když člověk se člověk ve zmatku událostí ztratí, může si zamilovat dokonce i smrt. Pamatujeme si ještě celkem živě z historie 20. století, že si mnozí lidé zamilovali vůdce, kteří šířili smrt. Zamilovali si ideologie, které se staly továrnou na smrt. Anebo jimi byli natolik převálcování, že už raději nechtěli riskovat život pro moudřejší ideály. Zamilovali si spíš pouhé přežívání ve stínu smrti.

A jak léta jdou, moudrost dál volá. A láme si hlavu otázkami, jak nás oslovit. Jenomže nechce ani sebeagresivnější hlas sebevědomých hloupostí překřičet – v tom její životní styl nespočívá: „Nekřičí a hlas nepozvedá, nedává se slyšet na ulici.“ Oslovuje nás v tichosti a klidu.

Ale s neutuchající naléhavostí nám klade na srdce, že právě s ní určil Hospodin pravidla hry – ještě před našim zoufalstvím, ještě před nejtragičtějšími událostmi 21., 20. i 1. století, ještě před prvním hříchem, ještě před prvním vystrašeným pohledem do propasti životní absurdity, ještě před prvním pádem na dno… „Ještě nebyly propastné tůně, když jsem se zrodila“, říká moudrost, „ještě nebyly prameny vodami obtěžkány.“ Ještě před čímkoliv, co by vám mohlo zaclánět ve výhledu k Božímu světlu: „Když ještě byly hory ponořeny, před pahorky jsem se narodila.“ Svědčím o autoritě Boha, který zůstává svrchovanou před každým pokusem o zneužití moci, „když upevňoval nebesa, byla jsem při tom,“ jsem garantkou dobrých Božích řádů, „když vymezoval obzor nad propastnou tůní,“ jsem garantkou smyslu, kterým Bůh oživuje místa chaosu a vyprahlosti, „když seshora zavěšoval mračna, když sílily prameny propastné tůně,“ jsem garantkou hranic, kterými vykázal i ty nejmocnější živly do příslušných mezí, „když kladl moři jeho meze, aby vody nevystupovaly z břehů, když vymezoval základy země, byla jsem mu věrně po boku,“ věřte mi raději, než komukoliv, kdo dává bohorovně najevo, že snědl všechnu moudrost světa. Boží moudrost se stále hlásí o slovo a připomíná se: také skrze ta slova o prapůvodu, o dobrém smyslu stvoření, o první harmonii nedozírného vesmíru, o Božích řádech a pořádcích… A tak někdy pocítíme obnovený kontakt s tou Boží moudrostí třeba i ve chvíli, kdy pozvedneme své zraky k obloze a užasle se zahledíme do závratných nebeských hlubin. Prožíváme v tu chvíli větší nadhled i vhled.

A co ještě nám moudrost klade na srdce o svém spojení s Bohem i s námi: „byla jsem jeho potěšením den ze dne a radostně si před ním hrála v každý čas. Hraji si na jeho pevné zemi; mým potěšením je být s lidskými syny.“ Slyšíme, že si moudrost ráda hraje. To zní na první poslech trochu dětinsky. Ale přesto bych řekl, že jde o závažnou výpověď. K moudrosti inspirované Božím Duchem neodmyslitelně patří smysl pro hravost, kreativitu, pro tvůrčí fantazie a vize. Možná se ten princip dá trochu přiblížit třeba na rozdílu mezi funkční a nefunkční rodinou. Ve funkční rodině častěji vnímáme, že se spolu všichni navzájem rádi a uvolněně baví, žertují, jeden druhého něčím hezkým překvapí, děti si chtějí hrát s rodiči, rodiči s dětmi a tak dál. Ale když rodina opravdu nefunguje a když v ní dochází třeba i k týrání a násilí, lidé se čím dál víc stahují do sebe, uzavírají se ve vlastních traumatech a starají se spíš o vlastní přežití. Když nás převálcují pocity jako beznaděj, strach či znechucení, ztrácíme náladu si hrát. A to je věčná škoda. Duch Boží navrací svobodu, abychom nemuseli jen přežívat za nedostupnou zdí vlastního já. Abychom nemuseli kontakt s druhými lidmi omezovat jen na reakce jako útěk nebo útok. Duchu Boží inspiruje sny o hezčí budoucnosti. Pomáhá vytvářet nová spojení mezi lidmi, kteří by jinak zůstali osamělí či vzájemně rozdělení. Obnovuje vědomí, že život ve společnosti spolu-utváříme, že nejsme jenom pasivní oběti toho, co s námi provedou „ti nahoře“. A že nejsme jen hříčkou osudu, ale že můžeme aktivně hrát hru života. A můžeme ji hrát podle moudře stanovených pravidel, ale zároveň úplně osobitě, originálně a odvážně… Duch Boží inspiruje též k umělecké tvorbě… A tak dál.

Ve Starém zákoně čteme o nekonečně oslovující Boží moudrosti. V Novém zákoně čteme, že se tato Boží moudrost ztělesnila v Ježíši Kristu. Čteme, že Ježíš jednal v souladu s nejpůvodnějšími Božími záměry. Ale můžeme uvažovat i o tom, nakolik jednal spontánně, tvořivě, originálně, osobitě a překvapivě. Nakolik jednal pln fantastických vizí… Nakolik jednal dá se říct v Duchu svaté Boží hravosti. Ač mu šlo o ty nejvážnější věci, ač nijak nevybočoval z Božích záměrů, nebyl to život nijak násilně sešněrovaný. Ježíš musel mít obrovskou imaginaci, třeba když nový dodával význam lidem, u kterých všichni ostatní považovali za normální, že zůstanou na okraji společnosti. Když dával dohromady lidi, kteří by jinak v životě neutvářeli fungující společenství. Když vytvářel základ nového Izraele z kombinací lidí jako galilejští rybáři, zkorumpovaní celníci či Marie Magdalena, z níž vyhnal sedm démonů. Když vyprávěl svá podobenství, ty krásné symboly a poetické zkratky. Když nežil tím, co by si o něm mohli myslet druzí, nenechával se určovat podle zatuhlých zvyklostí a představ, ale žil vizemi Božího království. Žil nejen tím obyčejným, ale tím nejkrásnějším smyslem Božích slov. Žil dobrými Božími překvapeními. Ježíš si tenhle tvůrčí vítr nenechával vzít z plachet ani v době tak plné mizérie a zoufalství. Nenechal si ho nikdy vzít z plachet. A když ho zničili druzí, byl vzkříšen.

Boží moudrostí žije Ježíš navěky. A ona žije navěky v něm. Žijme v ní také. Zůstaňme v jeho lásce.

Slovo poslání: Ef 1, 3-10