První čtení: J 3, 14-21

Základ kázání: Nu 21, 4-9

Už dlouho lid Boží pokračuje na cestě ke svobodě. Z Egypta, ze země zotročení vnějšího i vnitřního. Z oblastí bez budoucnosti. Leč cesta ke svobodě vede nejistotami a pustinami. A bývá někdy tak komplikovaná, vysilující a nesamozřejmá. Doufali, že projdou přes edómské území, ale místní obyvatelé tyhle upchlíky nepustili dál a ještě proti nim vytáhli s armádou. Pak zemřel Mojžíšův bratr, kněz Áron. Následně Izraelce ohrožoval aradský král z Negebu, kterého sice porazili, ale ani střet s ním zřejmě nenavodil dojem bezproblémového putování. A dál se před nimi výhrůžně rozprostírá neprůchozí území Edómců. Nyní se obracejí směrem k Rákosovému moři. Z vnějšího pohledu jejich cesta teď vypadá jak ústup. Anebo jako bloudění. Jak motání se na té nekonečné poušti.

Chce to dál neztrácet víru. A trpělivost to chce. Dlouhý dech. Lid už však přepadá rezignace. Pocity malomyslnosti z dalších a dalších vršících se problémů. Ostatně, není to poprvé, co podléhají pochybnostem a zabředají do negativismu. A není to poprvé, co reptají. A co si stěžují přímo na vyvedení z otroctví. A není to poprvé, co obracejí svůj hněv proti Mojžíšovi, a dokonce přímo proti Bohu, zachránce obviňují a lamentují, že budou zbytečně umořeni tou cestou. I tentokrát jejich stížnosti znějí hněvivě, a navíc sebelítostivě a možná i čím dál úsečněji: „Proč jste nás vyvedli z Egypta? Abyste nás na poušti umořili? Vždyť tu není chléb ani voda! Tato nuzná strava se nám už protiví.“ Dlužno však dodat, že základ té nuzné stravy, která se jim už prý protiví, tvoří podivuhodná nebeská mana, kterou mohou už delší dobu sbírat jako dar z Božího milosrdenství. Ano, nemají jistotu zítřka na nehostinné poušti. Ale na druhou stranu i tady už prožili dost zkušeností s Boží pomocí, přicházející v pravý čas.

Uvědomujeme si, že v těch vypjatých chvílích silně prožívali ohrožení života. Je fakt, že teď v období pandemie jsou většině z nás takové pocity o něco přístupnější než obvykle. Ale úplně srovnatelné zkušenosti s jejich tehdejšími z pouště nemáme. I přesto však můžeme přemýšlet, jaké existují podobnosti mezi jejich a mezi naším prožíváním. Též naše společnost musí jít dlouhou cestou ke svobodě. Přes různá úskalí. Přes krize i přes příležitosti ke katarzím, které se nezřídka v těch krizích otevírají. A vyžaduje to dlouhodechou důvěru: Vytrvat v naději, že naše cesta má budoucnost a že směřuje k cíli, k opravdu dobrému vyústění. Dlouhá cesta pro naši zemi. I pro církev. Pro naše sbory. Pro každého z nás osobně. A možná jsou vám dobře povědomé i pocity rezignace, jimž tehdy Izraelci na poušti tolik podléhali. Nastanou chvíle, kdy jakoby nám i Kristova posila a milost zevšedněly, jakoby nás provždy omrzely a jakoby nám už nestačily. Pak bychom chtěli víc. Též dary chleba a vody a vína ve společenství církve – ty dary navenek prosté, ale reálně zprostředkující nejzazší lásku, z níž jsou nám darované – jako by nám při nekončícím a namáhavém putování občas připadaly tak nanicovaté, stereotypní, ba nedostatečné, možní i naivní a po všech stránkách chudé – stejně tak jako ostatní dary a možnosti, jichž se nám od Boha dostává v daný čas. Někdy se atmosféra rozmrzelosti a rezignace rozšíří napříč celým společenstvím sžíravě.

„I poslal Hospodin na lid ohnivé hady. Ti lid štípali, takže v Izraeli mnoho lidí pomřelo.“ Co to má znamenat? Diví se asi leckdo z nás. Slýcháme většinou o Boží velkorysosti a o jeho milosrdenství. Projevila se najednou nějaká zamlčovaná škodolibá a zlomyslná Boží stránka? Nebo oč s těmi ohnivými hady jde? Biblické svědectví určitě míří dál než k obrázku nějaké vrtkavé škodolibosti. Rozumím tomu tak, že Bůh umožňuje svým způsobem cokoliv, co se na zemi děje – včetně toho, že vyjevuje, co lidé sami vypouštějí do světa. Protože bez Boha, pravého Pána by se nedělo vůbec nic. Ale na určité rovině Bůh prostě dává svobodný průchod významům lidského smýšlení, mluvení, jednání… Lidé se pak zpříma konfrontují s důsledky svého směřování. Rovněž se zhmotněnými plody svých myšlenek a slov. Myslím, že i v tomto případě ohnivých hadů se ukazuje, že lidská slova mohou leccos ovlivnit. Podobně jako dobré slovo může zprostředkovat život, tak zlé slovo může přinášet jed a rozpoutávat záhubu. A tak i to zahořklé reptání, ty nekončící stížnosti a lamentování lze brát smrtelně vážně. Přestože na první poslech vyznějí jen jako takové každodenní remcání. Lze je ovšem brát vážně – tak, jak by samotné reptající snad ani v životě nenapadlo. Ale právě tak vážně Bůh svoje lidi vnímá. Teď jejich slova s nábojem prohlubující se negace dokonce obdržela moc vyvrtat díry do posvětí. Vyvrtat díry, z nichž vylézají hadi – ohnivá havěť plazící se jak planoucí jazyky utržené ze řetězu. Jestli se Izraelci už dlouhodobě cítili otráveně, tak nyní budou skutečně otrávení. Jestli si dlouhodobě stěžovali na komplikovanou cestu ke svobodě, tak nyní se jim skutečně komplikuje. Jestli si dlouhodobě stěžovali, že jim je na umření, tak nyní opravdu umírají. Ti hadi „lid štípali, takže v Izraeli mnoho lidí pomřelo.“

Ale bohudíky jdou do sebe. A tak se jim krize promění v katarzi. Ve zlomové chvíle k obrácení. V příležitost si uvědomit, jak zbloudili a jak si přivodili zhoršení situace vlastními postoji. Přišli k Mojžíšovi a přiznávají: „Zhřešili jsme, když jsme mluvili proti Hospodinu a proti tobě. Modli se k Hospodinu, aby nás těch hadů zbavil.“ Uvědomují si, že skrze vyznání vin a skrze modlitbu může cesta dál pokračovat.

Jeden kazatel k tomuto úseku dodává navíc pár vět inspirativních i pro současný život našich českobratrských sborů – říká: „Možná by bylo také dobré udělat čas od času ve sboru kající shromáždění. A bez výčitek, každý za sebe vyznat, pravdivě jeden po druhém vyznat, co jsme provedli Pánu Bohu, druhým i sobě. Jako počátek nápravy a uzdravení.“ Myslím, že tyto věty stojí za pozornost.

A Mojžíš se tehdy za lid modlil. Aniž by vyčítal, aniž by se do ostatních pustil: Tak teď je vám Hospodin dobrý. Přestože Mojžíš sám mohl už mohl cítit nahromaděnou frustraci nejenom ze všech těch sdílených problémů pouště, ale i z přidružených obtíží se stále nespokojeným lidem. Někdy mu také už tekly nervy. Tím pokorněji nyní setrval v roli jakéhosi mediátora mezi Bohem a mezi druhými. Modlí se za ně.

„Hospodin Mojžíšovi řekl: Udělej si hada Ohnivce a připevni ho na žerď. Když se na něj kterýkoli uštknutý podívá, zůstane naživu.‘“ Zvláštní to pokyn. Na první poslech připomíná nějaký magický rituál. Biblické svědectví však opět směřuje hlouběji. Nemá jít o samoúčelnou magii. Ale o další posilu víry prostřednictvím znamení Božího vítězství nad zhoubnými hady. Postižený se přitom zadívá na nepřikrášlené zpodobnění nebezpečí ze strany hadů – a tedy i pravdivé vyjádření důsledku vlastního reptání a hříchu – ovšem v tu samou chvíli už vidí hada zpacifikovaného, pověšeného na žerdi, tedy spoutaného a ovládnutého Boží mocí. A navíc tak člověk získává nadhled nad tím zlým, v čem se brodí. Odhlédne od moře hadů, kteří ho chtějí zabít, a vzhlédne nahoru, směrem k Božímu vítězství nad tím zlým. Co se už stalo, nedá se mávnutím kouzelného proutku odestát; nejde to odmyslet. Z Božího milosrdenství je však had symbolizující smrt přerámován a přeznačen jako součást znamení uzdravení ze smrti. „Mojžíš tedy udělal bronzového hada a připevnil ho na žerď. Jestliže někoho uštkl had a on pohlédl na hada bronzového, zůstal naživu.“

Podobně tak my hledíme ke kříži. A hlavně ke Kristu ukřižovanému, který vzal naše hříchy na sebe, a tím jim odňal smrtící moc. Tak se kříž symbolizující smrt proměňuje ve znamení nového života. Na to se pohledem víry soustředíme. Také proto má smysl putovat společně, pod dobrým vedením. Směřovat svoje životy tak, abychom Kristova ukřižovaného neztráceli ze zřetele.

Slovo poslání: 1K 10, 1-13