První čtení: Jr 31, 27-34

Základ kázání: J 15, 24-27

 

(Kazatel: Marian Šusták)

 

Vzpomínám si na dobu, kdy jsem uvěřil. V tom období, kdy se to u mě lámalo, jsem si koupil Bibli v antikvariátě a začal jsem ji „prozkoumávat“. V knihách Starého zákona mě zaujalo, že Duch svatý může zasahovat lidi zde na zemi. Duch svatý pudil proroky, Duch svatý vyřizoval slovo do Božího lidu, mluvil k určitým postavám. A to mě zarazilo.

Později jsem zjistil, že Boží Duch nejenom kdysi mohl ovlivňovat lidské příběhy, ale že působí i tak, že člověk jeho blízkost může registrovat, vnímat. A prožívat to jako setkání s Bohem. Takto jsem se já obrátil… A začal jsem chápat, že Duch svatý, to není jenom specifikum Starého zákona, ale že Duch svatý působí stále. Dělá velké věci nejenom kdysi, ale průběžně během celé historie Božího lidu – a až do dnešních dnů…

Nad texty z Janova Evangelia si také mnoho věcí můžeme znovu oživit a uvědomit… Ježíš tráví se svými učedníky poslední chvíle. A shrnuje své poslání. Jeden ze základních rysů celého Ježíšova života je to, že ho Židé jako lid Staré smlouvy nepřijímali. Ježíš připravuje své žáky na to, že podobný nepřátelský postoj mohou očekávat i oni.

Proč tomu tak bylo? Nemáme jiné vysvětlení, než to, že téměř všichni v Izraeli měli o Mesiáši jiné představy; měli zcela jiná očekávání. Proroci to předpovídali. I sám Ježíš Kristus připomíná, že v tak tvrdém odporu máme vidět to, co Bůh „předzvěděl“ už dávno. A proroci či pisatelé žalmů – pronikáni Božím pohledem – to svému lidu ohlašovali. „To všechno se stalo proto, říká Ježíš, aby se naplnilo slovo: Nenáviděli mě bez příčiny“.

Ale odmítnutím Ježíšovo vystoupení nekončí. Ani tím, že ho nakonec popravili. – Má ho kdo obhájit. Je to sám Bůh a jeho velký čin vzkříšení… Jenže, existuje vzkříšení? Je to otázka vážná a zásadní. A zároveň tak stará, jak je staré křesťanství samo.

Byli a jsou křesťané, kterým pojem vzkříšení nejde do hlavy. Neumějí si to představit, a tak říkají, že vzkříšení nebylo. Není v tom zlá vůle. Oni ani neříkají, že Krista odmítají a že v Krista nevěří. Věří, že Ježíš je od Boha poslaný a snad i tomu, že Ježíš je nyní v nebeském království – ale nějak jinak než cestou vzkříšení.

Je pro nás velikou záhadou, čím to je. Chybí snad někomu jenom větší představivost? Nevíme… Ale určitě nejde o zlý úmysl.

Někteří z nás během našich letních pobytů v Orlických horách navštívili také skalku na Sedloňově. Budoval ji bratr Jaromír několik desetiletí, vždycky ve volných chvílích. A i přesto, že to byl člen sboru a člověk vážený, neuměl biblickou zvěst o vzkříšení přijmout. Strávili jsme nejeden rozhovor i na toto téma, ale nikdy jsme se nedokázali sjednotit.

Aby pojem vzkříšení nezůstal jenom tvrdým oříškem do diskuze (podobně jako věčné téma: „Um de malum“, odkud zlo), přišel nám někdo na pomoc. Byl seslán Ježíšův obhájce.

Je jím sám Duch svatý. A také Ježíš to říkal už předem: „Až přijde Utěšitel, Duch pravdy, kterého vám pošlu, ten, který od Otce vychází, ten o mně vydá svědectví“.

Když apoštol Petr kázal Kornéliovi, tak říkal: „Bůh Ježíše třetího dne vzkřísil a dal mu zjevit se. Nikoli všemu lidu, nýbrž jen svědkům, které k tomu předem vyvolil, totiž nám. My jsme s Ním jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání. A nám uložil, abychom kázali lidu a dosvědčovali, že je to On, koho Bůh ustanovil za soudce živých a mrtvých.“… Tady máme vysvětlení našeho problému. Bůh Ježíše vzkřísil a Ježíš byl zjeven. Ne samozřejmě všemu lidu, ale jen hrstce apoštolů. (Jistě chápeme, že aby se zjevil všem v Izraeli, to by ani nebylo možné.) A apoštolové potom dostávají úkol, kázat a dosvědčovat, že Ježíš Kristus je skutečný Pán, že je soudce, před jehož tvář se všichni – živí i mrtví – postaví…

Někdo teď může namítnout, že to se opět dostáváme do bodu nula: Ten, kdo viděl, jako například apoštolové, ten věří, že Ježíš byl vzkříšen a mohl se zjevit po ukřižování i po smrti. – Ale ti, kdo to neviděli, budou zase jen s rozpaky naslouchat takovým „zkazkám“.

Rozumíme této námitce. Kdyby všechno záleželo jenom na naši fantazii a obrazotvornosti, byli bychom skutečně stále jenom na začátku. Jenže je tady jedno „ale“. Bůh nás nechtěl nechat v tápání, a také nenechal. Je nám dán Duch svatý! A On je jako pomoc, jako vysvětlení, jako důkaz všeho. Ježíš mluví o Duchu Svatém jako o někom, kdo z Otce vychází a zároveň jako o tom, koho On, Ježíš, pošle.

Těmito slovy jsme se dostali k dalšímu tajemství. Raná církev složitě řešila, jak je to vlastně s osobou Ducha svatého. Proběhlo několik koncilů (v Nikaji v roce 325 vzniklo „Nicejsko-cařihradské“ vyznání víry) a pak další, až církev ustanovila o Duchu svatém, že Duch svatý vychází z Otce – i Syna (filioque). Tak jsou si všechny osoby v Boží trojici naprosto rovny.

A proč má být Duch svatý poslán? Ježíš to řekl jednoduše: „On vydá svědectví o mně“. – A to je klíčové! Bez Ducha svatého nikdy nemůžeme poznat pravdu o Ježíši Kristu jako o Mesiáši, jako o Pánu. Bez Ducha svatého zůstane i pro nás osoba Ježíše jen historickou postavou, duchovním učitelem, mučedníkem… A bez Ducha svatého nám nic neříká ani sdělení, že Ježíš Kristus bude soudit živé i mrtvé. – Jaký je to soudce, když už nežije? A podle čeho bychom mohli být vůbec souzeni? Podle nějakého etického kodexu? A nebude to jaksi nadbytečné? Vždyť už jednu vzorovou šablonu máme! Je jí Desatero. Tak proč vymýšlet další vzorec?

Ano, Desatero jako jeden metr, kterým budou měřeni všichni, už máme. Ale Ježíš je víc než šablona, která bude přikládána na každého pro posuzování jeho správného chování.

„Otec všechen soud dal Synu.“ Ovšem Ježíš Kristus soudí jinak! „Kdo věří“, říká Ježíš tím velice silným slovem, „kdo věří, na soud nepřijde, ale přešel už ze smrti do života“. – Už přešel! A v tom je naše naděje. Ne vždy jsme jednali v životě podle předpisu. Naopak často jsme určité linie překračovali. Kdyby nám to někdo měl spočítat, kdyby nám měl být vystaven účet našich přešlapů, bylo by to dlouhé čtení… Ale ono je to naštěstí všechno jinak. Víra v Ježíše Krista nás staví na nový základ.

Jan Křtitel křtil vodou na odpuštění hříchů. A ohlašoval, že po něm přijde někdo větší, důležitější, ten bude křtít Duchem svatým a ohněm. Křest Duchem svatým, to je přímé včlenění do nebeského království. U křtu vodou musí být přítomný lidský prostředník: ten, kdo křtí a vyhlašuje křtěnci odpuštění a přijetí do Kristovy církve. U křtu Duchem svatým je z lidí přítomný jen jeden, ten dotyčný, který je křtěn.

Ale, napadne nás: Nezapomněli jsme na Ježíše Krista? – Ne, vždyť tím Duchem svatým nás křtí právě On, Ježíš – vzkříšený Pán. A my tak přijímáme všechno. To On, Ježíš Kristus, nás přivádí před Boží trůn a „představuje nás Bohu“… A obráceně: Duch svatý působením svojí mocí nám dosvědčuje, že Ježíš Kristus je ten Pán, se kterým se ti nejbližší učedníci po ukřižování setkali a dokonce sním jedli a pili… Vlivem Ducha svatého se s Ježíšem jako s Pánem setkáváme i my. My osobně, i u stolu – ve sboru při vysluhování Večeře Páně.

Lidé Ježíše jako Mesiáše odmítli. (Až na výjimky, jistě.) Obhajuje ho ovšem Bůh. Bůh, který křísí z mrtvých, a Duch svatý, který nám Krista činí přítomným. Skrze tuto moc Boží přecházíme k Ježíši Kristu jako k Soudci.

A podle jakých kritérií nás soudí a bude soudit Ježíš Kristus? A soudí vůbec? Anebo, že by všechny hříchy a řeči o hříchu byli jenom takové pouťové povídačky?

Ne, hřích je hřích. Ale metr, který nám přikládá Ježíš Kristus, je jiného typu. Je mírou odpuštění a lásky.

Tak jasně nám to říká Boží slovo. Víme, že máme vinu. „Ale vyznáváme-li svoje hříchy, Bůh je tak věrný, že nám hříchy odpouští“. – Ano, když ze srdce vyznáváme své omyly a pády, Ježíš Kristus se nás zastává a nás obhajuje. Tak je to také psáno: „Kdo je v Kristu, je nové stvoření.“

A tak jako Ježíše „tmy neobsáhly“, tak ani ten, kdo je v zajetí Kristově, nepodléhá tmě ani odsouzení. To platí pro každého, kdo po pravdě touží a o ní zápasí. – I pro bratra Jaromíra. Amen.