První čtení: Sk 2, 1-13

Základ kázání: J 2, 1-11

(Kazatel: Marian Šusták)

Víno je zvláštní věc. Krásná i zrádná. Může být například lékem: „Dejte opojný nápoj hynoucímu a víno těm, kterým je hořko, ať se napije a zapomene na svoji chudobu a na své plahočení už nevzpomíná“, čteme v knize Přísloví 31,6n. Ale v té samé knize se dozvídáme, že může také ublížit: „Nehleď na víno, jak se rdí, jak jiskří v poháru. Vklouzne hladce a nakonec uštkne jako had a štípne jako zmije.“/Př 23,31./

A víno také mnoho věcí odkrývá. In vino veritas, ve víně je pravda. – To často opakujeme a myslíme tím, že když se člověk trochu napije, tak se projeví, co v něm je, co si doopravdy myslí o věcech, o lidech, o nás. Tedy že nelže a nepřetvařuje se. A také jedná jinak, než když je sešněrován konvencemi, sebekontrolou.

Záleží i na tom, jakou má kdo špičku. Někdo je plačtivý, brečí, lituje se a my máme dojem, že teď se musíme samou snahou přetrhnout, abychom zachránili lidský život. Jenže obvykle tito lidé nikam neskáčou a na život si nesáhnou. Maximálně tak spadnou, jak se říká, z koberce na beton. Naše několikahodinová záchranářská snaha je jen vyhozenou energií. Mnohem lépe bychom udělali, kdybychom napsali babičce, která na to čeká, nebo umyli okno, které na to čeká taktéž.

Horší je, když má někdo špičku agresivní. Dříve než se ho vůbec můžeme dotknout, už funí a z očí mu šlehají blesky. Veškeré úsilí o smír vychází naprázdno. Lépe než přijít k úrazu nebo o brýle, je rychle zmizet.

Ale jak jsme řekli, víno může být i dobré a užitečné. V Žalmu 104 se žalmista obrací k Hospodinu slovy: „…dáváš víno pro radost lidskému srdci, až se tvář leskne jako olej.“ To je chvála vína, to je děkování Bohu za dar vína, za chvíle radosti. Radostným chvílím se mají oddat i lidé na svatbě. Vždyť když se dva lidé potkají a spojí své životy, to je také to dobré dání od Boha. Za to se také děkuje, a to celou velikou svatební slavností, svatebním veselím.

Na jednu svatbu byl pozván i Ježíš a jeho učedníci. Jistě ne proto, aby tam seděli zamračeni jako bubáci, ale aby se radovali s radujícími. /Plakat s plačícími budou jindy./ Tak to na jiném místě říká i sám Ježíš. „Když je ženich s nimi, hosté se radují.“ Tak se nebojme pustit si fantazii na špacír. Je veselí, hraje hudba, tancuje se, svatebčané poskakují v rytmu lidových zpěvů, čelo orosené, pejzy poskakují. Svatba, jak má být.

Jenže – problém. „Už nemají víno“, říká Ježíšovi jeho matka Marie. Nic víc. Tři slova: „Už nemají víno“. Není potřeba nic rozvádět. Když zazní z kuchyně: „Nejsou tady brambory“, také vím, že musím běžet do sklepa. Ježíš víc slyšet také nepotřebuje. Ví, že mu matka říká: „Pomoz jim!“ Zábava nerušeně hopsá dál. Ale jak to bude vypadat bez vína? Vše se rozpadne. To je skoro důvod k rozvodu!… Ježíš ovšem zatím nic nedělá. Zasahovat do té situace se necítí být povolán. „Co to ode mne žádáš?“, odbývá skrytou žádost. „Ještě nepřišla má hodina.“

V uplynulých nedělích jsme na shromáždění četli o tom, jak vše začínalo. Těhotná Marie pouť do Betléma, narození ve stáji, prorok Simeon, dvanáctiletý Ježíš mezi učenci… Marie vše uchovává v paměti, „ve svém srdci“. Uchovává a vidí víc než jiní lidé z Ježíšova okolí.

Teď už je Ježíš dospělý a Marie ví, že Ježíš může odvrátit svatební katastrofu. Služebníkům na dvoře řekne: „Udělejte všechno, co vám přikáže.“

Nechme stranou, co tušila Marie a jak mohla vědět, že se něco stane. To ještě nikdo nikdy nevysvětlil a troufám si říct, že ani nevysvětlí. Ale to není důležité. Proto evangelista Jan o to ani slůvkem nezavadí. Zdůrazní jinou věc. Totiž ten rozpor mezi časem, který plyne, chronos, a momentem zlomu, který vystihuje řecký pojem kairos. Kairos je okamžik Božího činu, Božího zásahu. Takové náhlé zvraty popisuje Bible více krát. Například: „Zmocnil se ho Duch svatý“, čteme o momentu, kdy někdo z lidí je vypuzen k činu ne ze svých pohnutek, nýbrž je k němu „vystrčen“ mocí shůry. –

V našem textu stojí trochu nelogicky vedle sebe dvě věty: „Ještě nepřišla má hodina“ a „Naplňte kádě vodou“. Takové spojení nedává smysl. Ale tak to Jan klade. Říká tím, že to, co se stane, není Ježíšův rozmar. To sem vpadlo z Božího popudu!…Služebníci Ježíše poslechli. Pak z těch nádob nabrali a přinesli správci svatby. Ten ochutná a je udiven. Tak dobré víno ještě nepil.

Pět let jsme byli na Moravě, ve sboru ve vinařském kraji. Vždy mě lákala představa, co by místní znalci na víno z Káně řekli. Jaké asi mohlo být?… To se také asi nikdy nedozvíme. Ale správce hostiny jistě dobře ví, o čem mluví. Rozdíl v tom, co po delší době juchání očekával a tím, co má právě na jazyku, byl tak velký, až ho to zarazilo. Ženichovi poví – volně řečeno: „Když se hosté připijí, tak je jim jedno, co jim teče hrdlem, proto se nosí i druhák. Tys ovšem zachoval dobré víno až dosud.“

A jsme u jádra pudla. Oslava je v plném proudu, ženich s nevěstou se radují. Přítomní hosté se radují s nimi, protože jsou svědky velké události. Spojili se dva světy a na prstenech mají vyryto to, co čteme běžně ve zlatnictvích: FOR EVER, LOVE FOR EVER. Navždy, láska na věky. – Kde se něco dotýká nebe, tam má být opravdu jen to víno nejlepší. To najednou tady také je. A to dobré víno shůry se bude nalévat až do té doby, než po několika dnech všichni usnou. A pak ještě dál, vlastně až do té doby, kdy jednou usnou for ever, napořád.

Neboť i když ty kádě v Káni jednou vyschnou, to dobré víno od Ježíše bude připraveno stále. Žádný druhák, vždy jen to nejlepší! Na to dohlíží správce slavnosti, kterým je z toho jiného pohledu sám Bůh. Proto zrovna na veselce přišel ten okamžik, kdy byla zjevena Ježíšova sláva. Svatební hostina plná radosti je předobrazem budoucí svatby ženicha /Ježíše Krista/ a nevěsty /církve/. V té slávě, kterou má Kristus, vzkříšený Pán, se radují všichni pozvaní. A ani v polovině věků, ba ani na konci světa, nebude druhák. A žádný z příchozích hostů nebude člověkem druhé kategorie, nějaké béčko.

Někdy si možná říkáte, že ta příští velká nebeská hostina, bude jistě fajn. Ale než se ta vrata otevřou, trvá to celou věčnost! Tak rádi bychom se toho vína napili, alespoň trochu ochutnali, aspoň „sklínku“! Jenže, tam nahoře mají asi Covid, furt je zavřeno!

Ne. Tam nahoře žádný Covid nemají a zavřeno není. Mnoho lidí už z toho vína ochutnalo.

Jsou o tom, jak se sluší a patří, i záznamy. Kde? Například ve Skutcích apoštolských. Když byl seslán Duch svatý, tak se ti první věřící chovali tak divně, že lidé říkali: „Jsou opilí“.

Pravda, byli trochu opilí, ale ne vínem. Byl na ně vylit Duch svatý a ti, kdo jím byli naplněni, mluvili jinou řečí, než byla jejich mateřština. A nad hlavami se jim držely ohnivé jazyky, zrovna takové, jako když zapálíte kvalitní destilát. Ochutnali a lehce je to omámilo.

Závidíme? Nemusíme. Smíme ochutnat. Tento nápoj je nabízen i nám. „Pojďte a kupujte bez peněz a bez placení víno a mléko“, volá prorok. – Můžeme ochutnat teď, jen na to nejsou sklenice. Je to nápoj Boží lásky. O ní apoštol Pavel říká: „Láska Boží je vylita do naších srdcí skrze Ducha svatého“. Jinde to Pavel ještě upřesní. Napíše: „Ten poklad máte v hliněných nádobách“- a myslí tím nás, naší křehkou tělesnou existenci.

Na začátku jsme říkali, že ve víně je pravda. Ve víně z našich vinic je pravda o nás. Ale ve víně, které dává Ježíš, je pravda o Bohu. Po něm lidé nemají plačtivou špičku ani nejsou agresivní. Po víně z Káně Galilejské mluví lidé novou řečí o velikých skutcích Božích, které podle knihy Zjevení budou završeny na svatbě Beránkově. Díky Ježíšovi se spojily dva světy, ten Boží a ten náš. Každého, koho povolává, si Bůh poznamenává. Na dlaních máme vyryto: FOR EVER. Navždy. Navěky. Amen.