První čtení: Iz 43, 16-21

Základ kázání: Fp 3, 4b-14

 

Jaké máme jistoty? Na co se můžeme spolehnout? Co z našich životů obstojí za jakýchkoliv okolností?

Poslední dobou silněji vnímáme, jak se zavedené jistoty otřásají. Vnímáme ohrožení stability a bezpečnosti Evropy. Vnímáme narušení rovnováhy přírody. Nevíme, co všechno přinese další technologický pokrok, vývoj umělé inteligence… Vzpomínáme si ještě docela čerstvě, jak ze dne na den zamával celou civilizací nepatrný virus. Vyrovnáváme se s více krizemi najednou.

A navíc se každý z nás osobně potýká s pomíjivostí. S překotným ubíháním času. S pocity ztráty významu lecčeho, na čem dřív život jakoby stál. Na mysl se nám vracejí otázky jako: Měl jsem vždy dobře srovnané priority? Jak jsem trávil čas s druhými lidmi? Pro koho nebo proč jsem vydával tolik energie? K čemu byla má práce? Mé zájmy? Mé věci? Naplnil jsem svůj dosavadní čas tak, jak jsem měl? Nebo mi život spíš protékal skrz prsty?

Uprostřed sílící nejistoty člověk podvědomě touží po ujištění, po uklidnění, po osvědčeném řádu, po pevné autoritě, ke které by se upnul. V atmosféře celosvětových krizí získávají na popularitě lidé, kteří slibují bezproblémový návrat starého dobrého světa a jeho zašlé slávy. A také v duchovním světě mohou člověka rozkolísaného nejistotou přitahovat sebevědomé náboženské autority, guruové i vůdci sekt. Lidé, co slibují jedinou cestu návratu k původnímu a harmonickému životu, ke starobylým tradicím, k prvotní církvi… Lidé, kteří se občas prezentují tak, jako by měli odpověď na všechno, ale nakonec nabídnou spíš jen omezené a jednostranné nauky. Nepřekročí svůj vlastní stín.

Apoštol Pavel si dělal starosti o členy křesťanských sborů, které založil během svých misijních cest. Kladl věřícím na srdce, aby se ubránili tlaku misionářů, kteří se sice prezentovali tak, že právě oni jsou ti pravověrní… A dokonce že chápou Ježíše ještě líp než Pavel… Ale ve skutečnosti vedli své posluchače na mělčinu. Namísto plného vztahu s Kristem zdůrazňovali jen své představy o správném náboženství. Ty byly spojené například s vyzdvihováním dodržování rituálních pravidel Božího zákona, podle nichž by se správní věřící měli jednoznačně odlišit od zbytku světa. Před takovými kazateli Pavel varoval i v listu Filipským, jehož úryvek jsme četli před chvílí. Psal tento dopis z vězení, kde se připravoval i na nejhorší, i na možnost trestu smrti. Možná, že ve se ve filipském sboru objevily pochybnosti o apoštolovi, který dopadal takhle neúspěšně. Jako by zkrachoval. Ve víru takových pochybností zapůsobí tím lákavěji misionáři propagující náboženství jako polopatický návod na dobře fungující život.

Pokud jde o reklamu na vlastní osobu, Pavel by se s těmi konkurenčními misionáři mohl bez problému srovnávat, kdyby chtěl: „Zdá-li se někomu jinému, že může spoléhat na vnější věci, já tím víc:“ Napsal doslova. Pocházel z dobrého rodu. Mohl být vážený a ctěný ve své obci. Mohl žít příkladným náboženským životem podle uznávaných norem. Mohl udělat velkou kariéru. Mohl si do smrti zakládat na pocitu: Já jsem ten správný člověk na správné straně dějin. Jdu druhým příkladem. A navíc se podílím na očistě světa od vyznavačů ukřižovaného ztroskotance… Dokud Pavel považoval křesťany za pomýlenou sektu, usiloval je vyhladit.

„Ale cokoliv mi bylo ziskem, to jsem pro Krista odepsal jako ztrátu.“ Rekapituluje zpětně. „A vůbec všecko pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko.“ Díky setkání s Kristem se Pavlovy dosavadní jistoty zhroutily jako domeček z karet. A navíc zpětně vidí, že i jeho dobré vlastnosti, silné stránky a přednosti, příkladný náboženský život, kariéra i vzdělání byly vyloženě na škodu, dokud nebyl celý Pavlův život nasměrován správně… Dokud své schopnosti a přednosti obracel proti Kristu a proti svým budoucím bratřím a sestrám. Proto byl Pavel od té doby velmi skeptický vůči komukoliv, kdo sebevědomě zdůrazňoval své přednosti v duchovní oblasti. Včetně těch, kdo podtrhovali ono dodržování rituálů podle Božího zákona tak, aby to některým věřícím dodávalo pocit, že jsou lepší než ostatní. Pavlova zkušenost, že všechny takové postoje mohou být na škodu, byla hluboká. „A vůbec všecko pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko.“

Hmm, namítne asi nejeden z nás. To se to Pavlovi mluví, když Krista poznal tak důvěrně. Když nabyl tak mimořádné zkušenosti kontaktu s Kristem. Když se mu Kristus osobně zjevil… Ale neměli bychom pominout, že ihned po onom zjevení Pavel podle Skutků apoštolských oslepl a úplně ztratil orientaci. Zůstal pak odkázán na jiného křesťana, který mu otevřel oči. A soudě podle Pavlových autobiografických poznámek procházel i po svém obrácení mnohokrát různými nejistotami, ve kterých asi jen těžko nacházel opory a hmatatelné důkazy smysluplnosti svého snažení. Říkám si, že v těch vypjatých chvílích mohly na Pavla útočit nemenší pochybnosti, než jak velká byla jeho zkušenost setkání s Kristem. A že se ani od tohoto apoštola vlastně nelišíme. I nás se přece už občas Boží slovo intenzivně dotklo. Setkali jsme s Kristem. Prožili jsme moc jeho přijetí, milosrdenství, smíření. Dostalo se nám nového povzbuzení, uzdravení a vnitřního sjednocení. Otevřely se nám oči pro nový pohled na svět. Ale pak jsme zas museli pokračovat dál odkázáni na pouhou víru v to, co nevidíme a necítíme. Bez jakýchkoliv pojistek.

V každém případě z poselství apoštola Pavla vyplývá, že na tom nemusí být nic úplně špatného, když procházíme otřesy dosavadních jistot a když nám přestávají dávat smysl věci, které nás naplňovaly dřív… Když prožíváme i prázdnotu. Ve skutečnosti naše životy nevedou do prázdna. Naopak, jde nám v nich naproti ten, v jehož světle vše ostatní bledne a ukazuje se jako nicotné. „Pro něho jsem všecko ostatní odepsal a pokládám to za nic,“ konstatuje apoštol Pavel. S tím, že ekumenický překlad „za nic“ je ještě dost jemný a uhlazený oproti originálnímu řeckému slovu. Ta slova o bezcennosti všeho mohou vyznít trochu děsivě – jako by ani naše rodiny, práce a zájmy neměly žádný smysl. Většinou však nejde o to, spálit za sebou mosty a přestat normálně žít. I naše rodiny, práce a zájmy obvykle dávají dobrý smysl jako součást Božího obdarování. Ale nic z toho by nemělo smysl samo o sobě. Bez Boží lásky. Bez Ducha Kristova života. Mimo své určené místo. Mimo své pravé místo v Kristově žebříčku priorit a hodnot.

Pokud však pocit smyslu v nějaké oblasti života ztrácíme, nemusíme se tím křečovitěji upínat k pomíjivým útěchám. A nemusíme se utíkat ani k sebevědomým náboženským autoritám nebo do náboženských tradic, které bychom dodržovali jen kvůli přání zajistit si tím větší štěstí do budoucna. Někdy opravdu narážíme na nejistotu, prázdnotu a utrpení, které se nedá přelepit žádnou náplastí ani zbožnou útěchou. Ale náš Pán nás i touto cestou osobně provází a neopouští nás. Přijímá naše životy úplněji, než jak my sami je dokážeme přijmout. Naplňuje naše životy i tam, kde my dosud vnímáme jenom tu nejistotu, prázdnotu a nicotu. My sami si Boží přízeň nemusíme nijak předcházet, zajistit, zasloužit, koupit. Jemu jde čistě o nás. Jeho láska k nám je nepopiratelná, tomu můžeme věřit hned od začátku. Ale zároveň můžeme přijmout, že k plnosti Kristova života vedou cesty otevřeným rizikem. Patří k nim také účast na Kristově utrpení, na Kristově smrti. Právě tudy vede směr ke zmrtvýchvstání. A proto by nedávalo smysl před životní nejistotou a prázdnotou utíkat. Vyhnout se těsné bráně vedoucí do neznáma. Kristova cesta vede přímo tudy.

A je to běh na dlouhou trať. Pavel ho přirovnává k závodu, v němž závodník běží zapomínaje na to, co je za ním, upřen k tomu, co je před ním. Také my se můžeme čím dál víc soustředit na Boží vyhlídky do budoucna. A nesnažit se za každou cenu lpět na tom dřívějším ze svých životů, co teď už nedává valný smysl. A můžeme věřit že doběhneme, protože ve víře se nás Kristus zmocnil už na startovní čáře… A rozpohyboval nás ve své moci.

A k jakému cíli běžíme? Nebeskou cenou je podle Pavlových slov „Boží povolání v Kristu Ježíši“. Nic menšího, nic omezenějšího, nic pomíjivějšího, žádná cena útěchy. Samotný život v Kristově Duchu je pro nás zaslíbeným cílem.

  

Slovo poslání: Mt 13, 44-46