První čtení: Mt 16, 21-25

Základ kázání: Mk 15, 33-39 

     

(Velkopáteční bohoslužby.

Kazatelka: Alena Pechová)

 

Moji milí!

Asi znáte konspirační thriller Šifra mistra Leonarda od Dana Browna. Probíhá v něm rozhovor hlavního hrdiny Langdona s kolegyní Sophií, v němž se mladá dáma pohoršuje nad krutostí některých náboženských symbolů. Načež Langdon opáčí, že sami křesťané mají jeden z nejmorbidnějších: umučeného chlapa na kříži. Sophiina reakce je kouzelně přirozená: To je přeci něco jiného! – Ovšemže je to něco jiného. Našemu symbolu rozumíme. Rozumíme? Rozumí mu takový mafián, co si věší růženec na zpětné zrcátko své zatemněné limuzíny? Rozumí mu rappeři, kteří si jej v pozlacené půlkilové podobě věší na krk a zpívají o luxusu, o svém egu či rasismu? Takže je asi dobré ptát se, jak moc mu rozumíme a jak hluboce nás utváří. To silné symboly dělají. Porozumět Ježíšovu kříži ovšem nebývá záležitost okamžiku, ani v případě učedníků, ale učíme se mu rozumět po dlouhá léta životních zkušeností; povětšinou zkušeností těžkých, spojených se ztrátami, křivdami, bezvýchodností, narušeností mezilidských vztahů i s osobní krizí. Co všechno se ale musí stát, než v takové – a použijme to slovo – morbidní události člověk objeví to, co by tam nikdy nehledal: že to Bůh sám se obětuje z lásky pro člověka, aby smazal jeho vinu? Že s ním osobně sestupuje do fyzických i psychických bolestí a životního ohrožení? A už vůbec by tam nehledal jakékoli poselství o tom, že s takovými katastrofami Bůh pracuje proto, aby zvrátil bezvýchodný úděl člověka a přiváděl jej co nejtěsněji k sobě. A není ostuda si přiznat, že občas míváme problém se o takovou jistotu Božího vítězství opřít v dílčích krizích. Proto je důležité učit se číst v Ježíšově kříži Boží vzkaz: pohleď, jak daleko a hluboko jsem kdykoli připraven pro tebe zajít a z jaké bezvýchodnosti, zkomplikované minulosti i smrti, mám moc tě vyvést. Jen důvěřuj, i když tak činím za dramatických okolností. Třebas ukřižováním svého Syna.

 

I. HRDINOVÉ

Drsný požadavek, setrvat v důvěře, když se vám narodí postižené dítě, umírá blízký člověk, přijdete o práci, bydlení, partnera, zdraví, nacházíte se v pozici oběti, slovo válka už nezní tak vzdáleně… Snad proto si lidstvo odjakživa vytvářelo své hrdiny pro útěchu či ztotožnění se s nimi. Ovšem nejlépe takové, jejichž fyzická síla, intelektuální převaha se projevuje okamžitě. A tak tu máme plejádu od mýtických hrdinů přes legendární rytíře až po nabubřelé instantní hrdiny marvelovského typu jako Superman, vzniklých v touze být zachráněn hned a velkolepě a ideálně si skrze ně naplnit i skrytou touhu vlastní převahy. Jejich síla ale končí skokem ze světa fantazie do reality. Nemůžu si nevzpomenout na jednu hlášku z českého sitcomu Comeback, související s tím, jak by někteří rádi viděli Ježíše, kdy postava puberťáka Lexy sdílí svůj úžas nad scénářem pašijových her: „Ten Ježíš byl hustej týpek, přibili ho na kříž, vstal z mrtvejch a vrátil se jako Terminátor!“ Možná i apoštol Petr chtěl vidět především svého instantního hrdinu, který kdykoli nasytí, uzdraví, zadupe nepřátele, nastolí vlastní řád a sám Petr se třeba i trochu sveze na vlně Ježíšovy slávy. Ježíš mu ale odpoví: Jdi pryč, přemýšlíš jak člověk, ne jako Bůh; bez bolesti to nejde a já tu nejsem proto abych se jí vyhnul a vás učil se jí vyhýbat, ale abych ji přijal, unesl a vás zmocnil ji přijmout a unést. Nepřijmu-li bolest a smrt, jak poznáte, že nad nimi vítězím i ve vašich životech a životech těch, které milujete? Proto ta výzva: Vezmi svůj kříž, svůj osobní symbol plný rozporů: neboli životní zátěže, ale i lásky Boží, ztráty, ale i zisku, a pod jeho tíhou i podporou naplň svou životní cestu, kterou jdu před Tebou. Ježíš tím pozoruhodně proměňuje náš pohled na beznaděj. Kříž není jen symbolem utrpení, ale především Boží záchrany. Symbolem ztráty něčeho velkého pro něco většího. A naštěstí pro nás je do něj vepsáno i porozumění pro hlubokou lidskou krizi, která takové vítězství zatím neumí vidět a vnímá jen šílenost situace, kdy člověk se ptá jako Ježíš:

 

II. PROČ? PROČ SE TOHLE MUSELO STÁT?

Možná až tak dalece jako On: Bože můj, proč jsi mě opustil? Zmínili jsme, že útěcha prvoplánových hrdinů končí u hranic fantazie. Zato Ježíšova útěcha je součástí naší každodenní reality. Poznáváme to podle toho, že na kříži se nepředvádí jako Superman, ale ztotožňuje se s námi v tomto všudypřítomném bolavém otazníku. Kříž nás tak s Pánem spojuje v jedno i v otázce Proč. Ve své nejhlubší podobě má tahle otázka pachuť zoufalství, zklamání, hněvu, úzkosti a rezonuje v ní něco jako: tohle není fér. Možná i my sami jsme se už takhle ptali s obavou, jestli nás snad Bůh opravdu neopustil? Či kolikrát tuto otázku zneužili lidé jako oblíbený argument, že Bůh snad ani neexistuje, když dopouští to a to. Jenže tajemství tohoto konfliktu je v tom, že Bůh se rozhodl utrpení nevygumovat ale naopak: ve svém Synu se do všech ponořit spolu s námi. Nejen do těch fyzických, ale i psychických. A k nejhorším tohoto druhu patří pochybnost a osamění. A tak můžeme v těžkých chvílích zpozornět a říct si: on vážně ví, co cítím, a neodsuzuje mě za to. Ví, jak snadno taková otázka umí přepadnout, sám si to prožil, je v tom se mnou, tady a teď. A přeci to není jen o Jeho empatii a dobrovolném spoluprožití našich propadů, ani o tom, že pokud měla být na kříži vyřízena veškerá bědnost člověka, tak tato otázka tam zkrátka musela zaznít, ale významný je fakt, že Ježíš záměrně cituje 22. žalm, kde žalmistovy všemožné výkřiky do tmy končí vyznáním: a Tys mi (Bože) odpověděl. Mnozí potvrzují, že horší než bolest je nejistota. Pán Ježíš často mluvil o nezbytnosti těžkostí, ale nikdy neuváděl do nejistoty. Naopak. Vždy nalil čistého vína: chudí tu budou vždy, války přijdou, lépe těm, které nekojily, Syn člověka bude trpět. Ale se stejnou jistotou mluvil o vzkříšení, příbytcích u svého otce, o tom, že nalezneme, když hledáme, dostaneme, když prosíme, a že Slovo Boží je jistota. Takže svým biblickým citátem Proč v podstatě říká, že si je jistý Boží odpovědí, která má v závěru přijít. Co to znamená pro nás věřící? Že dostaneme své odpovědi. I na ty velmi závažné otázky, na které ani útěcha přítele nestačí… Musím zmínit ještě jednu maličkost. Otázka Proč ztrácí hodnotu výčitky, když si ji přeložíme přesněji: ze zavádějícího „proč“, z jakého důvodu se mi toto děje, na přesnější „pro co“ – pro jaký vyšší cíl toto prožívám? A tak se naše dotazování skrze Kristovu perspektivu mění z frustrujícího : „Proč mě trestáš?“ na vznešené: „Jaký hlubší smysl, větší odměnu tím, Otče, sleduješ?“

 

IV. SMÍŘENÍ

Jakou odpověď tedy dostal Ježíš? Asi tu nejuspokojivější: On sám se stane tím, kdo život vrací a živoucím smířením mezi Bohem a lidmi. V jedné detektivní epizodě slečna Marple pronáší, že štěstí lze nalézt i ve smíření. Myslela nejspíš smíření s osudem, ale ono to se smířením s Bohem souvisí. Jak píše Pavel: „Neboť v Kristu Bůh usmířil svět se sebou, nepočítá lidem jejich provinění.“ (2Kor 5:19a) Všimněme si slov nepočítá a provinění. Nepočítá znamená v řečtině nepřipisuje, nežádá vyrovnání dluhu, nežene nás k odpovědnosti za něco, co už narovnat nejde. Stíny minulosti mají schopnost rozleptávat přítomnost člověka skrze zoufalou touhu a nemožnost udělat tehdy něco jinak. Takže to je velká úleva, zahodit těžkou minulost, ať už jsme ji způsobili my, nebo byla způsobena nám. A teď provinění: V tomto verši se překládá výrazem jako špatný krok či zanedbání. Dobrá zpráva pro ty, kdo se neřadí mezi hříšníky těžkého kalibru – vrahy, násilníky, zloděje – zato však prožívají neklid, že kdysi nějakým způsobem řekněme zkomplikovali život sobě či druhým. A poslední dobou zdá se do kategorie smíření čím dál víc proniká ještě jiná problematika, že člověk vlastně není smířený sám se sebou: Tedy nejen otázka: Je mi odpuštěno?, ale také: Miluje mě Bůh? Zaměřuje svou lásku konkrétně na mě, když vykazuji tolik osobních selhání, neefektivity, rozmrzelosti kvůli stresu, nemoci, psychické struktuře? Miluje mě, když se nemám rád já sám? Máme-li však pochopit v Kristově kříži smíření Boha s lidmi, musíme vidět nejen odpuštění, ale především jeho lásku, která zazářila právě skrz zatracovanou bolest. Neb jak říká Ježíš: Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Vy jste moji přátelé… (Jn 15)

 

III. BOŽÍ SYN

Připomeňme si, jak tedy doposud rozumět roli kříže, utrpení: Jsou svědectvím, že se Boží záměry o smíru a naplněném životě uskutečňují: Pomalu, podivně a přeci. Jsou ujištěním, že existují restarty života, ty dílčí v krizích, i ty věčné ve smrti. A nadevše jsou pak důkazem o nezpochybnitelnosti Boží lásky, protože ta si kvůli nám prošla všemi našimi nejtěžšími prožitky až k extrému smrti. A ještě mají úlohu jaksi misijní: a tu odhaluje podivná postava našeho příběhu. Římský setník, Ježíšův kat. Co se stalo, že tento zřejmě už emočně oploštělý člověk, možná denně s lidskou krví na rukou, obklopen machistickou atmosférou chlapáků vymydlených vojenským drilem a slyšících pouze na argument síly, vypustí slova: „Ten člověk byl opravdu Syn Boží.“? Na první pohled neviděl nic, co se dá za chlapácké nebo božské považovat. Viděl Ježíše, který mlčí, nechá se ponižovat, týrat, šikanovat, okrást o šaty, odsoudit. Setníkovi přesto stačilo vidět jediné: že takto skonal. Viděl tedy něco, co ještě neviděl. Něco nepřenosného, co nelze vysvětlit, a přeci to s ním v jeho cynismu zamávalo a dávalo mu to smysl, prozřel, kdo je tu vlastně vítěz a kdo poražený. Viděl sílu božského charakteru: sílu unést cokoli, bytost hledající v nejhlubším okamžiku jen a jen svého Boha, bytost, jejíž Duch vysoko ční nad ubližujícím světem a zahanbuje ho v jeho absurditě. Když to nadsadím, viděl v něm hrdinu. Hodně to napovídá o smyslu statečného každodenního nesení kříže jako něčeho, co okolí přivede k zaraženosti: odkud se taková síla, pokora a vytrvalost bere? Tedy cosi hrdinského v obyčejných dnech, co nepotřebuje poplácat po rameni, protože pouze následuje svého Pána i v maličkostech, zato s velkým zapřením sebe sama? Možná právě dnes, kdy se zbrojí, válčí, chudne, lže a všichni už jsou paranoidní, přišel čas hrdinů Kristova typu? Aby v této šílené době mizejících nadějí ukázali postojem živé důvěry, že jistoty Boží fungují? Možná namítnete, že mluvit o nějakém našem vlastním hrdinství je velkohubé a že setník správně vyznal, že Ježíš byl přeci Boží Syn. Nesmíme ale zapomenout, koho z nás dělá víra, jak píše apoštol Jan: „Těm pak, kteří jej přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kteří věří v jeho jméno.“ (Jn 1:12) Kdoví, možná že se kolem nás najdou drsoni jako setník nebo slabí, kteří svůj život nezvládají a při pohledu na nás si řeknou: tito lidé jsou dětmi Božími: pod zátěží svého kříže nenadávají, nelitují se, nevolají po pomstě, ale milují, nestěžují si neb těžkosti si řeší se svým Bohem. A začnou přemýšlet, co je to za sílu, která jim dovoluje pod tlakem obstát… A když i těmto dětem bude docházet síla pod náporem krutostí, pak tu pro ně je vzkaz jejich Pána, který jim měl záhy sám čelit: „Ve světě máte mnoho soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět.“ (Jn 16:33)