První čtení: L 16, 19–31

Základ kázání: 2K 5, 19–21

 

(Kazatel: Marian Šusták)

 

V Apoštolském vyznání čteme, že Ježíš byl počat z Ducha svatého, narodil se z Marie Panny, trpěl, byl ukřižován, umřel, byl pohřben, sestoupil do pekel…. Apoštol Pavel jen řekne: v Ježíši Kristu Bůh smířil svět se sebou…

Krédem i Pavlovými slovy se dostáváme k samému jádru křesťanské víry. Křížem vrcholí Kristovo utrpení. Avšak pod tímto viditelným utrpením, krvavým a krutým, se děje ještě něco neviditelného. Něco, co odhalí a přijme jen víra.

To nejhlubší, co se odehrává u ukřižování Ježíše Krista, se nemohlo dít v utrpení jiného člověka – třeba i nevinného a nespravedlivě týraného… Proč ne? Poněvadž Ježíš byl sice člověk stejný jako my všichni – a přece zcela jiný. V něm tu byl mezi námi přítomen sám Bůh. V Něm přišel na svět, v Jeho těle snášel bolest a v Něm na kříži umřel.

Co má to vše znamenat? Apoštol Pavel to vysvětluje: „Bůh v Kristu smířil svět se sebou“. V člověku Ježíši se sám Bůh sklonil ke světu, který kdysi stvořil, ale který se mu odcizil. Svět se stal Bohu nepřátelským. A právě sem Stvořitel sestoupil, aby s tímto nepřátelstvím skoncoval. Aby nám všem pomohl, aby nás vytrhl z naší zloby a vzpurnosti – a tak nás všechny pozval do ve své blízkosti, do společenství lásky a pokoje.

Bůh nechal dopadnout na člověka Ježíše (a svého Syna) všechnu naši nespravedlnost, všechen náš strach, naši faleš, vše, čím jej všichni urážíme a čím kazíme život svým bližním i sobě samým. Bůh ve svém Synu všechno zlé vzal na sebe a dal se za nás odsoudit, popravit. Za nás zemřel právě tím, že to vše Ježíš Kristus kvůli nám odtrpěl. On nevinný se postavil na místo nás provinilých.

To, co se stalo skutkem ve smrti tohoto ukřižovaného muže Ježíše Krista, to je očím nevěřících skryté… Není nic platné nad tím kroutit hlavou a do nekonečna se ptát: Nemohl Pán Bůh naši záchranu zařídit nějak jinak? Takto se to prostě stalo. A tak je nám to v církevní tradici předáno. My můžeme vzít, anebo nechat být, nic na tom nezměníme.

Ukřižovaný Kristus dobyl pro celý svět – i pro nás – mír a pokoj Boží. Nezáleží na tom, jak veliká či malá část světa si toho je vědoma. Ale všichni se smí z toho radovat, a ne jen se zlobit a strachovat. A nám Pán Bůh uložil, abychom o tom Božím smíření se světem všem vypravovali a všechny zvali, podobně jako Pavel: „Dejte se smířit s Bohem a nepokračujte v nepřátelství, které už Ježíš Kristus překonal a které nám už Bůh nechce připomínat!“

Bylo za nás draze zaplaceno. Byla to nepředstavitelná hrůza, kterou Ježíš musel snášet, jeden z nejkrutějších způsobů popravy. Římané křižovali nejhorší zločince, vlastizrádce a uprchlé otroky. Byla to smrt pomalá a bolestná.

„Umřel a byl pohřben.“ I to je třeba dodat. Není to zbytečná podrobnost v Apoštolském vyznání? Jistě není. Jestliže byl pohřben, jeho tělo sňato z kříže a uloženo do hrobu, pak nemůže nikdo pochybovat o tom, že skutečně zemřel. Jeho poprava nebyla nic zdánlivého. Jako člověk se narodil, žil a jako člověk zemřel. A jeho tělo bylo pohřbeno… Nebyl to slavný pohřeb. Spíš tajný.

A přece je to velice slavné. Zpráva o jeho pohřbu je povzbuzením pro všechny, kdo truchlí kvůli nespravedlivým obětem něčí zlovůle, kteří možná ani nemají hrob, kde by mohli lidé památku svého milovaného uctít, protože skončil v nějaké jámě s hromadou jiných… Ti všichni plačící mohou najít posilu ze skutečnosti, že ani nejskvělejší z lidí, sám Ježíš Kristus, neměl důstojný pohřeb.

Ale nejen mučedníci, jako byl Hus, ale každý, kdo ještě zemře, tu smí čerpat posilu a potěšení… I my budeme pohřbeni. Jednou vyjde společnost lidí na hřbitov, spustí rakev a všichni pak půjdou domů, avšak jeden nepůjde zpět a tím budu já….To bude pečeť smrti, že nás spálí či uloží do země a pak dojde k rozkladu a nakonec i zapomenutí. Tomu jdeme všichni vstříc, toho se bojíme. – A právě i toto vzal Ježíš na sebe. I tím prošel. I v hrobu byl. A tak my už tam nebudeme sami, Bohem opuštěni. Nám už tam svítí naděje, světlo, které se rozzářilo o velikonoční neděli, když našli Ježíšův hrob prázdný.

Ale proč ještě také vyznávat, že „sestoupil do pekel“? To je opět něco, co, podobně jako např. početí z Ducha svatého, modernímu člověku vadí… Tomu se nám věřit nechce, nic nám to neříká. Lidé se pošklebují, když církev mluví o pekle. Nic takového přece neexistuje – kdo by dnes věřil na čerty a jejich kotle a oheň pekelný?

Ale je tomu skutečně tak? Můžeme tak snadno vynechat slova o pekle? Není skutečně žádné peklo? A co peklo na zemi – copak to neznáme? Nikdy jsme nečetli o masových vrazích a sadistech v koncentrácích?… Peklem se může lidský život stát v době války i přírodní katastrofy. Peklo prožívá i ten, kdo se děsí smrti, koho ničí špatné svědomí, výčitky, vina. I žárlivost může být peklem. I samota, deprese… Ptáme se, kdo nám pomůže, abychom do takového pekla neupadali? A tu jsme vděční, že se v Krédu mluví o tom, že Ježíšovo dílo zasahuje až tam. Že i tam Ježíš sestoupil, že peklem prošel a jeho brány otevřel.

Říše mrtvých je „šeol“. A peklo? To můžeme vidět jako strašidelný rub šeolu – jako temnou stránku této nepřístupné oblasti. Tak temnou, že zde už je jen odloučení od Boha. A proto i nesnesitelné strádání, jak o tom mluví boháč z podobenství. – Prošel Ježíš i touto temnotou? Když se přidržíme obrazu z podobenství, tak otázka zní: Vstoupil Ježíš i na tu děsivou, druhou stranu příkopu, tam, kde úpí v plamenech lakomý boháč? – Inu, když do pekel, tak do pekel. Vstoupil. Když na kříži volal: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil!?“, tak v těchto slovech slyšíme náznak, že Ježíš o tísní z totální opuštěnosti v hodině smrti věděl!

Ale teď už je to jiné. Teď tam vidíme stát Ježíše jako Daniela v peci ohnivé, tváří v tvář i nešťastnému hříšníkovi z Lukášova obrazu. – Co mu řekne? Snad to, že už mu nemůže pomoct? To by bylo divné. To by tam vůbec vstupovat nemusel!… Věřím, že tak jako dostal šanci k záchraně na Golgotě lotr po pravici, podobně má teď otevřené dveře ze svých hříchů a hladových plamenů i tento „lotr“. Ježíš nemusí nic říkat. Stačí ta otevřená brána – nouzový východ.

Popusťme trochu uzdu naší fantazie. – Dveře jsou otevřeny. A co udělá do ruda ošlehaný bídník? Co myslíte? (Já vím, zbytečná otázka.) Rozběhne se. – A když bude k tomu únikovému východu upalovat, řekne něco? To není jisté. Nebude mít čas. Má na spěch. Ale jistě si pomyslí: „Už nikdy! Nikdy víc!“… A vydrápe se na druhý břeh, opráší si začouzená kolena a stydlivě si sedne vedle Lazara.

Řeknete jistě: Pohádka. Je. Ale žádné vypravování z Bible není uzavřeno samo v sobě. Má nás k něčemu přivést. Vyučuje nás rozhovor Ježíše s odsouzencem na Golgotě; stejně nás učí boháčovo volání v pekelném horku. A něco pro náš život nám říká i ono „sestoupil do pekel“ z Kréda. Co? – Že u Ježíše je stále šance pro toho, kdo lituje, kdo právě tak jako náš boháč zde v pekle přiznává svou vinu. – Možná proto čteme, že v okamžiku Ježíšova skonu se otevřela země a mrtví vycházeli z hrobů.

Může tomu tak být? Snad ano. Přemýšlíme a ptáme se… Víme, že existuje trest za hřích a slyšíme i o naději v Kristu. Oboje – možnost odsouzení pro největší zločince – i možnou milost bereme vážně. Pravdou je, že některé věci si neumíme přesně představit. Zůstávají tajemstvím, které bude odhaleno až na konci časů. Jedno je ovšem jasné: Ať nás potká sebevětší hrůza, ať klesneme sebehlouběji, nebude to mít nad námi poslední moc a nebudeme v tom sami.

Vyznání o kříži, a o přemožení smrti a pekla, dává církvi sílu a odvahu, jít na pomoc těm nejubožejším, těm ohroženým „nejvyšším zlem“. Tak šli křesťané sloužit malomocným, vězňům a lidem nejhůře postiženým. Tak se víra v Kristovo vítězství nad zlem a peklem stává zdrojem milosrdenství a lásky.

Bůh slíbil, že je s námi i v tom „údolí stínů smrti“. A ten slib splnil, když Jeho syn Ježíš vystál pekelná muka bolesti a opuštěnosti a nakonec prošel i samotným prostorem zatracení. Amen.