(Velký pátek.)

První čtení: L 23, 33-53

Základ kázání: Iz 52, 13-53, 12

 

(Kazatel: Mikuláš Vymětal)

 

Vážení přátelé, sestry a bratři,

v Ježíšově době byla kniha Izajáš velmi populární. V Qumránských jeskyních, kde se našla většina hebrejské Bible (kromě knihy Ester) se jako nejčastější rukopis našel Izajáš – celkem 70 celých nebo částečných Izajášů. Když čteme ve Skutcích apoštolských populární text o obrácení etiopského dvořana, který se vracel z Jeruzaléma do Etiopie, čte si dvořan knihu Izajáš – a nerozumí jí. Filip mu ji vysvětlí tak úspěšně, že se nám neznámý dvořan nechá pokřtít a s radostí se vrací domů. Verš, o kterém spolu přemýšleli, zněl: Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel. Byl zadržen a vzat na soud. Kdopak pomyslí na jeho pokolení? Vždyť byl vyťat ze země živých.

Jak mohlo pochopení tohoto temného textu na dvořana zapůsobit tak, že se radoval, když jel svou cestou? Filip mu ho zřejmě vyložil tak, že pochopil, že Ježíšův příběh je také jeho příběh. Dvořan byl přesněji řecky řečeno eunuchos, tedy muž zbavený své mužnosti, dnes bychom řekli trans-člověk. Na orientálních dvorech se často nechali mladí muži vyklestit sami, když chtěli dělat kariéru. Tomu našemu se to podařilo, je správce pokladů Kandaky, etiopské královny. Jenže mu také něco chybí, hledá vztah k Bohu a zřejmě hledá i smysl svého života. Když mu Filip zvěstuje Krista, zřejmě líčí velikonoční příběh, smrt mladého muže, který zemře krutou a nesmyslnou smrtí. Myslím, že Filip řekl dvořanovi také to, že Ježíšův osud je s tím jeho podobný. To, co jednou v neznámé budoucnosti čeká našeho Etiopana, zažil také Ježíš – zemřel bez potomků. Dvořan pochopil, že může jít Ježíšovou cestou, že se s ním může sjednotit – a že je to cesta dopředu. A tak oba spolu dvakrát sestupují – nejprve z vozu na zem a potom ze země na dno vody, na dno Ježíšovy smrti. Tu si dnes připomínáme a Izajášův text nám může nově ukázat, jak jsme s Ježíšem propojeni, kde jeho smrt i nám ukazuje cestu k životu.

Náš text z Izajáše chápou křesťané často jako důkaz pravdivosti křesťanské víry. Tak to bylo předpovězeno a pak se to naplnilo! Novozákonní pisatelé ho zřejmě měli v hlavě, když psali své texty, i když ho citovali jen velmi zřídka. Jenže způsob, jakým ho církev používala, ho devalvoval a ukázal nám, že takto chápat nejde. V průběhu dějin byl velmi oblíbený v polemice proti Židům (Justin Martyr: Dialog s Židem Tryfónem, 2. stol., Paolo Christiani: Polemika proti Nachmanidovi 12. století). Chtěl bych zde připomenout, že Izajáš a křesťanský výklad není samozřejmý. Patří do hebrejské Bible, a zřejmě proto, že je tak oblíbený u křesťanů, ho Židé skoro přestali používat.

Najdeme však pár výjimek: Židovští filosofové Martin Buber spolu s Franzem Rosenzweigem překládali do němčiny hebrejskou Bibli. Rosenzweig byl velice nemocný, měl roztroušenou sklerózu a nakonec se nemohl ani hýbat. Buber mu předčítal svůj překlad a diskutovali o něm. Poslední věta, kterou Rosenzweig den před svou smrtí začal diktovat, a jíž se rozhodl dokončit až další den, byla právě o Iz 53, Božím služebníku. Druhý den, 10. prosince 1929, Rosenzweig zemřel. Pro Martina Bubera to bylo znamení, že tím trpícím Božím služebníkem byl právě Franz Rosenzweig. (Ukázat knihy a Rosenzweiga.) Jenže doba se dál měnila. Za tři roky přišel v Německu k moci Hitler a nastala doba utrpení mnoha spravedlivých, včetně celých národů a na prvním místě Židů. Tím trpícím Božím služebníkem byl vlastně celý židovský národ a velká část lidstva.

V Izraelském muzeu v Jeruzalémě byla v roce 2017 pozoruhodná výstava Hle, člověk, Ježíš v izraelském umění. Doporučuji vám ji prohlédnout celou na odkazu https://www.imj.org.il/en/exhibitions/behold-man

Zde přiblížím jen jeden obraz 6.000.001 Moshe Hoffmana. Ježíš je zde šestimiliontou první obětí holocaustu. Ve své autobiografii popsal Hoffman tento obraz chmurnými slovy: „Obraz popisuje smrt Boha a zánik víry v člověku, Židu i křesťanovi.“

Nejhlubší krize souvisí se spásou. V Izajášovi 53 je tématem utrpení Božího služebníka. Když si čteme důkladně hebrejskou Bibli, uvědomíme si, že to není osamělý a vytržený text. Je to jeden z biblických žalozpěvů, podobně jako Job, žalm 22, a některé kapitoly z proroka Jeremjáše (12,15 a 20) popisují lidskou katastrofu. Při ní ten, kdo ji prožívá, zápasí o nalezení jejího smyslu, který by mu dal naději.

Izajáš 53 zde nabízí myšlenku, že toto utrpení je zástupné za druhé. Služebník Hospodinův trpí, aby ti, kdo jsou toho svědky, byli uzdraveni a žili. Služebník na sobě nese nemoci druhých. Nést bolest druhého – to dělá soucit. Příklady máme jak v židovské, tak i křesťanské literatuře: „Rabi Zusja zestárl. Sedm let, až do své smrti, ležel na lůžku nemocných. Protože, jak je o něm psáno, vzal na sebe utrpení, aby smířil Izrael. … Na náhrobním kameni rabi Zusji je napsáno: Sloužil Bohu v lásce, radoval se z utrpení, mnoha lidem pomohl uniknout vině.“ (Chasidské příběhy) Maxmilián Kolbe, moderní polský katolický svatý, vyměnil v koncentračním táboře své místo s mužem, který byl odsouzen k smrti hladem a zemřel. Jan Palach si vzal život na protest proti nastupující cenzuře a beznaději. Mnoho lidí tehdy i později pochopili jeho čin jako symbol, který se týká také jich.

Služebník Hospodinův z Izajáše tedy není jediný, snad je v každé generaci nový. Mezi nimi si dnes připomínáme jedinečného Ježíše. Izajáš nám může pomoci pochopit jeho cestu utrpení a kříže. Bere na sebe cizí hříchy a způsobuje očištění jejich dosavadních nositelů. Jak je to možné? V církvi k tomu vzniklo více teorií. 1. Právní o uspokojení, neboli satisfakční. (Anselm z Cantenbury) Hřích je vina před Bohem, která si podle Boží spravedlnosti zaslouží trest. Viník se může trestu vyhnout tím, že na sebe někdo jiný vezme jeho vinu a podstoupí trest. Je to jednoduché, ale velmi problematické, protože zde není prostor pro Boží lásku a odpuštění. Připomíná to spíše řecké mýty i české pohádky o dracích a nestvůrách, které se živily princeznami, které se živily nevinnými dívkami a které město muselo poskytovat, aby je drak nechal na pokoji. Moje hříchy podle této teorie nese ten druhý, který za ně musí pykat.

To pak znamená, že hlavní je, že chci, aby mi mé hříchy byly odpuštěny, což je snadné, když za ně trpí někdo jiný, ale ne, abych já přestal hřešit. Toto pojetí vadilo na křesťanství Mahátma Gándhíovi, který říkal: Nechci hřešit proto, aby mi byly mé hříchy odpuštěny, chci se naučit nehřešit.

2. Výklad je psychologický – utrpení spravedlivého působí na hříšníka tak, že se zastydí, vzdá se hříchu a obrátí na dobrou cestu. Nemluví se v ní o nějakých nadsvětských zákonech, které by byly i nad Bohem, takže by se jimi musel řídit, jako v satisfakční teorii, ale dává prostor lidskému svědomí.

3. Teorie je tzv. ontologická, tedy bytostná (Irenej z Lyonu, Řehoř z Nyssy). Podle ní celý Boží svět tvoří bytostnou jednotu, organismus, do kterého hřích vniká jako nemoc a rozleptává ho. Spravedlivý jako čistý Boží léčitel vstupuje do jednoty nakaženého organismu a propůjčuje mu své ochranné látky, soustředí působení nemoci na sebe a v sobě ji přemáhá a ničí, čímž od ní osvobozuje celý organismus. Boj s chorobou je úporný a lékař vrchovatě prožívá utrpení těžkého pacienta, znetvoření nemocí a nakonec smrt, jež nemoc definitivně ničí. Tato teorie je snad nejbližší tomu, jak chápe prorok Izajáš dílo služebníka Hospodinova. Nevíme, kdo to byl, a jak vidíme, v průběhu dějin se jím stávali různí lidé i celé národy a kolektivy. Franz Rosenzweig, rabi Zusja z Annopole, Maxmilián Kolbe, Jan Palach, židovský národ i další skupiny, které na sobě nesly utrpení světa, často utrpení, které jim působili druzí.

Izajáš zde mluví o beránku vedeném na porážku a ovci před střihači. Obětní beránek – to sousloví známe i z češtiny, a způsob myšlení, který počítá s obětními beránky, také známe. Když se na někoho ukáže, že za všechno může, a bez něj by bylo na světě dobře. Obvykle je vina rozložena mezi všechny lidi a vytvářet z různých jednotlivců a skupin obětní beránky je cesta ne ke spáse, ale do pekel. „Za všechno mohou politici. Když je vyměníme, bude dobře. Za všechno mohou muslimové. Nesmíme je k nám pustit. Za všechno mohou Romové. Nedá se říci, že by přispěli k obohacení naší kultury. Stop nepřizpůsobivým. Stop příživníkům. Provedeme deratizaci.“ Ty poslední věty jsou hesla na billboardech některých politických stran. Vytváření obětních beránků z druhých situaci neřeší, ale dále zhoršuje. Kdo za to může? „Všichni jsme bloudili jako ovce“ (v.6), na nikoho se nedá ukázat, že jen on za to může. „Jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech.“ (v.6) „Tím, co zakusí, získá můj služebník spravedlnost mnohým“ (v.11). Za chvíli zazpíváme píseň Ó hlavo plná trýzně. Tam člověk na oblíbenou otázku: Kdo za to může? Odpovídá: Já. Mé hříchy. Jenže když si to člověk dokáže v životě takto říci, osvobodí ho to. Je to cesta z bludných kruhů ven, cesta do lepší budoucnosti.

Vážení přátelé, dnes je velký pátek. Připomínáme si chvíli, kdy Ježíšův příběh byl na nejnižším místě. Věříme, že se k němu dá nějak připojit a projít s ním smrtí do života. Co nám ovšem tento okamžik ukazuje? Člověka v hloubce jeho utrpení. Husité měli na Staroměstské i Novoměstské radnici v Praze velmi podobnou sochu. (Obrázek.) Ukazuje Krista vzkříšeného a žehnajícího, ale také těžce zraněného a trpícího. Trpící má pochopení pro druhé. Pod sochou byl nápis: „Suďte spravedlivě a milosrdně.“ Pro husity byl velice důležitý pojem, pro který válčili, zákon Kristův. Zde vidíme, co pro ně znamenal. Kristus prosazuje své zákony jako ten, který prošel utrpením a možná dodnes trpí utrpením světa, cítí soucit a milosrdenství. V Kristu, jak věříme, poznáváme Boží vztah ke světu. Tento vztah je solidarizace, v němž Bůh do lidského utrpení sestupuje a spolutrpí. A tak pomáhá zmenšit trápení těch, kteří také trpí. Jejich utrpení není beze smyslu. Člověk v něm totiž není sám a není osamělý. Utrpením smrti pak může člověk projít s Kristem do života s druhými, jeho bližními a do radosti.

Amen.

Slovo poslání: Fp 2, 5-11