Základ kázání: J 20, 11-18

 

(Hod slavný velikonoční.

Kazatel: Zvonimír Šorm)

 

Christos voskres! Vo istinu voskres! Kristus vstal! Skutečně vstal!, tak se lidé zdraví v pravoslavné tradici právě dnes na Neděli vzkříšení. A takové je i radostné a nadějné poselství – té dnešní Neděle vzkříšení.

Ale co to vlastně znamená? Co se za těmito stručnými slovy vyznání vlastně skrývá? O čem tato slova vypovídají?

Přáním všech těch, pro které Ježíš nebyl žádný dobrý pastýř, žádný Boží vyslanec a žádný Boží člověk, ale svůdce, který tradiční víru naopak jen znevažuje a rozleptává, přáním takových bylo Ježíše jednou pro vždy smrtí umlčet. Udělat tak prostě nad jeho životem definitivní tečku. Aby bylo jasné, kdo tady má pravdu.

Však lidé se brzy zase vzpamatují. Pochopí, že to všechno byl jenom sen. A zase se podvolí a přizpůsobí.

Jenomže tohle – říká zvěst o Ježíšově vzkříšení – tohle přání se právě nenaplnilo. Smrt Ježíše Krista neumlčela. Nebyla definitivní tečkou za jeho životem. A ti, kdo si to tak přáli, tedy prostě pravdu neměli. Naopak se mýlili. Naopak – to, co bylo scestné, byla jejich víra.

Zvěst o vzkříšení tedy vlastně vyhlašuje: Pravda je v Ježíši Kristu, a to navzdory tomu všemu utrpení, posměchu i ponižování, kterým musel projít. I navzdory oné kruté smrti na kříži, která ho měla veškeré moci zbavit a umlčet definitivně.

Tuhle zvěst lze ovšem vyhlašovat velmi různě. Jaksi triumfálně a věhlasně. Prostě si své vítězství „vychutnat“ a teď to všem se zadostiučiněním vrátit.

Dnes by to jistě znamenalo veliký mediální humbuk. Tím se ostatně veřejné mínění „válcuje“ nejúčinněji. Chce-li se někdo prosadit, chce-li prosadit svou pravdu, pak to ani bez mediálního zviditelnění přece nejde. „Bez rádia, bez novin a televize, dá se těžko prodat sebelepší vize“, tak se to zpívá i ve známém velikonočním muzikálu Jesus Christ Superstar.

Jenomže když čteme biblická svědectví o Ježíšově vzkříšení, je to právě jinak. A výjimkou není ani to Janovo svědectví, kterému jsme naslouchali dnes.

Nejsou tu žádné davy. Žádné triumfální projevy. Žádný mediální humbuk. Naopak jde tu o záležitost značně osobní až intimní.

Jako by tu evangelista Jan chtěl říct: Víra v Krista ukřižovaného, a přece vzkříšeného, v Ježíše Krista, který umřel, a přece žije – taková víra není věc nějakého mediálního věhlasu. Taková víra nestojí na tom, jak velké titulky ji hlásají. Jakou se jí podaří zajistit mediální prezentaci.

Tahle víra se naopak rodí kdesi uvnitř. V hlubině. V osobním oslovení. V prostoru, kde je čas i místo na otázky. A nikoli pod tlakem mediální masáže, kde se stává jen propagandou. Jen momentální senzací, která ovšem za pár dní už nikoho nezajímá – protože se objeví senzace nové.

Jistě, že i o vzkříšení by se dalo „svědčit“ mediálně, propagandisticky, ale nešlo by to na hlubinu. Znamenalo by to udělat z této zvěsti právě jen momentální senzaci, která klouže jen po povrchu a kterou za chvíli vystřídá jiná, ještě neokoukaná senzace.

Ale biblická zvěst o vzkříšení chce být víc. Nechce být mediální senzací. Chce být radostí a nadějí života. Silou proti strachům. Orientací v těžkostech. Vnitřní posilou k dobré cestě životem.

A proto zůstává u vyprávění značně intimního a osobního – což je zvlášť zřetelné právě v tom dnešním Janově podání.

Jan jistě znal tradici o příchodu několika žen k Ježíšově hrobu. Však v bezprostředně předchozím oddíle Marie, když po příchodu k Ježíšově hrobu najde odvalený kámen, hned běží za apoštoly Petrem a Janem a říká jim: Vzali Pána z hrobu, a nevíme, kam ho položili.

Tady tedy ještě mluví v plurálu, zástupně i za ostatní. Ale později, tam už Janovi záleží na tom, aby šlo jen o jedinou ženu. Protože i když víra vede do společenství, přesto to však není „davová“, ale osobní záležitost. Záležitost osobního oslovení Kristem.

A tak se Marie v tom Janově podání ocitá před Ježíšovým hrobem zcela sama. Ale Marie stála venku před hrobem a plakala.

Proč sem ale Marie vůbec přišla?

Kdo zná svědectví jiných evangelistů, chtěl by jistě hned odpovědět, že to bylo proto, aby Ježíše pomazala. A tak i dokončila jeho pohřeb.

Jenomže evangelista Jan to má právě jinak. V jeho podání evangelia pomazání provedli už při ukládání do hrobu dva tajní Ježíšovi učedníci – Josef z Arimatie a Nikodém.

Jan tu tak rozvíjí jiný motiv. Motiv odchodu někoho blízkého. Motiv loučení s tím, kdo nám zemřel.

Je těžké se loučit a rozloučit. Zvláště tam, kde pouta lásky byla silná. A to v případě Marie Magdalské byla.

Biblické svědectví se o ní zmiňuje jako o té, z níž Ježíš vyhnal sedm démonů. V tradici pak je spojována s ženou hříšnicí, s prostitutkou, která v domě farizea Šimona pomazala Ježíšovy nohy vonnou mastí.

Marie Magdaléna je tedy Ježíšovi za mnohé vděčná. V jeho osobě se prostě setkala s jinou láskou, než doposud znala. S láskou, která není za peníze. S láskou, která neponižuje, ale pozvedá. S láskou věrnou a odpouštějící. Být proto Ježíšovi nablízku, pro ni znamenalo mnoho.

Je těžké si teď zvyknout, že věci už jsou jinak. Je těžké přijmout, že minulé už skutečně minulo. Je těžké přinutit se jít dál.

A tak i Marie přichází ke hrobu, jakoby blíž tomu, kterého milovala, a nějak ji nejde hřbitov opustit. Cítí se jakoby přikovaná. Tím, co se stalo. Tím, že to, co bylo, už není. Minulými vzpomínkami.

Ale pak se přece jen pohne a nahlédne do hrobu. Hrob je prázdný – ne však zcela. Ježíšovo tělo tu není, za to tu Marie narazí na dva anděly, sedící na místě, kde předtím leželo Ježíšovo tělo, jednoho u hlavy a druhého u nohou.

Pro nás možná překvapivé – normálně si s anděly nepovídáme – ale oni tu mají svou důležitou funkci. Zhmotňují tu neviditelný Boží svět, vymezují prostor Ježíšova těla, a navíc umožňují Marii vyslovit důvod její bolesti a smutku. Umožňují ji vyjádřit, jak ona chápe onen prázdný hrob. Jak si ho ona vykládá.

Odnesli mého Pána a já nevím, kam ho položili – tak zní Mariina odpověď. A to je i její výklad prázdného hrobu. Prázdný hrob je pro ni výrazem krádeže. Zcizení Ježíšova těla.

Pro biblické svědectví je to však jinak. Jan se dokonce takovéto interpretaci přímo brání. Když v předchozím oddíle dosti podrobně líčí, jak byla plátna, do kterých byl Ježíš zavinut, uspořádána, a jak i šátek, kterým Ježíšovi ovázali hlavu, byl pečlivě svinut na jiném místě.

Zloději by se asi těžko zdržovali s takovým pečlivým úklidem.

V Bibli tedy nechce prázdný hrob vypovídat o žádném vykrádání hrobů. Pro biblické svědectví je prázdný hrob výrazem vzkříšení. Výrazem toho, že hrob nebyl posledním slovem Ježíšova příběhu. Že tady na hřbitově jeho příběh nekončí.

Nicméně Marie si na své interpretaci trvá, a to i tehdy, když ona otázka: Proč pláčeš? zazní znovu. Tentokrát už jako otázka vzkříšeného Ježíše.

Ale i proto jistě vzkříšený Kristus přidává ještě i tu druhou otázku: Koho hledáš? Otázku, která na první poslech zní trochu nesmyslně a nadbytečně – protože to je přeci jasné od počátku, že Marie hledá jeho – Ježíše.

A přece ta otázka nesmyslná není. Protože ona se ani tak neptá po osobě – ta je jasná – ale ona se ptá předně po tom, koho nyní Marie, když se pořád soustředí jen na Ježíšovo mrtvé tělo, koho to vlastně v Ježíši Kristu hledá. Nehledá tím právě jen mrtvého? Nehledá tím jen vzpomínky, na to, co bylo, ale co zároveň už není? Nechce tím jen vrátit minulost, která však již skutečně minula?

Ale není právě tohle slepá ulička, která nám neumožňuje jít dál? Která jen přináší onu neschopnost opustit prostor hřbitova a zůstat uvězněn ve své bolesti a zármutku? Soustředit se jen na mrtvé tělo?

Ježíš ji řekl: ‚Marie!¨ Obrátila se a zvolala hebrejsky ‚Rabbuni‘, to znamená ‚Mistře‘.

Když jsme při prvním čtení naslouchali slovům z 10. kapitoly Janova evangelia, Ježíš v nich mluvil o sobě jako o dobrém pastýři, který zná své ovce a který je volá jménem. A také o tom, že i ovce znají jeho hlas, a proto jdou za ním.

To jakoby se nyní o deset kapitol dál, když Ježíš oslovuje Marii, vlastně naplnilo. Ježíš Marii oslovuje jménem a Marie jej poznává po hlase. Ne podle těla, ale podle osobního oslovení.

Ale ten, kdo by teď čekal – a čekala to, jak se zdá i Marie sama – že všechno bude jako dřív, že všechno skončí vzájemným objetím, na důkaz radostného znovushledání, musí být zklamán.

Vzkříšený Kristus i dál osobně oslovuje, rozhodně však nejde o návrat k tomu, jak to bylo. Vzkříšení není obnova starého. Není to návrat do minulosti. Vzkříšení je otevření nového prostoru. Nové budoucnosti.

A proto: Nedotýkej se mne…, tak to Marie od vzkříšeného Krista slyší, hned poté, co pozná jeho hlas.

Ale není to slovo jen pro Marii. Je to slovo i pro nás, abychom i my nezapomínali na to, že vzkříšený Kristus nám už napříště bude přítomný jinak než skrze tělesný kontakt. Že nám bude přítomen ve Slovu a svátostech. Ve svém Duchu. Že právě tady jím můžeme být osobně osloveni.

Ale to není to jediné, co vzkříšený Kristus Marii i nám říká. To jeho slovo ještě pokračuje a ani to bychom neměli pominout. Protože i v něm zazní něco důležitého: Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu.

Na začátku tohoto kázání jsem mluvil o tom, že snahou těch, kdo Ježíše Krista ukřižovali, bylo definitivně jej umlčet. Uložit jej do mlčenlivosti hrobu. Tady na hřbitově jeho příběh navždy ukončit.

Jenomže hřbitov – říkají ta závěrečná slova vzkříšeného Krista – není konečná. Není to konečná ani pro Ježíše. Ani pro Marii.

Ježíš nekončí v hrobě. Končí u Boha. U svého nebeského Otce, aby odtud i dál mluvil a oslovoval.

A stejně tak Marie – přestože se od Ježíšova hrobu nebyla s to odtrhnout, přestože to vypadalo, že i pro ni právě tady všeho skončí – přesto ji teď vzkříšený Kristus posílá dál. Za druhými. Aby i oni – a my s nimi – jsme také mohli slyšet: Ježíšův příběh neskončil v hrobě. Christos voskres. Vo istinu voskres. Amen.