Texty: Mt 25,35–40; L 19,1–10

   

(Kazatel: Marian Šusták)

 

Text písně Eleanor Rigby:

Ach, podívej se na všechny ty osamělé lidi.

Ach, podívej se na všechny ty osamělé lidi.

 

Eleanor Rigby uklízí rýži v kostele, kde byla svatba.

Žije ve snu.

Čeká u okna, nosí obličej, který nechává v hrnečku za dveřmi.

Pro koho?

 

Všichni ti osamělí lidé

Odkud pocházejí?

Všichni ti osamělí lidé

Kam všichni patří?

 

Otec McKenzie píše slova kázání, která nikdo neuslyší.

Nikdo se nepřiblíží

Podívat se, jak pracuje, látá v noci ponožky, když tam nikdo není.

Proč se tak stará?

  

Všichni ti osamělí lidé

Odkud pocházejí?

Všichni ti osamělí lidé

Kam všichni patří?

 

Ach, podívej se na všechny ty osamělé lidi.

Ach, podívej se na všechny ty osamělé lidi.

  

Eleanor Rigby zemřela v kostele a byla pohřbena spolu se svým jménem.

Nikdo nepřišel.

Otec McKenzie si oprašuje hlínu z rukou, když odchází od hrobu.

Nikdo nebyl spasen.

 

Všichni ti osamělí lidé… (Ach, podívej se na všechny ty osamělé lidi.)

Odkud pocházejí?

Všichni ti osamělí lidé… (Ach, podívej se na všechny ty osamělé lidi.)

Kam všichni patří?

 

Milé sestry, milí bratři,

v roce 1966 nahrála skupina Beatles píseň, která se stala jedním z nejsmutnějších příběhů v populární hudbě. Nevysloví jméno žádného slavného člověka, žádného hrdiny, žádného mučedníka. Vypráví o dvou lidech, které byste možná minuli na ulici, aniž byste si jich všimli. Jedna z nich se jmenuje Eleanor Rigby, druhý je farář Mackenzie. Ani jeden z nich není šťastný. Oba žijí, a přitom o ně nikdo ani nezavadí. Oba jsou spojeni s kostelem — a přesto jim kostel není domovem. Eleanor sbírá rýži po svatbách jiných lidí. Sedí sama doma za oknem a čeká, až přijde někdo, kdo nepřijde. Farář Mackenzie píše kázání, která nikdo neuslyší. Pečlivě si obléká roucho, jde k oltáři, ale lavice jsou prázdné. A refrén písně se stále ptá: Podívejte se na všechny ty osamělé lidi. Odkud přicházejí? Kam patří?

Možná by nás nenapadlo, že to je téma pro kázání. Ale ve skutečnosti je to přesně to, co Ježíše zajímalo. Když čteme evangelia, vidíme, že Ježíš měl neobyčejný dar — vidět lidi, které nikdo jiný neviděl. Viděl člověka na okraji. Viděl toho, kdo se schovává. Viděl toho, kdo by nejraději nebyl viděn. Pro Něj to byli lidé, kteří měli své osudy, svá jména…

V Jerichu si všiml Zachea, muže malého vzrůstu, který se vyšplhal na strom, aby ho zahlédl. Zacheus nebyl mezi lidmi oblíbený, spíš naopak. Víme proč. Byl výběrčím cel napařených Římany – a ještě lidi oškubával, jak jen mohl. (Odporný přisluhovač okupační moci.) Ale Ježíš se k němu obrátil a řekl: „Zachee, pojď rychle dolů. Dnes musím být hostem v tvém domě.“ Kdybychom chtěli dát Zachea do dnešní doby, možná by to byl někdo jako Eleanor Rigby — člověk, který stojí stranou a nikdo ho nechce pozvat k sobě.

Ježíš vidí i ženu u studny v Samaří. Je poledne, nikdo jiný tam není — protože to není čas, kdy by ženy chodily pro vodu. Ona tam je, protože se chce vyhnout ostatním. Možná se stydí, možná nechce poslouchat drby. A možná jí okolí pohrdá pro její zpackaný život. Ale Ježíš, unavený cestou, s ní naváže rozhovor, jako by byla jediným důležitým člověkem na světě.

Když se vrátím k písni Eleanor Rigby, je to vlastně smutná verze toho, co se může stát, když církev přestane vidět. Když my přestaneme vidět. Eleanor a farář Mackenzie jsou oba uvnitř „kostelního světa“, a přesto zůstávají sami. Nikdo je neosloví, nikdo s nimi nejde domů, nikdo se nezeptá: „Jak se máš?“ A to je právě ta bolestná výzva pro nás: Jak snadno se může stát, že lidé kolem nás — a dokonce i v našich lavicích — se cítí úplně sami.

Matouš 25 nám připomíná Ježíšova slova: „Byl jsem cizincem a přijali jste mě…“ A učedníci se ptají: „Pane, kdy jsme tě viděli jako cizince?“ A Ježíš odpovídá: „Cokoli jste udělali jednomu z těchto mých nejmenších, mně jste udělali.“ Tohle je Boží odpověď na otázku refrénu z písně: „Kam patří všichni ti osamělí lidé?“ Na ulici? Za svoje okenice?… S Biblí na nočním stolku nás může napadnout něco jiného. – Patří k Bohu. A jestli patří k Bohu, pak mají patřit i k nám.

Ale abychom to prokázali svými životy, musíme se učit Ježíšův pohled. On neprocházel kolem lidí rychle. Zastavoval se. Díval se jim do očí. Všímal si, když někdo stál stranou. Všímal si i těch, kteří vypadali, že o něj nestojí. A často právě těm otevřel dveře do Božího království.

Pochopitelně, není snadné vidět každého. Jsme zahlceni svými úkoly, starostmi a nedostatkem času. Ale možná právě proto máme v Bibli tolik příběhů o tom, jak se Bůh (v Ježíši Kristu) zarazil u jednotlivého člověka. Jeden slepý u cesty. Jeden malomocný, který se vrátil poděkovat. Jedna vdova, která dala do chrámové kasy dva drobáky, poslední dvě drobné mince… Bůh má čas na jednoho člověka. A jestli jsme jeho církev, měli bychom mít ten čas taky.

Píseň končí smutně — Eleanor Rigby umírá a pohřbívá ji farář Mackenzie. Nikdo nepřišel. Nikdo nepřinesl květinu. Nikdo si nevzpomněl. Byla pohřbena i se svým jménem. A refrén zní naposled: Kam patří všichni ti osamělí lidé?…

My – jako církev (věřící) – můžeme ten příběh přepsat. Můžeme se postarat, aby na pohřbu nikdo nebyl sám. Aby při svatbě někdo seděl vedle vás. Aby na svátečním obědě měl každý židli u stolu. Aby se v kostele, i mimo něj, lidé cítili viděni a milováni, respektováni i se svými chybami.

Když to děláme, děje se něco velkého. Totiž to, co Ježíš popisuje v Matoušovi 25: „Co jste udělali jednomu z těchto maličkých, mně jste to udělali.“ On se staví na místo těch osamělých. Možná to znamená, že když pohladíte starého pána z vedlejší ulice, hladíte samotného Krista. Když si sednete k člověku, kterého ostatní obcházejí, sedáte si k Němu. Když pozvete k jídlu někoho, kdo by jinak jedl sám, zvete k sobě Pána.

Je to všechno znepokojivé… Sám mám s tím problémy. Když jsem naposled vmetl do tváře chlapovi na vozíku, který chvíli chodil i k nám a pak ukradl kolo a počítač: „Už na Vás kašlu“, možná to znělo chlapácky. Ale možná jsem udělal to nejmizernější, co jsem udělat mohl.

Říkám si, až příště půjdeme do kostela, nebo z něj budeme vycházet, zkusme se rozhlédnout. Možná tam uvidíme Eleanor Rigby — jen se bude jmenovat jinak. Možná tam bude farář Mackenzie, který se usmívá, ale ve skutečnosti čeká, že ho někdo osloví. A možná právě i my (vy) budeme tím, kdo ten příběh přepíše.

Protože Boží království začíná často v úplně obyčejných setkáních. V jedné větě: „Jak se máš?“ V jednom pozvání: „Přijď k nám na kávu.“ V jedné ochotě zdržet se a poslouchat. V tomhle všem se zviditelňuje Kristus — a ti, kdo byli neviditelní, se stávají součástí širší rodiny.

Až se nás jednou někdo zeptá: „Kam patří všichni ti osamělí lidé? Nepatří k vám?“… Možná už tušíme, co odpovědět: „Patří. Protože patří Kristu.“ Amen.