Kazatel: Zdeněk Turek

 

Základ kázání: L 10, 23-37

 

Milé sestry, milí bratři, přátelé v Kristu. Jednou při cestě vlakem z Mostu do
Chomutova se dal se mnou do řeči jeden pán, a došlo i na téma víry. Ten pán mluvil dost
negativně o bibli. Za čím si hodně stál, bylo to, že bible si ve svém obsahu na mnoha místech
odporuje. Nešlo mu to nijak rozmluvit. Dával mi i pár příkladů, na jedné straně spousty slov o
lásce, milosrdenství a odpouštění a na druhé straně samé války, nevraživost a krveprolití. I
když jsme spolu mluvili jen zhruba dvacet minut, bylo to pro mne docela poučné. Někdy i my
se můžeme pozastavit nad mnohými biblickými rozpory. Někde se říká, že je to špatné, a
jinde o tom samém, že je to dobré. Jenže často tyto rozpory jsou vnímatelné jen, když
vytrhneme dva biblické texty z jednoho celo-biblického kontextu.

Tak například dnes jsme slyšeli, že Ježíš říká svým učedníkům: „Blahoslavené oči, které vidí,
co vy vidíte.“ V Janově evangeliu naopak Ježíš říká Tomášovi, jednomu ze svých učedníků:
„Že jsi mne viděl, věříš. Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili.“ Rozpor tu můžeme vnímat,
ovšem jen na první pohled. Ve skutečnosti v obou výrocích Ježíš směřuje své myšlenky
jedním směrem. Ježíš tu totiž rozlišuje dvojí zrak. Vnější a vnitřní. Zatímco nevěřícímu
Tomášovi, dalo by se říci – vytýká, povrchní lpění na zraku vnějším, v tom dnešním textu
podtrhuje a blahoslaví oči vnitřní.

„Blahoslavené oči, které vidí, co vy vidíte.“ Vnější oči učedníků i vnější oči farizeů a
zákoníků vidí to samé. Vidí Ježíše, který je duchovně nadaný, který má moc uzdravovat, který
přináší nové myšlenky, který má velké charisma, který jí a pije s hříšníky. Ale jen otevřené oči
vnitřní – vnitřní oči učedníků vidí v tomto Ježíšovi milujícího, odpouštějícího Boha, Mesiáše,
Božího Syna, svou spásu, nový smysl a naději ve věčný život, cestu do Božího království.
Podobně otevřené vnitřní oči měli i Simeon a Anna. Oba, když viděli Ježíše byť ještě jako
nemluvně, vzali ho do náruče a chválili Boha. Vnější oči viděli jen malé bezmocné a křehké
dítě chudé matky. Otevřené vnitřní oči viděli mnohem víc: „Nyní propouštíš v pokoji svého
služebníka, Pane, podle svého slova, neboť mé oči viděly tvé spasení, které jsi připravil přede
všemi národy – světlo, jež bude zjevením pohanům, slávu pro tvůj lid Izrael.“ Říká ve své
modlitbě Simeon.

Vnitřní oči – oči ducha, oči víry, oči empatie, oči, které vidí věci neviditelné. Oči, které
nedají jen na první vněm, které nedají jen na první pohled očí vnějších. Oči, které přemýšlejí,
přehodnocují, a které rozjímají o tom, co říkají oči vnější. Oči vnitřní, které dokáží číst mezi
řádky. Když oči vnější čtou text o bolesti, o utrpení, o kříži a o oběti, vnitřní oči naopak čtou
text o veliké lásce.

Oči vnější a oči vnitřní jsou jako dvě brány do našich srdcí. Oči vnější jsou bránou vysokou i
širokou. Mnoho se do ní vejde, možná všechno. Vnitřní oči jsou naopak bránou úzkou a je
třeba hodně vybírat, co je možné nechat skrze ní projít. Tou úzkou bránou může projít jen
čistá pravda.

Také by se dalo říci, že oči vnější a oči vnitřní jsou jako dvě cesty do našich srdcí. Oči vnější
jsou cestou širokou a pohodlnou, kam se vejdou i kamiony s rozličnými odpadky. V takovém
případě se naše srdce může stát ucpaným kanálem či páchnoucím smetištěm. Ovšem oči
vnitřní jsou cestou úzkou a někdy i trnitou vyžadující ochotu, tichou aktivitu, odvahu a
sebezapření.

Vnímám tu ještě jeden rozdíl mezi vnějším a vnitřním zrakem. Vidění toho vnějšího zraku si
někdy upravujeme, nosíme brýle dioptrické na blízko i na dálku, sluneční v různých barvách –
modré, hnědé, červené, zelené, růžové či oranžové…, ano, je to určitě dobré, a mnohým
brýle sluší, jenže ten svět za brýlemi je jiný. Má jiné odstíny, něco ztmavne, něco zanikne a
něco naopak vynikne. Podobné to je s brýlemi předsudků, zaujatosti, podlosti, vzteku i
radostné euforie, lhostejnosti, uzavřenosti nebo naivnosti, které nám ten pohled také
zkreslují. Na oči vnější si nasadit brýle jde, jakékoliv. Na oči vnitřní si nasadit brýle nejde, ale
někdy se stává, že brýle na očích vnějších zatemňují i vidění očí vnitřních, což může vést i k
slepotě vnitřního zraku.

Podržme si v myslích téma vnějšího a vnitřního zraku a pojďme se vrátit k dnešnímu
evangelijnímu příběhu:

Dnešní evangelijní příběh se odehrává chvíli po té, co sedmdesát Ježíšových následovníků se
vrátilo z misijních cest po okolních městech, kam byli svým mistrem vysláni. Vrátili se plni
nadšení a euforie, neboť poznali na vlastní zkušenost, jaká moc se nachází v Ježíšově Jménu:
„Pane, i démoni se nám podrobují ve tvém jménu.“; říkali s nadšením. Ježíš, ačkoliv sám měl
radost, musel tu jejich euforii dokonce tak trochu krotit: „Hle, dal jsem vám moc šlapat po
hadech a štírech a po veškeré síle nepřítele, takže vám v ničem neuškodí. Ale neradujte se z
toho, že se vám podrobují duchové; radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích.“
Po dalším krátkém rozhovoru, když byl Ježíš se svými učedníky sám, se k nim obrátil a řekl:
„Blahoslavené oči, které vidí, co vy vidíte. Říkám vám, že mnozí proroci a králové chtěli vidět,
na co vy hledíte, ale neviděli; a slyšet, co vy slyšíte, ale neslyšeli.“ To je pro učedníky od
svého mistra ujištění, že tím, že ho pochopili, že ho následují, že se od něj stále učí, že mu
důvěřují a věří, že přijali to, čím je, že je správné vidění, vidění Boží pravdy, správná cesta
vedoucí k věčnému životu. V dějinách lidstva bylo mnoho nadaných a uznávaných, mocných i
bohatých, kteří toužili mít stejné poznání, stejné ujištění, kteří chtěli být na stejné cestě, ale
nedošli k tomu. „Blahoslavené oči, které vidí to, co vidíte.“ Ani nevíte, jak velký dar vám byl
dán… Zní to velice vznešeně, závažně. Učedníci mají něco, čeho nedosáhli ani ti společensky
nejvyšší. Možná by někdo mohl propadnout i pýše.

V tu chvíli se ale odehraje něco, co nás a možná i učedníky drží při zemi, a následuje
podobenství, které jakoby na první vnější pohled vypadá, že od tématu blahoslavených očí –
vnitřního zraku pozornost směřuje jinam – k bližnímu. Ono i na bližního je třeba nehledět jen
povrchním vnějším zrakem.

Do hry totiž přichází ten, který na svět hledí jen očima vnějšíma, a oči vnitřní má pečlivě
zavřené. Zákoník, který přichází Ježíše zkoušet. Hledat na něm chyby. Hledá ujištění, že
pravda je na straně znalců zákona a duchovních. Vnitřní oči má pro pravdu Boží zavřené –
slepé. Na otázku „Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ mu jako
odpověď zazní dvojí přikázání lásky: „`Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce,
celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí´ a `miluj svého bližního jako sám sebe´“
Zákoník toto přikázání zná, četl ho mnohokrát, slyšel ho mnohokrát, dokonce ho sám zná
nazpaměť. Zaslepenost jeho vnitřních očí mu však nedovoluje přijmout fakt, že bližním může
být i ten, kdo není jeho bratr, jeho souvěrec, jeho spoluobčan. Ježíš mu velice takticky
napovídá podobenstvím, kde neznámý člověk na okraji života a smrti potřebuje nutnou
pomoc. Hrdinou milosrdenství v tom příběhu ale není nikdo ze zákoníkova přijatelných
bratrů, souvěrců či spoluobčanů. Kněz i levita, ačkoli vnějšíma očima vidí, vnitřní nechávají
pečlivě zavřené, podobně jako tázající se zákoník. Hrdinou milosrdenství je naopak
„Samaritán“ (Samařan), tedy někdo, koho zákoník vnímá jako nepřítele. Jenže tento nepřítel
není omezen předsudkem, kdo je, a kdo není bližním. A protože Samaritán v tomto
podobenství nemá žádný předsudek, má to obdarování vidět vnitřníma očima.

Tyto vnitřní oči pochopení vyhodnocují to, co vidí, správně. Je třeba zasáhnout a dotyčnému pomoci.
Což také učiní.

Je až dojemné, jak velký soucit Samaritán v tomto krátkém příběhu projevil. Samaritánovi tu
není co vytknout. Nepřítel se stává velkým přítelem, zachráncem života navíc úplně cizího
člověka…

Jako bych slyšel: „Milý zákoníku, odborníku na písma a zákony, udržovateli pořádku a
dobrých mravů, ten, kterého nenávidíš, jak vidíš, může mít něco, co nemáš ty. Otevřené
vnitřní oči, které vidí neviditelné, které vidí i to, co někdy vidět nechceme, které dokáží číst
mezi řádky, které dokáží pohnout srdce k soucitu. I ty můžeš být zbitý na pokraji života a
potřebovat pomoc, ale i ty můžeš mít otevřené vnitřní oči k tomu, abys viděl cestu, která
vede k životu, životu věčnému. Přitom je to tak jednoduché. Jednej také tak.“

A ještě poslední myšlenka, kterou bych chtěl podtrhnout. Ten kdo se na svět dívá jen
vnějšíma očima a ty vnitřní má zavřené, klade úplně jiné otázky než ten, který má ty vnitřní
otevřené. Ten, který se dívá jen očima vnějšíma, se ptá: „Kdo je můj bližní?“, zatím co ten,
který má otevřené oči vnitřní, si klade otázku „Komu jsem já bližním.“ A Ježíšovi učedníci,
kteří mají ty vnitřní oči otevřené, znají i odpověď. „Komu já jsem bližním? No přece stejně
jako můj mistr a Pán, stejně jako Kristus, který přináší spasení pro všechny lidi všech národů,
tak i já jsem bližním všem.“ – „Blahoslavené oči, které vidí, co vy vidíte. Říkám vám, že mnozí
proroci a králové chtěli vidět, na co vy hledíte, ale neviděli; a slyšet, co vy slyšíte, ale
neslyšeli.“ Amen!