Základ kázání: J 20, 19-29

 

(Kazatelka: Pavla Vitoušková)

 

Dnešní text nás přivádí do radostné chvíle. Učedníci už znají tu velikou novinu, že hrob je prázdný. Donesla ji k nim Marie Magdalská, která ještě ráno za tmy přišla ke hrobu. Rozplakala se, protože myslela, že tělo Pána někdo odnesl, ale potom se jí Ježíš ukázal. Nejprve tomu nerozuměla, toho muže nepoznala, když však promluvil, poznala ho a její slzy se změnily v radost. S touto dobrou zprávou pak spěchala za učedníky. Scéna s Marií Magdalskou je pro nás dnes takovou ouverturou k následujícímu představení o třech dějstvích.

Je večer. Učedníci jsou shromážděni v domě za zavřenými dveřmi. Ukrývají se. Mají strach. I oni by mohli být odhaleni a stejně jako jejich učitel posláni na smrt. Možná se už šeří… A doprostřed tohoto napětí přichází Ježíš a řekne: „Εἰρήνη ὑμῖν. Pokoj vám.“ Obavy z odhalení a blízkost smrti, ani nastupující tma nezmizely, ale přítomnost Pána, živého Pána, přemohla vše, co je tížilo, a jejich srdce náhle zaplavila radost. Ježíš je hned na to pozdraví poruhé. Snad jako kdyby chtěl ještě více potěšit jejich srdce a sejmout z nich ten tíživý kámen strachu. Učedníci tento pozdrav dobře znají a to umocňuje jeho význam i sílu pozitivního účinku. Během poslední večeře, od níž uběhlo několik dramatických dní, pronesl Ježíš k učedníkům: „Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne jako dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí!“ (Jn14,27) Touto řečí jim Ježíš předal svůj pokoj. A potom, na rozloučenou, dodal: „Toto jsem k vám mluvil, abyste měli ve mně pokoj. Ve světě budete mít soužení. Ale buďte dobré mysli. Já jsem přemohl svět.“ (Jn16,33) Tento pokoj tedy není výsledkem lidského úsilí. Pokoj, který Ježíš učedníkům přislíbil a s nímž nyní mezi učedníky přichází, není synonymem klidu, pohody, života bez překážek a přemáhání se. Tento pokoj je Božím darem od vzkříšeného Pána, pro který Ježíš prošel cestu kříže.

V běžném životě se ale o radost zasetou darovaným pokojem často připravujeme. Není totiž možné nesetkat se s problémy, s trápením a obtížemi. Určitě se snažíme starosti řešit a hledat jejich příčinu, často i nacházíme cestu ke smíru. Vnímáme, jak veliké bylo naše vynaložené úsilí… Známe možná pocit, kdy toto úsilí přineslo urovnání sporu, ale pokoj našemu srdci ne. Výsledek jednání není třeba úplně nejlepší, anebo možná je, další den však přinese svoje nové problémy. Jakoby nebylo úniku z tohoto náročného kolotoče. Pokud nám Ježíš předal zaslíbení, že můžeme skrze Krista takový pokoj mít, proč tento pokoj necítíme? Protože přislíbený pokoj se netýká problémů, trápení, ani sporů v konkrétních situacích a s konkrétními lidmi. Je to pokoj darovaný našemu srdci. Srdce, které důvěřuje svému Stvořiteli, obrací se k němu, takové srdce nachází pokoj. Vnitřní pokoj, který bytostně potřebujeme, si sami nedáme, ale můžeme o něj prosit a usilovat. A pro povzbuzení učedníků i nás je tu ještě Ježíšovo: „Nebojte se!“ Věta se v Bibli objevuje 366krát, na každý den v roce. A pokud se snad trápíme tím, že si pro své hříchy Kristův dar pokoje nezasloužíme… Kristova krev smývá všechny hříchy světa. Sami na získání pokoje nestačíme. Prosme a bude nám dáno. A pokoj v srdci každého z nás se ponese světem.

Při tomto radostném setkání Ježíše s učedníky nastane ještě jeden důležitý okamžik. Mezi dvěma pozdraveními ukáže Ježíš své ruce a bok, tím se učedníci ujistí a zaradují, že vidí Pána. Poté pronese: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“ A dýchne směrem k učedníkům. Podobně jako na počátku při stvoření světa vdechne Hospodin člověku dech života, ruach. Z pouhé lásky dá Bůh člověku život. Nyní Ježíš aktem vdechnutí sesílá na učedníky Ducha svatého, který je pramenem nového stvoření. Tyto janovské letnice se odehrávají při prvním setkání vzkříšeného Ježíše s učedníky. „Přijměte Ducha svatého. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“

V dalším kratičkém odstavci je nám představen učedník Tomáš, Didymos, Dvojče, který nebyl s učedníky při prvním společném setkání s Ježíšem. Učedníci mu sdělují své nadšené zážitky, ale Tomáš jim nevěří. Možná si o svých přátelích myslí, že se pomátli, mluví ze žalu o Pánovi a utěšují se bláhovou představou, že Mistr je s nimi. Chce vidět rány na rukou a na boku Pána, chce se těch ran dotknout. Vždyť přece i učedníci se přestali bát a zaradovali se, když jim Pán ukázal své rány. Není to slabá Tomášova víra, Tomáš má moje sympatie. Stojí nohama na zemi, uvažuje chytře, naše víra musí mít pevný základ. Kolikrát i nás v životě potkala a potká krize víry, nejistota, pochybnosti. Co když se někde něco na počátku křesťanství pomotalo, vše, o co se opírame, vyrostlo z nějaké falešné zprávy, nebo jsou ještě někde zatím neobjevené texty, ty úplně nejstarší… A tak i Tomáš dokud neuvidí, neuvěří.

Osmého dne jsou učedníci i s Tomášem opět spolu. Evangelista Jan zesiluje účinek okamžiku tím, že „… ač byly dveře zavřeny, Ježíš přišel…“ Stejně jako při prvním setkání se postaví doprostřed a pozdraví: „Pokoj vám.“ A potom přistoupí k Tomášovi a vyzve ho, aby vložil ruce do jeho ran. Kristovy rány stvrzují Tomášovu víru, Tomáš již nepochybuje: „Můj Pán a můj Bůh,“ prohlásí. Tomáš vložil ruce do Kristovývh ran i za mě. Vzkříšený Ježíš, který prošel křížem, smrtí a peklem, dává všanc své rány, aby zachránil víru člověka. Kristus, stejně jako při svém narození, znovu přichází k člověku, staví se do jeho blízkosti a předkládá mu své nezhojené jizvy.

Marie Magdalská přestane plakat, když uslyší Ježíšův hlas, učedníky opustí strach, když je Pán pozdravím jim známým pozdravem: „Pokoj vám.“ a oni uvidí jeho rány, Tomáš vloží do těchto ran své ruce. Odtud je víra a velikonoční radost z vítězství nad smrtí zvěstována dál. Putuje časem i prostorem, napříč staletími i kontinenty. Až k nám. Kristovy rány jsou stále s námi a mění pláč, strach a pochybnosti v radost.

Amen.