Základ kázání: Gn 37

 

(Kázání Mariana Šustáka)

 

Příběh Josefa a jeho bratrů je známý… My ho budeme mít jako téma pro týdenní letní pobyt dětí a rodičů. Dnes zazní první část, jako úvod.

Všechno začalo v rodině praotce Jákoba. Jákob měl 12 synů. Podle tradice z nich vzniklo 12 izraelských kmenů. Šest synů porodila manželka Lea. Dva syny porodila služka Bilha, dva další služka Zilpa. Nakonec se narodili dva dva kluci i manželce Ráchel. Jákobovo srdce nejvíc tíhlo právě k Ráchel. Té se narodil nejdřív Josef a nakonec Benjamín. Jak víme, při porodu Benjamína Ráchel zemřela.

Pro dějiny Božího lidu rozhodující roli sehrál Josef. Proč? Jákob měl pro Josefa slabost. I proto, že Jákob hlavně miloval jeho matku Ráchel. Podle tehdejších zvyklostí uzavřel Jákob s budoucím tchánem Lábanem dohodu, že za jeho dceru (Ráchel) u něj odpracuje sedm let. Když Jákob svůj závazek splnil, Lában ho podvedl. Podstrčil mu jinou dceru – Leu. Pro Ráchel, pro tu svoji velkou lásku musel Jákob odpracovat u Lábána dalších sedm let.

Ale v tom všem Jákob obstál. Za lásku po krk vodou, říká stará moudrost. Po krk vodou – i čtrnáct let… Ale také platí, že trpělivost růže přináší. Ráchel byla pro tohoto patriarchu tou růží nejkrásnější. Když se jim narodil syn Josef, viděl v něm Jákob vyvoleného Božího posla. Josef, jak se později ukáže, velikým Božím poslem a nástrojem pro Izrael skutečně i byl.

Ale byl zvláštní a mimořádný hned od mládí. Byl jiný než ostatní synové. Měl hlavu v oblacích a srdce naplněné věšteckými sny. – A k tomu všemu mu Josef udělal dlouhý plášť, drahou suknici „proměnných barev“.

Svým způsobem chování Josef mezi své bratry nezapadal. A jinakost vždy budí jistou nechuť nebo až odpor. Tak tomu bylo i v případě Josefa. A když Josef bratrům naivně líčil své sny, měli ho už plné zuby. Například vykládal: Zdálo se mi, že jsme vázali snopy obilí. Všechny snopy chodily v kruhu, můj snop stál uprostřed a vaše snopy se mu klaněly.

Josefovo jednání a věštecké výklady vyvolávaly odpor. Proč to došlo tak daleko? Možná, že chyba začala už u Jákoba. Nadržoval svému miláčkovi příliš okatě… Zdá se, že Josefovi narostl hřebínek až příliš. V jednu chvíli se dokonce ani otec Jákob už neudržel. To bylo v momentě, kdy Josef vypravoval další sen.

Zdálo se mu, že se mu budou klanět slunce, měsíc i hvězdy. Jákob vybuchne. Jaký že jsi to měl sen, že i já a tvá matka a tví bratři přijdeme, abychom se před tebou skláněli až k zemi?… Vše ukazovalo, že mládenec zpychnul. Otec měl zakročit. Jenomže Jákob neudělal nic. Naopak, jen si v duchu ukládá a hýčká myšlenky na Josefovo extra vyvolení a obdarování. – Co to mohlo asi přinést? Bratři žárlí a závidí.

Že je žárlivost jeden z největších jedů, to víme. A závist? Závist je prý zakuklená nenávist. Nevím, kde se ty lidové moudrosti berou. Ale v našem případě to platí.

Jednou bratři se svými stády ovcí sešli z plánované trasy a dostali se až na cizí území. Tu Josef dostává úkol. Má za nimi zajít a zjistit, jak se jim daří. A tak se Josef vydá na cestu. Bratry najde. Najednou jsou všichni spolu; daleko od rodičů, daleko od domova, a dokonce bez nežádoucích svědků. Josef je v pasti.

Žárlivost, závist a na konci nenávist. Bratři rozhodli. Zabijeme ho, vyneslo soud 11 rozhněvaných mužů. Hodili Josefa do cisterny, do nádrže na vodu, ze které pro samotného jednoho člověka nebylo úniku… A pak zasedli, jako by se dobře stalo. Zasedli ke společnému jídlu. Tím způsobem stvrdili společnou zodpovědnost i závazek mlčení!

Je to otřesný příběh. Je až šokující zjištění, jak daleko může vést obyčejná averze vůči našim bližním. Jak nebezpečné je to, co v životě někdy prožíváme a co obvykle tak podceňujeme: hašteření, nechuť, alergie vůči někomu…

Na první pohled běžné záležitosti, obyčejné lidské věci. A také to tak říkáme: „Jsme jenom lidi.“ – Právě! Právě v tom to všechno vězí! Ano, jsme jen lidé. Ale toto „jsme jenom lidé“, to zároveň znamená, že jsme se stále nevymanili z chování tlup neandrtálců a jiných skupin pravěku.

Děti, které šikanují své spolužáky (spolužačky), jsou také lidskými tvory. A přesto mohou postrádat cit a soucit. A o současných válečných zločinech asi není potřeba mluvit. – Jsou to lidé a nechovají se jako lidé. Otázkou je, co všechno vyvolala zpočátku jenom zdánlivě neškodná závist a nenápadná, skrytá nenávist. Jak je to možné, že tyto na první pohled neškodné věci jdou až k likvidaci druhých lidí – k likvidaci bližního a bratra?

Závist a nenávist k něčemu jinému; k jiné menšině, k jiným kulturám, k lidem jiných zvyků a barev pleti. Co všechno tato normální, všelidská vlastnost ve světě už způsobila a dodneška působí!? – A otázkou také je, v čem máme prsty i my, my počestní, navenek slušní lidé spořádaného života.

Nechci to přehánět, ale když někdy slyším: „Nepůjdu do sboru, abych nepotkal toho člověka“, vím, že někde je chyba. Evangelium je o přijetí. To jsme slyšeli už stokrát. A už o tom nepřemýšlíme. Už v nás ta slova nic nevyvolávají; v naší duši nic nebliká, nic nehouká. Signalizace zkorodovala.

Ale slovo, že evangelium je o přijetí, má znamenat, že evangelium je moc, která má a může zlomit zlo. Zlo rivality v tlupě. Zlomit kletbu nesnášenlivosti a nenávisti, která nás obchází.

Kain zabil Ábela. Víme proč. Ze závisti. Bratři odstranili Josefa. Proč? – Víme. Také je v tom závist a nenávist k „mladému pánovi“: Na co si to hraje? Proč se povyšuje? Proč si hraje na prince?… A židovští spolubratři zabili Ježíše jako Mesiáše. Na co si to hraje? Proč se povyšuje, proč si hraje na Boha?

Tady jsme u kořene všeho. Žijeme si své počestné životy a vůbec nás nenapadne, že ve chvíli, kdy se v nás zahnízdí odpor a alergie vůči někomu, už prohráváme boj se zlem! – Děti si chtějí zajistit (a potvrdit) určitý svůj statut mezi ostatními. Potřebují chytrý mobil, suprový počítač, značkové oblečení… My dospělí se snažíme zabezpečit rodiny a udělat si jméno… Církve se snaží zajistit fungování sborů.

A v tom širším měřítku – každá strana ve válce chce naklonit misky vah na svoji stranu, aby si zajistila výhru…

Vidíme kolem sebe věci různé: „normální“ i hrozné. Někdy tak hrozné, že je nám z toho špatně od žaludku (a jsme na panáka). Jen se mi zdá (když se vrátíme k našim možnostem a k našemu prostředí), že neodhalujeme, že když nám někdo jde šíleně na nervy, že se také stáváme součástí války. Té menší sice, soukromé, ale také té, kde nikdo nevyhrává.

Bratři Josefa zavrhli. Nejdřív ho chtěli zabít, ale naštěstí aspoň jeden, prvorozený Ruben, zaváhal a smiloval se. Prosadil, že jejich bratr bude zachován. Nakonec je Josef prodán do egyptského otroctví. – Zlo. Zlo v Božím lidu zvítězilo. Naštěstí však ne na stálo. Ne navždy.

Josef byl skutečně zvláštně nadaný, Bohem obdarovaný – proto také jiný. A tato jinakost nakonec vedla k tomu, že Josef (za pomoci shůry) se stal druhým mužem ve faraonově říši a pomohl zachránit svůj rod od smrti hladem.

Bůh je vždycky proti hříchu. A ďábel se snaží očkovat lidi proti Bohu. Ale přišel jeden vyvolený, aby kazil skutky ďáblovy. To, co vidíme u Josefa jako předobraz, to také poznáváme u Ježíše Krista. Byl odstraněn, ale zachraňuje před smrtí. A vyvádí z osidel závisti.

Než se Josef stane váženým a vysoce postaveným hodnostářem u faraona, čeká ho ještě dlouhá cesta. S Boží pomocí ji zvládne on – a věříme, že i my. Ale i my je zvládneme jen s Boží pomocí. Amen.