První čtení: Sk 19, 13-17

Základ kázání: Mk 1, 21-28

Kde Ježíš působí, nenechá posluchače v klidu. Není to tak zvaný uspávač hadů. Naopak probouzí. Z lhostejnosti. A z netečnosti. Z našeho duchovního spánku. Ale probouzí přitom i hady a štíry v našich duších ukryté.

Jako když v pokoji rozsvítíte lampu. Rázem v něm spatříte procitající děti, zrcadlo, obrazy na zdech, vyřezávaný nábytek – ale uvidíte i nepořádek, špínu, prach… Noční můry, co začnou do té rozsvícené lampy s rozruchem vrážet.

Nebo jako když půjdete k večeru navštívit přítele ulicí plnou vzteklých psů. Zběsile štěkají, vrážejí do plotů, cení na vás zuby… Říkáte si, zda některý z nich nepřeskočí plot. Anebo zda někdo z jejich majitelů nenechal pootevřenou branku (omylem, nebo záměrně)… Potom konečně zazvoníte na přítelovy dveře. Pomyslíte si, že kdybyste sem vůbec nezašli, sice by v okolí zůstal dnes večer klid, ale váš přítel by zůstal doma sám.

Může být dobré, když slovo Kristovo vyvolá rozruch. Když Ježíšova přítomnost nejenom obšťastní, ale i znepokojuje. Rozvíří stojaté vody. A také na našich bohoslužbách může vysvobozovat z nemastnosti a z neslanosti. Vyvádí z povrchnosti. A odhaluje, co se skrývá v hlubinách našich srdcí a myslí. Vyvolá silné reakce i emoce. Včetně těch dlouhodobě potlačovaných.

I když jsme zvyklí, že naše českobratrské evangelické bohoslužby vypadají spíš uměřeně a poklidně, rozumně, spořádaně… I když na správně probíhajících bohoslužbách bychom nečekali nic neobvyklého, divokého… Ani u našich církevních písniček zpravidla netancujeme, netleskáme, nepohupujeme se do rytmu. A při našich modlitbách nikdo nic extaticky neprovolává. K nejpřekvapivějšímu prolomení hrobového ticha dochází často, když zazvoní někomu mobil. Přijde-li do shromáždění duševně rozhozená žena, krajně rozrušený muž, někdo, v kom slova kázání vyvolávají očividně horečnatou odezvu – potom si ostatní možná při jeho projevech pomyslí, že se tu děje něco nepatřičného, nezvládnutého, něco, co vůbec nemělo nastat. A přesto se i tohle stává právě též v Ježíšově přítomnosti.

A může být dobrý posun, když dají lidé živelně najevo, co se v nich odehrává – před Boží tváří. Dokonce, i když dál nemohou skrývat své nejrozporuplnější vnitřní pochody. Když vysloví třeba i při posezení u kávy a čaje, co je tak zatěžuje a co je nenechává v klidu. A co se v nich probouzí přímo při poslechu Božího slova. Kristus se nevyhýbá konfrontaci. Nezalekne se odezvy. Jde jí naproti. Nechodí okolo horké kaše. Zpříma se vystavuje tomu, co z lidských srdcí vychází. Není to přece uspávač hadů jako ti studení čumáci – místní zákoníci. Ježíš nám neříká jen celkem stravitelná, v průměru přijatelná slova. Ale od začátku si nabíhá. Ale nenabíhá si nějakým nezvládnutým fanatismem. Lacinou, zahořklou kritikou nevěřících. Nenabíhá si kázáním, z něhož by planula nezpracovaná nenávist. Takhle se Ježíš neprojevuje.

A přesto i velmi divoké reakce vyvolá svým ohněm výlučné Boží lásky, bezmeznou otevřeností své odevzdanosti, otevřeností svého přijetí Boží vůle a ruku v ruce i nejhlubšího a pravého přijetí druhých lidí.

„Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský?“ Ozve se výkřik. Co k sakru tě pořád vede mezi nás? Že se o nás tak zajímáš a nenecháš nás na pokoji? Potom se projeví až nečekaná panika: „Přišel jsi nás zahubit?“ Rozložíš naše společenství svým životem? Rozbouříš naše stojaté vody, které jsou sice trošku zatuchlé, ale aspoň jsme na ně už zvyklí? Alespoň jakž takž si v nich rozumíme…? Spálíš nás na uhel planutím svého Ducha? Ozývá se tak na bohoslužbách nějaký člověk, jakoby mluvil za všechny (přinejmenším za všechny tak zvaně „své“), jakoby ani v tu chvíli neuměl být sám za sebe… Případně jako by z něj promluvilo množství oživlých problémů, nečistých duchů a ubíjejících vlivů.

Pod slovem „posedlý“ si obvykle představíme někoho, kdo se projevuje očividně zběsile. Ale nechtěl bych podceňovat ani ty tiché posedlosti, které se klidně mohou vynořit uvnitř mne nebo i uvnitř vás: Všechno to, co se v člověku bouří a vzdoruje a vzpříčí se to vstříc Ježíšovým radikálním oslovením. Chceš mě svým nárokem zničit, Ježíši? Sebrat mi bezpečí navyklých představ, pocitů, dojmů? Domácí nadřazenůstky a nadřazenosti, domácí závislosti, domácí vytí s vlky, domácí nesnášenlivosti a nenávisti? Domácí vězení, v němž jsem se tak usadil? Barikády, které mě před druhými ohrazují? Zkreslené informace, které si hýčkám? Ta křivá svědectví, která mi až dodnes dávala alespoň omezený smysl? Černobílé, nebo i černorůžové brýle, které si nasazuji nejraději? Starosti, kterých se neumím vzdát? Bohatství, které ti neumím odevzdat? Nesmíření a neodpuštění, v němž proti druhým lidem cítím alespoň nějakou obranu? Říkáš mi, abych vzal svůj kříž, ale co jiného, než ten kříž mi pak zbyde? Říkáš mi, abych pro tebe ztratil svůj život, ale co potom z života budu mít? Zahubit jsi nás přišel?

„Vím, kdo jsi. Jsi svatý Boží.“ Uzavírá se řeč té posedlosti. Jako kdyby šlo Ježíše setřást z doslechu tím, že si ho lidská omezenost pojmenuje a zařadí, že i jeho si ohraničí do nějaké škatulky za svou barikádou a pokusí se dát najevo: Jasně, Ježíši, my víme, o co ti jde, ty si ten svatý, a my jsme obyčejní lidé, ty si ten Beránek ukřižovaný, a my půjdem´ za chvíli z bohoslužby domů, kde už nás zase zahltí jiné myšlenky než ty Tvé, a nemůžeme se přece nechat tak úplně rozložit a zničit tím, co nám říkáš.

Ježíš chce ale člověka oslovit doopravdy. Neodpoví jen: Jasně, zůstaňte v klidu. Naopak. Rozlišuje tu lidskou bytost, která by teprve mohla přijít ke slovu. Rozlišuje tu bytost vpravdě k Božímu obrazu stvořenou. Rozlišuje ji od cizích vlivů a od těch oživlých problémů, které ji umlčují a dusí – a které se samy halasně projevují jejími ústy. Problémy stranou. „Umlkni a vyjdi z něho!“ Ale Ježíš tak zároveň jedním dechem vyjadřuje touhu po opravdové lidské blízkosti. Proto to jeho „umlkni“ nezní jen jako neomalené, arogantní sklapni. Říká tím zároveň: Zničit jsem vás přece nepřišel.

Ne každý, kdo rozráží dveře tvého vězení, má v úmyslu tě zabít. Někdo tě naopak vyvede do krásné, rozlehlé krajiny, o níž jsi dodnes neměl tušení. Vyvede tě dál do života, který sice je plný neznámých ohrožení, ale zároveň je i Boží. Lidé jsou někdy vystrašení jak děti u lékaře. Obávají se vlastní záchrany.

Ježíš však oslovuje skutečně životodárně a mocně. Nečistý duch tím člověkem zalomcoval a s velikým křikem z něj vyšel. Bylo to trochu dramatické, ale dobře to dopadlo.

„Všichni užasli a jeden druhého se ptali: „Co to je? Nové učení plné moci – i nečistým duchům přikáže, a poslechnou ho.“ Podle toho se dá rozpoznat působení Kristovo. Dokáže člověka opravdu proměnit. Účinkuje. Má vliv. Nejsou to jen pouhé poučky. Nebo jen takové zaklínání se Kristovým jménem… Zaklínání či nabádání: Vím, co je pro tebe dobré a podle Božího slova bys měl být onaký a nebýt takový… Když u takového nabádání druhého člověka vlastně ani nemám rád a držím si od něj odstup, když mě ten druhý tolik nezajímá, mohou se podobná slova snadno míjet účinkem. Když nejsem připraven sestoupit s tím člověkem třeba i do jeho pekelných hlubin z (Kristovy) lásky k němu, když se s ním nechci dostat až ke kořenům jeho problémů, a přesto se mu snažím vtlouct Kristovo jméno do hlavy, pak mohu dopadnout jako ti zaklínači z dnešního prvního čtení, jež člověk postižený zlým duchem nakonec pěkně zřídil.

Život je opravdový. Dobrodružný. A riskantní.

Proto je koneckonců dobré i, když posedlí dostanou příležitost projevit se přímo. Rozhodně není řešením tvářit se, že se nic neděje. Může být dobrým znamením, když už se něco konečně začíná dít – byť je to dramatické. Když se prolamují ledy, mohou vyplouvat na povrch hlasy nečekaně dobré, ale i nečekaně zlé.

A může to být náročné. Tak Bohu díky, že nejsme odkázáni jen na své rozumy a zaklínáním. A jen na své omezené síly. Ale že mezi námi může skutečně přicházet ke slovu Kristova moc. Za tu se modleme. Té se otevírejme. S tou spolupracujme.

Slovo poslání: 1J 3, 1-11