První čtení: J 9, 1-12

Základ kázání: Jb 23

 

Proč se dějí zlé věci? Včetně těch, ke kterým přijdeme jak slepí k houslím? Proč někdy vstoupí do života komplikace tak těžko přijatelné? A proč se k neštěstí, které nastalo něčí vinou, přidává ještě další, u kterého se vysvětlení dopátrat nedá?

Biblický hrdina Jób o tom živelně diskutoval se svými přáteli. A nebyla to pouhá teoretická debata na téma, které by nikdo neprožíval osobně. Jób byl tou dobou stižen už mnoha ranami a ztrátami. A z celku biblické knihy chápeme, že tyto rány nepřišly jako Boží trest za Jóbovy viny. Jóbovi přátelé však neunesli nepochopitelnost jeho utrpení. Nejprve sice chtěli trpícího jen navštívit a prokázat mu spoluúčast. Ale zanedlouho se mezi nimi rozproudila nesmlouvavá hádka.

Přátelé nesnesli, jak hořce mluvil Jób o Bohu. On nijak nezastíral, že vůbec nechápe Boha, který dopustil tak hořký úděl. A tak svým přátelům zpochybňoval jednoduchý obraz spravedlivého Boha soudce, který hodné lidi evidentně odměňuje a zlé trestá. Takový obrázek souvisí s představou uspořádaného, přehledně fungujícího světa. Jóbovi přátele si ji nechtěli nechat vzít. Možná se podvědomě obávali, že ani jim by se nemuselo nevysvětlitelné utrpení vyhnout. A tak se ve snaze udržet svoje pojetí světa začali s Jóbem čím dál víc rozcházet. Jejich debata se vyvíjela přibližně takto: I když tě jinak respektujeme, teď mluvíš o Bohu už příliš směle. A co jsi nám na to odpověděl, je už opravdu za hranou. Začínáme být přesvědčeni, že se vůči Bohu rouháš. Možná právě v tom spočívá tvůj skrytý hřích. A pokud se rouháš, svědčí to o tvé celkově zvrácené povaze. Určitě právě proto tě Bůh trestá. Ale ještě máš čas dát se na pokání. Ještě nám můžeš dát za pravdu a pokořit se. Uznat, že před Božím majestátem nemáš nárok na žádnou stížnost. V tomto duchu se postoje Jóbových přátel postupně vyostřovaly. A my jsme dnes slyšeli Jóbovu odpověď v pokročilé fázi hádky.

Přemýšlím, jestli i my někdy přistupujeme k trpícím jako Jóbovi přátelé. Nevyhnuli se tomu ani Ježíšovi učedníci, když se ptali, čí vinou je někdo postižený od narození. Někdy se i v dnešní církvi objevuje podobný typ uvažování – když usoudíme i tam, kde není na místě takhle o druhých lidech přemýšlet: Pokud máš chronické deprese, úzkosti, pochybnosti, měl bys víc věřit a vyznat svůj hřích. Pokud jsi zapadl tak hluboko do problémů, určitě si za ně můžeš sám. Pokud tě trápí tak dlouhodobá nemoc, zřejmě jsi zanedbal cestu k uzdravení. Pokud mluvíš tak svérázně o Bohu, neosvojil sis pravou křesťanskou víru. A tak podobně. Někdy se skutečně můžeme projevovat jako Jóbovi přátelé.

A jindy se naopak můžeme cítit jako Jób, který z celého srdce protestuje: Vaše rady jsou nevyžádané, nechodili jste ani na chvíli v mých botách. Upřímné sebereflexe jsem schopen a dovedu uvažovat o svých chybách. Ale nenechám se jen vmanipulovat do pocitu viny tam, kde nevysvětluje mé utrpení. A rozervanost mé zkušenosti se do zbožných klišé už nevejde, proto mi nezbývá, než mluvit o víře někdy i vyloženě neuhlazeně, neotesaně, nekonvenčně, pokud mám zůstat v pravdě. Můžeme se cítit také jako Jób a nemusí být nic špatného na tom, že se už nezavděčíme představám svého okolí.

Někdy sice může být na místě vyznat svou vinu a nezastírat ji ani sám před sebou. Opravdové pokání dává v životě víry nenahraditelný smysl. Jindy je ovšem na místě bránit se falešným obviněním a neúnavně svědčit o vnitřní pravdě. Pokud se z pokání stává vyprázdněné klišé, jde to proti hloubce křesťanské víry.

Jób sám se proti křivým obviněním svých přátel odvolává k Bohu soudci, ke kterému ho odkázali. Rovnou však naznačuje, že s Bohem to není tak jednoduché: „Kéž bych věděl, kde ho najdu. Vydal bych se k jeho sídlu, předložil bych mu svou při“. Někdy si myslíme, že Bůh je snadno po ruce a že nám potvrdí každou naší pravdu. Jób ovšem už tuší dost jasnozřivě, že i Bůh zastánce zůstává skrytý v hlubinách svého tajemství. Skrytý před každou povrchností, ale i před pokusy vynutit si automatickou útěchu. Kéž by ho vůbec šlo nalézt.

Pohlížel by však tento Nejvyšší soudce, svobodný od jakéhokoliv nátlaku, na trpícího Jóba tak spatra, jak se mu jeho přátelé snaží vsugerovat? „Ukáže svou velkou moc, až povede spor se mnou? Nikoli, jistě by mi dopřál sluchu.“ Jób věří, že Bůh prokazuje mnohem větší otevřenost k naslouchání a že by ho obratem pozvedl do pozice mnohem rovnocennějšího protějšku, než jak mu přátelé vtloukají do hlavy. „Jako přímý bych se před ním obhajoval, navždy unikl bych svému soudci.“ Primitivní obraz Boha soudce už zůstává v Jóbově případě mimo hru. Ale patří k tomu také fakt, že pak už se úplně není čeho chytit: „Půjdu-li vpřed, není nikde, jestliže zpět, též ho nepostřehnu, jestliže něco učiní vlevo, neuzřím ho, skryje-li se vpravo, neuvidím to.“ Ve světě nespravedlivého utrpení zůstává spravedlivý Bůh nevratně neuchopitelný a skrytý. Když se člověk odváží odložit různé klamné útěchy, co vlastně zbyde? Bylo by sice možné se k pravému Bohu po právu odvolat, ale člověk už nedohlíží, kam vlastně.

Jób však nachází východisko i z tohoto bludiště: „Zato on zná moji cestu“. My sami Boha do smrti úplně nepoznáme. Zůstává pro nás nedostižným tajemstvím, někdy se jeví i jako nepřehledný chaos. Ale on zná nás. Nejdůvěrněji a nejosobněji. Jóbovi zbývá tato víra. A dodává mu neochvějné přesvědčení: „ať mě zkouší, vyjdu jako zlato.“ Nám jeho výpovědi o vlastní bezúhonnosti znějí až podezřele sebejistě. Dají se brát jako naléhavé vyjádření tehdejší zbožnosti podobné žalmům o nespravedlivém utrpení Božího služebníka. Řeč většiny z nás by dnes zněla na poslech pokorněji, ale pocity nespravedlnosti vnímáme někdy stejně intenzivně. Pokud přistoupíme na hru těch starých výpovědí, objevíme i jejich inspiraci. Slova: „ať mě zkouší, vyjdu jako zlato“ připomínají třeba i slova z epištoly Petrovy: „aby se pravost vaší víry, mnohem drahocennější než pomíjející zlato, jež přece též bývá zkoušeno ohněm, prokázala k vaší chvále, slávě a cti v den, kdy se zjeví Ježíš Kristus.“ Jób už se tolik nesoustředí na spor s Bohem soudcem. Začíná brát svůj úděl tak, že je těžkými zkouškami protříben, aby se v jeho životě osvědčilo to nejčistší a nejcennější. Jen ryzí zlato existence.

Jób tedy dospěl k závěru, že Boha nemá šanci snadno poznat, ale že Bůh zná jeho. A proto má smysl se zbývající vírou pokračovat i cestou utrpení, aby se v něm život této tápavé víry osvědčil jako ryzí. Takové prozření však nemusí nijak zvlášť uklidnit. Alespoň Jóba prozatím nijak neuklidňuje, že je tak bezútěšně vydaný do rukou neznámého, jakoby napospas: „Rozhodne-li se k čemu, kdo to zvrátí? Udělá, co se mu zachce. Jistě splní, co mi určil, má k tomu dost moci.“ Tušení Boží moci zůstává, ale vytratila se přehlednost a srozumitelnost. „Proto se ho hrozím, chci mu porozumět, ale mám z něho strach.“ Připouští Jób svou bázeň ze skrytého Boha, který se nepřizpůsobuje našim představám.

Jób vede vlastně dost náročný duchovní boj na dvou frontách: Na první frontě s omezenou vírou svých přátel. Na této frontě je boj snazší a Jób v něm vítězí. Ruku v ruce s tím ovšem vede i zápas o setkání s tím pravým Bohem, který se běžným představám vymyká a v některých obdobích jsme schopni o něm říci spíš to, co o něm nevíme. Takový demaskovaný Bůh pochopitelně vyvolává bázeň. Trpícímu vždy život neusnadní.

Jób v tuto chvíli dochází k neprůhlednému konstatování, které je v originálním jazyce samo o sobě dost zastřené a které podle ekumenického překladu zní: „Jen proto jsem v temnotách provždy neumlkl, že se přede mnou zahalil mračnem.“ Tam, kde se zjevného Boha člověk už nedovolá, nezbývá než nenechat se umlčet temnotami.

Snad dokud právě skrze ně člověku nepřijde naproti kdosi, kdo se stal světlem světa.

 

Slovo poslání: 1Pt 1, 3-9