První čtení: Iz 53, 1-12

Základ kázání: 1Pt 2, 19-25

   

„Jeho rány vás uzdravily.“ Na první poslech to zní trochu zvláštně. Když jsme nemocní, tak nás uzdraví třeba léky, vitamíny, klid a nohy v teple. Ne něčí rány, řekli bychom si. Když jsme zranění, pomůže nám třeba náplast, obvaz, sádra. Ale přikládat k vlastní ráně cizí ránu? Copak je třeba, aby kvůli mému zranění byl zraněn ještě někdo další? Co by to bylo za divnou medicínu?

Ale když se nad tím zamyslíme napodruhé, přece jen se dá s tou zákonitostí počítat i v běžných nemocnicích. Třeba když někdo daruje krev. Zraněnému, který by jinak vykrvácel. Takže ten zraněný přežije jen díky tomu, že pro něj ztratil krev někdo jiný. A tak vlastně můžeme říct, že dárcovy rány uzdravily zraněného. Nemluvě o transplantacích, o darování orgánů. Hlubokými ranami jsou uzdraveni ti, kdo by jinak zůstali bez šance.

A prožíváme něco podobného i v duševním nebo v duchovním životě? S čím máme zkušenosti v komunikaci a ve vzájemných vztazích? Fakt je, že lidé procházejí také vnitřními zraněními a traumaty. Ta bolí často neméně než poranění tělesná. Ale může mě z mého vnitřního zranění uzdravit vnitřní zranění někoho jiného? Může mě z vlastního duševního problému vytáhnout duševní problém někoho jiného? Nezní taková představa sama o sobě vyšinutě?

A přece to není nic nenormálního. Možná si vybavíte, jak vás v nějakém těžkém období pochopil někdo, kdo sám neměl lehký život. Protože toho sám hodně prožil, uměl se vcítit i do vás. Protože už byl vytrénovaný nesením vlastních břemen, unesl také těžkosti vaše. Uměl vás podpořit. Alespoň pokud měl svoje problémy už trochu vyřešené, tak zvaně zpracované. Pokud život i s jeho bolestnou stránkou přijal. Když člověk před svými problémy neutíká, když sám před sebou hlavu neschová do písku, ale vystaví se i bolestným stránkám života a projde jimi, nakonec zná život v celku. A když se neobrní před bolestí druhých, ale zůstává jí otevřen, tak se zranění druhých stávají i jeho vlastními zraněními… Ale trpící lidé v něm najedou bližního, který je doopravdy s nimi. Zůstává s nimi na jedné lodi. Zůstává s nimi, i když se stmívá. Zůstává pro ně. A nehodí je přes palubu. Neodbyde je lacinými útěchami či chladným konstatováním, že si za všechny problémy beztak mohou sami, tak proč se tím zabývat. Když člověk projde prosluněnými vrcholky, ale i temnými roklemi života křížem krážem, nabývá schopnosti radovat se s radujícími, ale i plakat s plačícími.

Věřím, že uprostřed takových setkání se už začínáme dotýkat tajemství Kristovy spásy. Tajemství toho, kdo naše zranění přijal. Neobrnil se před nimi, ale vystavil se jim. Sám si je pouštěl k tělu ještě víc než my. Nejosobněji trpěl veškerou nespravedlností a všemožnými bolestmi nemocného světa. A jeho rány nás uzdravily.

Od čeho nás vlastně uzdravily? A jak má náš nový zdravý životní styl vypadat? Autor epištoly píše: „On ‚na svém těle vzal naše hříchy‘ na kříž, abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlnosti.“ Takže neodmyslitelnou součástí zdravého života zůstává spravedlnost. Spravedlnost se nedá jenom tak amputovat. Nedá se převálcovat hrubiánskou silou. Autorovi epištoly opravdu leží na srdci, že někteří lidé mohou trpět vyloženě nespravedlivě. I když o takto nespravedlivém utrpení uvažuje také na první poslech nečekaně – jako o něčem vítaném: „V tom je totiž milost, když někdo pro svědomí odpovědné Bohu snáší bolest a trpí nevinně. Jaká však sláva, jestliže budete trpělivě snášet rány za to, že hřešíte? Ale budete-li trpělivě snášet soužení, ač jednáte dobře, to je milost před Bohem.“ Ano, připadá nám na první poslech divné, že trpět nespravedlivě by byla nějaká milost. Ale přinejmenším hned chápeme, že je zapotřebí rozlišovat vlastní zavinění od skutečného bezpráví. Přičemž autor ani nenaznačuje, že bychom se měli vykašlat na člověka, který zavinil nějaký problém sám. Naopak, připomíná, že sám Ježíš Kristus se obětoval pro nás hříšné. Ale na druhou stranu ani neodbývá složitost světa frázemi typu: Všichni jsme jenom hříšníci a nic zvláštního si nezasloužíme. Ne, někdo může trpět opravdu nespravedlivě. Ta jednoduchá pravda stojí za připomínání, i když se zrovna nám samotným nic zvláštního neděje. K lidské povaze patří sklon ztrácet cit pro tohle rozlišování a představovat si zvlášť ve vypjatých chvílích, že dokonce i oběti krutého bezpráví si za svou situaci mohou tak nějak samy. Máme sklon takhle přemýšlet třeba tehdy, když se nechceme problémy těch druhých zabývat a když si odmítáme připouštět, že nám samotným by se mohlo stát totéž. Vlastně se v tu chvíli odmítáme otevřít zraněným druhých. Nechceme, aby rány těch druhých byly i naše rány. A někdy třeba i podlehneme sklonu další nespravedlnost vytvářet. Pokud se přidáme k těm, kdo dělají z druhých tak zvané obětní beránky, které obviňují za mnohé problémy vlastní společnosti. Homosexuálové podle nich mohou za rozklad rodiny, migranti za zkázu Evropy a tak dál… V Římské říši tak přistupovali k prvním křesťanům. Sváděli na ně všechno možné i nemožné: Bezbožnost, demoralizaci společnosti, požár Říma. Právě do takových poměrů autor naší epištoly psal. Proto mu tolik leželo na srdci, že čtenáři jeho dopisu mohou trpět nespravedlivě. Ale i když k tak hrubému očerňování církve nedochází, každý z nás trpí nespravedlnostmi, které se nás dotýkají osobně. I tohle mě autor epištoly na mysli. A uprostřed těchto problémů ujišťuje: „Ale budete-li trpělivě snášet soužení, ač jednáte dobře, to je milost před Bohem.“ Ano, chtělo by se nám namítnout: Jakápak milost? Proto autor epištoly upřesnil: „milost před Bohem.“ Před očima druhých lidí i před vašima vlastníma očima to sice může od začátku až do konce vypadat jen jako nespravedlnost – donebevolající. Ale nebe není hluché, je naplněné přijetím trpících.

Ale nejenom, že se nespravedlivě utlačovaný může spolehnout na milost před Bohem. Dokonce může sdílet svůj úděl i se samotným Kristem: „K tomu jste přece byli povoláni; vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích.“ Kristus si za svoje utrpení opravdu nemohl sám, i když si o něm mnozí mysleli opak: „On ‚hříchu neučinil a v jeho ústech nebyla nalezena lest‘.“ Ale jaký příklad nám zanechal? „Když mu spílali, neodplácel spíláním; když trpěl, nehrozil,“ – co to má vlastně znamenat? Znamená to, že se máme i se zjevnou nespravedlností smířit? Není tím pádem stejně nakonec jedno, kdo je oběť a kdo utlačovatel? Ne, jedno to není: „Když mu spílali, neodplácel spíláním; když trpěl, nehrozil, ale vkládal vše do rukou toho, jenž soudí spravedlivě.“ Ježíš na spravedlnost nerezignoval, naopak: Až do poslední chvíle počítal s tím nejspravedlivějším soudcem.

A připomeňme si ještě jednou pokračování těch slov: „On ‚na svém těle vzal naše hříchy‘ na kříž, abychom zemřeli hříchům a byli živi spravedlnosti.“ O to Vzkříšenému jde, abychom žili jeho spravedlností – i v časech, kdy se nám lidská zvůle připomíná čím dál temněji. Ne abychom se nechali převálcovat bezprávím. Ne abychom ve společnosti ostrých loktů otupěli, zcyničtěli a zůstali lhostejní k utrpení druhých. Ne abychom se sami obrnili krustou nelidskosti. Ne abychom se nechali ovládnout nenávistí, touhou po odplatě, touhou po pomstě. Ne abychom se stali pohůnky zmanipulované moci. Vzkříšenému Synu člověka jde o to, zachovat naši lidskost i do nelidského nečasu. Vybavuji si slova jednoho člověka účastnícího se duchovních setkání pro lidi s duševním onemocněním. On občas připomíná přísloví: „člověk člověku vlkem“, ale pak dodává, že nadto může být „člověk člověku člověkem“. A právě proto zůstává potřeba, aby se člověk vůči člověku neuzavřel a neobrnil. Aby mu zůstal otevřený, i když tím pádem zůstane i zranitelný. Ježíš nám v tomhle zůstává nejotevřenějším vzorem. On dokonce v té své otevřenosti zašel tak daleko, že nepřestal toužit ani po proměně svých úhlavních nepřátel. I o ně mu do stále šlo. Patří to ke Kristově donebevolající spravedlnosti, která chce vymazat bezpráví z povrchu zemského tak dokonale, že nakonec už nebude žádný pachatel bezpráví existovat. Ne jenom v tom smyslu, že skončí odklizen do nejpekelnějšího žaláře. Ale ještě raději – ať se i on sám promění v pachatele spravedlnosti. I v téhle oblasti pro nás zůstává Kristova cesta ke druhým lidem až do krajnosti otevřená.

„‚Jeho rány vás uzdravily.‘ Vždyť jste ‚bloudili jako ovce‘, ale nyní jste byli obráceni k pastýři a strážci svých duší.“ K tomuhle pastýři stojí za to se obracet. K tomu, který nás sjednocuje. K tomu, který nás neomylně naviguje, protože zná celou krajinu života dokonale. Její nejprozářenější vrcholky i nejtemnější rokle. A tak nás vede i údolím šeré smrti – až ke stolu s kalichem po okraj naplněným, až k věčnému domovu.

 

Slovo poslání: Kristus říká: J 10, 11-18