První čtení: Jon 3, 1-10:

Základ kázání: Mk 1, 14-20

Jan Křtitel byl zrovna uvězněn. Tak nastala taková typická situace, kdy lidé mají sklon se ptát: Kde je dobrý Bůh, když se na světě děje taková nespravedlnost? Nevinní lidé jsou utlačováni, dokonce pronásledováni i vězněni. Mocní si dělají co chtějí. Pravda je zametaná pod koberec. A žádné jasné světlo na konci tunelu špatné atmosféry vládnoucí v celé společnosti se neukazuje. V takových situacích mohou být lidé pěkně zdeptáni, demoralizováni a přestávají mít chuť věřit a usilovat o cokoliv dobrého.

Jan Křtitel se zjevil alespoň na chvilku jako zářivá hvězda naděje na změnu. Přijímal celé zástupy u řeky Jordánu ke křtu a s naléhavostí starých proroků volal: „Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů!“ A dodával také, že připravuje lid na příchod někoho ještě mocnějšího – toho, kdo bude křtít přímo Duchem svatým. A tak se zdálo, že zaslíbená budoucnost je už na spadnutí. Ovzduší zhoustlo očekáváním, že se bok po boku Křtitelovi zjeví ještě nejmocnější Boží muž nebo sám přicházející Hospodin ve slávě. A pak by již věřící mohli být bleskově osvobozeni ode všech trápení i od projevů nespravedlnosti. Utlačovatelé by měli být okamžitě souzeni, nevinně pronásledovaní rehabilitováni a tak dál.

Zanedlouho však zatkli i samotného Jana Křtitele. Zdánlivě tedy zůstává vše při starém… Anebo spíš v ještě horším srabu než předtím, protože i hvězda naděje spojená s Janovou osobností se zatměla. Jakoby také ona byla jen nestálou hvězdičkou na místním nebi, která zablikala a ihned zas pohasla a zmizela v lhostejně chladné šedi všedních dní. Má vůbec ještě smysl očekávat něco či někoho dalšího?

Leckdo by mohl podlehnout pocitům nesmyslnosti. A ztráty naděje. Pocitům, že svět se nikdy nezmění. Že se lidé nezmění. A že Bůh se o nás asi moc nezajímá. A svět zůstal vydán na pospas zastrašujícímu mocnostem útlaku, bolesti a smrti.

V těch samých chvílích, kdy takové úvahy dotírají na mysl, se ovšem zároveň už ozývá hlas někoho dalšího… Oproti předpokladům, že všechno směřuje už jen od deseti k pěti. Oproti předpokladům, že se nikdy nic nezmění. Najednou někdo další nečekaně vyhlašuje: „Naplnil se čas“. Už je to opravdu na spadnutí. Už je to tady. Nemyslete si, že dobrý Bůh má zpoždění. Nepředstavujte si, že zůstal někde mimo. Ale bude teď záležet také na tom, jak vy se k příchodu Páně postavíte. Jak svými životy odpovíte na příchod Páně právě do vaší doby a do vaší společnosti a do vašich podmínek A koneckonců i do vaší nepřipravenosti…

Také sám Ježíš, podobně jako předtím Jan Křtitel, volá nejprve: „Čiňte pokání“. Což znamená přibližně: Obraťte se a navraťte se k Bohu – a změňte podle toho své smýšlení. Už všichni klasičtí proroci volali k pokání vstříc přicházející Hospodinově budoucnosti. Jan Křtitel, Jonáš i mnozí další. Předešli Ježíše v tomto apelu. A předcházeli ho i na cestách utrpení pro Boží věc. Ježíš však navíc s nebývalou silou vyhlašuje: „a věřte evangeliu.“ Věřte té radostné zprávě, že Bůh v našem světě už moc převzal. Že jeho království je už na dosah. Že změna poměrů už nastala. Ježíš to prokáže celým svým životem, tím, jak Boží moc ztělesní. Tím, jak bezprostředně ztělesní Boží zájem o lidi nemocné, ztracené, chudé i mrtvé.

Věřte evangeliu! Věřte, že Bůh se k vám osobně přibližuje právě v tom Ježíšově přístupu. Věřte, že Boží světlo svítí a nezhasne navzdory současné pošmourné, potemnělé atmosféře. Věřte, že Boží naděje neumírá, ba ještě intenzivněji povstane ve zmrtvýchvstání – třeba i navzdory popravě Jana Křtitele atd. Navzdory čemukoliv, co zastrašuje a podupává vaše vyhlídky. A věřte, že nehledě na jakoukoliv nestabilitu světového dění a nehledě na jakoukoliv lidskou faleš se dá důvěřovat Božím příslibům. Věřte, že Boží cesty jsou schůdné a že po nich dojdete nejdál, i kdyby vám přitom házeli klacky pod nohy. A dokonce i kdyby se vás rozhodli úplně zastavit. A věřte, že Bůh sám vám podává hřejivou lidskou ruku. To všechno a mnohé další se od první chvíle ozývá v Ježíšově volání: „a věřte evangeliu.“ Ježíš to zpečetí celou svým životem i svou křížovou cestou, a bude to zpečetěno také jeho vzkříšením.

A: „Čiňte pokání“ vzhledem k tomu znamená: Obraťte se tím směrem. Obraťte se tam, odkud vítr vane. Od tmy ke světlu. Od beznaděje k naději. Od hořkých pocitů, že lživost  a nesmyslnost zvítězí k té Boží spolehlivosti a věrohodnosti. Obraťte se od vlastních zákopů, skrýší a slepých uliček k té Boží cestě. Obraťte od lamentování, že se nikdy nic nezmění, k trpělivému vyhlížení Kristových proměn! Obraťte se od koloběhu lhostejnosti a nelásky přímo k té Kristově otevřené náruči… Obraťte se od výčitek k odpuštění. Od starých konců k novým začátkům. Uvěřte dobré zprávě o Božím převzetí moci. O změně poměrů, která už nastala. Čas se už opravdu naplnil. A Boží království se přiblížilo na dosah. Z Kristovy strany se nekladou žádné překážky. Byla by tím pádem věčná škoda nechat se od něho odvádět spíš už jen vlastními čerty na vlastních zdech či ve vlastních myšlenkách. A svými omezenými představami. Byla by škoda nechat se zabrzdit okovy minulosti a stresem z budoucnosti. Tím, co v nás vězí a v čem se uzavíráme.

„Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží.“ Říká Ježíš. „Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ Ale někdo by mohl právě při těchto slovech zapochybovat: Tak naplnil se čas? Ale tím pádem bychom už opravdu chtěli zažít nějaký očividný a celosvětový zázrak. Uvidět záblesk z jednoho konce nebe až na druhý. Pukání zdí, pád trůnů, vzkříšení mrtvých, vítězství nad nemocemi  a chudobou. Chtěli bychom už vidět závěrečné zúčtování s diktátory a s bezbožníky. Chtěli bychom už vidět tu dlouho očekávanou rehabilitaci nespravedlivě utlačovaných. Anebo pro začátek alespoň propuštění Jana Křtitele z vězení…

Ovšem Boží čas zraje jinak než podle našich jednoduchých představ. Ano, naplnil se jak mohutné jezero, přehrady praskají ve švech… Ale také dál pracuje spíš jako tichá voda, která už dávno podemílá břehy. A zasahuje i do našich životů z nečekaných stran, individuálně, bez kopíráku. Království Boží k nám přichází na mnoho způsobů. Nikoliv podle jediné šablony, podle níž bychom měli být v jediném momentě ořezáni a přebarveni do uniformní podoby. Království Boží se dobrodružně vkrádá tam, kde právě jsme. A jeho zázraky jsou o to podivuhodnější, že nejsou tak prvoplánové a banální jako obrázky, které si pod slovem zázrak vybavíme na první dobrou.

Jan Křtitel si už začíná důvěrně povídat s Herodem skrze mříže své cely. Herodes ho teď zřejmě bere vážněji než kdy předtím. A Ježíš se mezitím prochází okolo místního jezera. S někým se zastaví na kus řeči. Někoho značně zaujme. Vyhlédne si pár rybářů, z nichž náhle vytváří jakési akční jádro úplně nové společnosti. A mimochodem, rybáři tehdy nebyli z těch nejchudších. Šimon a Ondřej, kteří se brodí ve vodě se svými sítěmi osobně, mohli patřit k takové nižší střední třídě. Jakub a Jan měli dokonce rodinnou firmu. Vlastnili se svým otcem loď a zaměstnávali spolupracovníky. Takoví rybáři mají co ztratit. Není to pro ně úplně snadná otázka, jestli se mají obrátit k Ježíšovi, zanechat všechno ostatní stranou a vydat se za ním. Jestli se raději neobrátit k Ježíšovi zády. Jestli vzít Ježíšovi zájmy vážněji než své vlastní. Jestli vzít vážněji Kristovy vyhlídky – nejenom než svoje myšlenky a dosavadní náboženské představy, ale i než svoje majetky, podnikatelské záměry nebo rodinné ohledy. Ježíš chce ovšem teď využít právě těch jejich rybářských talentů a schopností. Ale zároveň jim i nečekaně rozšiřuje obzor: „Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí.“ Zvu vás teď k něčemu ještě mnohem zajímavějšímu, než co se týče jen vaší obživy či přežití, k něčemu, co má mnohem větší budoucnost než vaše soukromé obchody a plány, a spočívá v tom ještě mnohem víc života než v úzce ohraničených ohradách vašich já nebo i vašich rodin. Nebude se to týkat už jenom vašich zájmů a vašich věcí, ale bytostně, hluboce se to bude dotýkat druhých lidí; „učiním z vás rybáře lidí.“ Začnete spoluutvářet síť mezilidských vztahů, zahrnující bezkonkurenčně výživná setkání atd.

Bůh ví, proč oslovil právě ty čtyři právě takhle právě teď. A Bohu díky, že právě oni to oslovení nepřeslechli a že ho vzali smrtelně vážně. Byla by věčná škoda, kdyby místo takového Petra nebo Jana Ježíš narychlo sháněl nějaký záskok nebo komparz. A přitom kdokoliv z těch čtyř mohl klidně namítnout: „Pane, to sis nás asi s někým spletl. Jsme jenom obyčejní lidé. Máme svých starostí až nad hlavu.“ Dokonce podle jiného podání apoštol Petr nejdřív něco v tom smyslu naznačil, a dokonce ještě vyhroceněji odpověděl: „Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný.“ Ale i přes podobné obavy a pochybnosti nakonec apoštolové Ježíšovu pozvání uvěřili.

Naplnil se čas. I když ten Boží čas plyne jinak, než jak jsme zvyklí podle našich diářů. Ale úroda je už zaseta. Těsto zaděláno. Jezero plné ryb. Evangelium o Ježíši Kristu se už dá věřit od začátku až do konce – od narození až po ukřižování, vzkříšení a tak dál. A další a další lidé jsou oslovováni, svolávání a propojováni v Kristově Duchu a v síti jeho vztahů. Proměna života, pokání, obrácení se už přece jen u nejednoho projevuje. A Boží království se přibližuje čím dál víc.

Slovo poslání: Ef 2, 1-10