První čtení: Sk 26, 9-18

Základ kázání: 1Tm 1, 12-17

„Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, mluv pravdu, drž se pravdy, braň pravdu až do smrti, protože pravda tě osvobodí od hříchu, od ďábla i od smrti…“ Tak zní proslulý výrok Jana Husa, jehož svátek dnes slavíme. Pak následují slova: „Nejmilejší, žijte podle poznané pravdy, která vítězí nade vším a mocná je až navěky.“

Jan Hus dosvědčil Kristovu pravdu věrohodně – svým životem i svou smrtí. O tom žádná. Ale může pro nás být vnitřně náročné přijímat Husův odkaz. Dá se říct přijímat legendu, která se okolo něj vytvořila. Pomyslíme si, že takový člověk pro nás zůstává jen nedostižným ideálem. Jako morální vzor nás fascinuje, ale my se tak daleko nedostaneme. Tváří v tvář podobným legendám podléháme buď zoufalství při pomyšlení na svou nedostatečnost – že nejsme takoví, jako byl Jan Hus… Anebo se jim snažíme připodobnit, stavět se do světla jejich svatosti, a kvůli tomu se víceméně se přetvařujeme.

Ale k zápasu o pravdu patří i umění přiznat svou vlastní nedostatečnost, svá selhání, svou špatnou minulost. Odvážit se takového přiznání, to také znamená hrdinství. Nezastírat si odvrácenou stranu života. Vyrovnat se i s ní.

Mrzí mě, když slyším třeba o nějaké škole, kde dochází k šikaně, a když slyším, že lidé z vedení té školy zatloukají, seč mohou: „U nás by se nikdy nic podobného nestalo.“ Obávají se, že by taková kauza poškodila jejich dobrou pověst. Zvlášť když jde o prestižnější školu.

Něco podobného se děje i v totalitních režimech. V Sovětském svazu poručili větru dešti, rozdojili kozla. Problémy s chudobou zůstaly jen na dekadentním západě. Závažnější kritika se zapovídá…

Osobně bych za prestižní považoval jedině takovou školu, jejíž vedení má odvahu připustit: Ano, děly se u nás špatné věci. Nezametáme zprávy o nich pod koberec. Chceme se k nim postavit čelem. Stejně tak zralá společnost prohlubuje své odhodlání nic si o sobě nenalhávat.

A jak je to s naší vírou? Potřebujeme jen nedostižné vzory, legendy, anděly? Mají nás zajímat jen náboženské ideály? Bible nás mnohdy inspiruje naopak vyprávěním o hrdinech s nejrůznějšími problémy, o tom, jak nečernobílé a rozporuplné osobnosti se dostaly do centra dění. Inspiruje nás tím, kolik drsných a podivných životních příběhů stálo biblickým autorům za záznam. Protože Bůh sestupuje doprostřed lidské složitosti, krize, nouze.

Ani sám apoštol Pavel nikdy nepřikrašloval svou minulost. Podle dopisu Timoteovi o sobě dokonce prohlašuje, že byl před obrácením ke Kristu rouhač, pronásledovat a násilník. To jsou dost silná slova. Víme, že Pavel i před obrácením ke Kristu jednal z náboženského přesvědčení. Mohl by svoji minulost tedy shrnout i v tomto lepším světle: Musí se nechat, že jsem byl nábožensky horlivý. Ale on nám slouží i tím, že se nezdráhá demaskovat ani tu nejtemnější rovinu svého života. Bohužel právě kvůli své náboženské horlivosti pronásledoval první křesťany, považoval je za kacíře. Někdy i snaha žít svatě nese tím temnější stín. Hlavně když se člověk ve snaze očistit svět začne chovat jak nenávistný fanatik. V dopisu Timoteovi jde i o tohle téma – o varování před lidmi v církvi, kteří navenek horlí pro nějaké detaily Božího zákona, ale neuvědomují si, že to hlavní jim uniká. Apoštol zpětně hodnotí: I moje nejzbožnější snaha byla sama o sobě bezbožná, dokud mi do života nevstoupil Kristus. A Kristus mi obrátil mé představy o vlastní dokonalosti vzhůru nohama. Bylo dobré zbavit se také iluzí o správnosti své víry.

Ale když zápasíme o pravdu, tak bohudíky nemusíme zůstávat jen u přiznání vlastní nedostatečnosti, hříšnosti, viny. Protože Kristus sám je tou pravdou o našich životech. Jak říká podle Janova evangelia: „Já jsem ta cesta, pravda i život.“ A Kristova pravda o nás jde ruku v ruce s důvěrou, láskou a nadějí.

Když někoho miluji, tak v něm pořád hledám to dobré. Raduji se při pomyšlení, jak se ten druhý může rozvinout, i když ho doposud něco blokovalo. Kristus v nás vidí slibné Boží možnosti, i když se sami nemůžeme vzpamatovat ze ztráty iluzí o sobě samých.

„Děkuji našemu Pánu, který mi dal sílu, Kristu Ježíši, že mě uznal za spolehlivého a určil ke své službě, ačkoli jsem byl předtím rouhač, pronásledovatel a násilník.“ Shrnuje podle dopisu Timoteovi apoštol svůj příběh. „A přece jsem došel slitování, protože jsem ve své nevěře nevěděl, co dělám.“ Zajímavé, že ani člověk plně přesvědčený o správnosti svých postojů ve skutečnosti vůbec nemusí vědět, co dělá. Nedochází mu, jakou paseku kolem sebe napáchá. Kristus se za lidi setrvávající v tomto stavu modlil ještě na kříži: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ Kristova touha po smíření prozářila i nejtemnější situace.

„A milost našeho Pána se nadmíru rozhojnila“ – prozářila též apoštolův život – „a s ní víra i láska v Kristu Ježíši.“ „A kde se rozmohl hřích, tam se ještě mnohem více rozhojnila milost“ shrnuje Pavel jindy svou zkušenost podobnými slovy. Je to jeden z opravdových zázraků, že i množství nakupeného zla může Bůh v Kristově Duchu proměnit v tím víc dobrého. Je to vlastně ještě větší div než proměna vody ve víno. Ale může se to stát. Napadly by nás aktuální příklady takových situací? Ve větším měřítku se něco takového dělo například v Jihoafrické republice, kde se lidé veřejně, otevřeně a upřímně zpovídali z nedávných zločinů režimu apartheidu. A měli pak k sobě navzájem blíž než kdy předtím. Dopomohly k tomu i místní křesťanské autority. Jihoafrická společnost se začala překvapivě brzy uzdravovat. A také apoštol Pavel v Duchu těchto proměn přetavil energii, s níž předtím křesťany pronásledoval, do zvěstování evangelia pohanům.

A přestože o Kristu psal někdy velmi intelektuálně a složitě, základní náboj jeho poselství zůstal úplně jednoduchý: „Věrohodné je to slovo a zaslouží si plného přijetí: Kristus Ježíš přišel na svět, aby zachránil hříšníky. Já k nim patřím na prvním místě“; To byla typická Pavlova sebeprezentace, mluvit o sobě jako o nejmenším z apoštolů, který není ani hoden jména apoštol, a pokud se něčím chlubit, tak svými slabostmi. Nešlo mu přitom o to, že by se chtěl pyšně označit za nejhoršího v hitparádě hříšníků… Ale je prostě dobré začínat u sebe. Lidé naopak mnohdy vnímají kritičtěji ostatní než sebe sama. Takže apoštol Pavel to vzal z druhého konce. A navíc – člověk se přiblíží třeba i k úplnému neznabohovi důvěrněji a věrohodněji, když mu dá najevo: Hele, sice si možná říkáš, že na rozdíl od tebe chodím celý život na bohoslužby, že od narození náležím k Božímu lidu, že mám ve víře nějaký náskok, který ty nikdy nedoženeš… Ale to je jen zdání, vlastně jsem sám žil jako úplný neznaboh, kterým bych dodnes zůstal, „avšak došel jsem slitování, aby Ježíš Kristus právě na mně ukázal všechnu svou shovívavost jako příklad pro ty, kteří v něho uvěří, a tak dosáhnou věčného života.“ Můžeš mě brát jako takový modelový příklad, v něčem odstrašující – ale v Kristu nakonec bohudíky o to větší div.

Má tedy smysl vnímat svůj život pravdivě, nepřikrášleně, vnímat i jeho odvrácenou stranu ve světle Kristova pohledu. A nezametat tuhle zkušenost pod koberec. Ale naopak sloužit i touto zkušeností druhým. Nakonec stejně nejde v první řadě o nás, o naši domnělou dokonalost, o naši jepičí prestiž;

„Králi věků, nepomíjejícímu, neviditelnému, jedinému Bohu buď čest a sláva na věky věků. Amen.“

Slovo poslání: Kristus říká: Mt 9, 12b-13