První čtení: Iz 35, 1-10

Základ kázání: Sk 3, 1-10

 

Prosit každý den o almužnu může být pěkná otrava.

Ani pro kolemjdoucí nemusí být vždy příjemné pravidelně potkávat člověka, který je prosí o peníze. Někteří ho raději spěšně míjejí.

Ale největší otrava stejně musí být pro toho člověka samotného, když se ani po letech nepohne z místa. Když sedí jako přikovaný před kostelními dveřmi a nevidí pro sebe jinou budoucnost než každý den natahovat otevřenou dlaň.

Někdo si třeba pomyslí, že takový člověk má zajištěný pohodlný zdroj příjmu. Někteří lidé v centru velkoměst si na almužnách i docela dobře vydělají.

Ale komu z nás by se chtělo takhle žít?

Být pořád jenom na závislý na druhých. Nemoci vykročit z bludného kruhu. Nezabývat se pořádně ničím naplňujícím. Ztrácet část důstojnosti. Žít pořád tak trochu mimo společenství ostatních. Podobně jako ten chromý z biblického vyprávění zůstával mimo chrám, i když sedával před chrámovou branou.

Navíc jsme o něm slyšeli, že ho každý den k chrámové bráně posadili. Kdo ho tam přesně posadil? Příbuzní nebo přátelé, kteří mu nezištně pomáhali? Bohudíky za podobné lidi. Anebo ho tam nosili vychytralí kumpáni, kteří si od něj pak brali nemalé výpalné? I takové případy bohužel nastávají.

V každém případě by asi nikoho z nás tento životní styl v hloubi srdce nebavil, i kdyby nás přemáhala síla zvyku. I kdybychom se v ochromující železné košili už téměř pohodlně zabydleli a nedovedli bychom si představit nic lepšího…

Takže chromý už léta sedával před branou, které se říká Krásná. Ale přišla mu po těch letech nějak zvlášť krásná? Druzí procházeli nad ním, shlíželi na něj. Kdo by se v takové situaci necítil méněcenně? A pokud jde o duchovní život? Ten člověk sice znal chrám – jako své boty… Ale spíš jenom zvenčí. Spíš jako výhodné útočiště. Spíš jako prostředek k získání nějakých těch drobných… Ale neznal chrám důvěrně. Neznal ho jako prostor čistého setkání s Bohem a s druhými lidmi.

Co si ten chromý člověk vlastně myslel o Bohu a o Boží vůli? A jak vnímal věřící, kteří chodili kolem?

A zrovna tudy procházejí další dva. Chromý je poprosí automaticky, jako každého jiného. Ale co se stane? Petr a Jan se na trpícího upřeně zahledí… Věnují mu soustředěnou pozornost… Nechtějí ho jen tak odbýt pár drobnými… Ten člověk je zajímá sám o sobě. A nepospíchají na bohoslužbu tak moc, aby ho cestou minuli. Nezachovají se jako kněz nebo levita z Ježíšova vyprávění o milosrdném Samaritánovi. Nenechají cestou do chrámu bližního na druhé koleji. Vědí, že k bohoslužbě patří společenství s druhým člověkem jako spojené nádoby. Sami se na něj tedy zahleděli upřeně… Ruku v ruce s tím však nechtějí ani, aby on v nich viděl jen chodící peněženky. Vyzvou ho: „Pohleď na nás.“ Koukni se na nás osobně. Nejenom na naše drobné.

„Obrátil se k nim a čekal, že od nich něco dostane.“ Cítíme z té věty stín uvažování člověka, který má sklon se dlouhodobě dívat na kolemjdoucí právě jako na chodící peněženky. Ale na druhou stranu je fakt, že druzí lidé nás vždycky něčím obohacují. A pokud se sami na bohoslužbách sami setkáme s někým, kdo od nás něco potřebuje, určitě mu lze věnovat pozornost. Někdy však člověk dostane až překvapivě jiná obdarování, než by sám čekal.

Apoštol Petr řekl: „Stříbro ani zlato nemám, ale co mám, to ti dám: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!“ Na první poslech zní Petrova slova až přehnaně. Když si představíme, že bychom je vpálili třeba vozíčkářovi, který by ani pak nevstal a nechodil, jímá nás divný pocit.

Ale v těch slovech se zrcadlí víc – víc než jen stříbro a zlato a také víc než jen banální představy o uzdravení. Jde v nich o plnou Boží moc, která zplnomocní i paralyzovaného člověka. Vyvádí z otroctví na svobodu. Z prázdnoty k plnějšímu životu. Z ochromenosti nepříznivým osudem k přijetí vlastních životních možností. Ze závislosti na druhých, na tom, kam člověka budou chtít přenést, k tomu, aby člověk sám vykročil novým směrem. A také z vyčerpávajícího kolovrátku proseb o almužnu k vděčnosti a k chvále Božího jména.

Petr a Jan k tomu chromému člověku přistoupili jako opravdoví lidé víry. I když mu zrovna nedali žádné peníze, určitě se nezachovali ani jako arogantní cynici, kteří by mu omlátili o hlavu: Nedáme ti ani korunu, přestaň tu žebrat a nech nás jít na bohoslužby.

Naopak si s ním dali mnohem větší práci, než kdyby ho pro svůj klid jenom odbyli pár drobnými. Petr se od trpícího nedistancoval ani trochu, naopak ho vzal za ruku; důvěrně se ho dotkl, aby spolu sdíleli ten ochromující osud alespoň na chvíli ruku v ruce, a nejen že tomu člověku Petr řekl: „Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského vstaň a choď!“, ale navíc ho osobně pozvedl v Kristově síle. Alespoň na chvíli pomáhal uzvednout kousek té ochromující životní tíhy. Učinit v Kristově moci alespoň první krok do nového, jiného, svobodnějšího života;

„a vtom se chromému zpevnily klouby, vyskočil na nohy, vzpřímil se a začal chodit.“ I po mnoha letech nepřízně může člověk dostat možnost napřímit se a srovnat si život, vzpřímit se na roveň druhým lidem. „Vešel s nimi do chrámu, chodil, skákal radostí a chválil Boha.“ Už nemusel dál sedět před chrámem jako hromádka neštěstí. Teď mohl klidně vstoupil dovnitř, a dokonce radostně povyskočit. Otevřel se mu nový rozměr života. A prožil v něm přijetí jako plnohodnotný člen společenství. Otevřel se mu prostor štěstí a naplnění, které měl sice už předtím celá léta na dosah ruky, a přesto si ho nedovedl pořádně představit.

„A všichni ho viděli, jak chodí a chválí Boha.“ I tenhle člověk, kterého předtím vnímali jen někde na okraji, spíš za hranicí normálního bohoslužebného dění, se najednou dostal do centra pozornosti jako ztělesnění blízkosti Božího království.

Jak jsme na tom dnes my? Někdy si možná sami připadáme ochromeni tíhou všeho, co na nás leží, jakoby v žaláři nesvobody, starostí, nikam dál nevedoucích koloběhů, úzkostí, nesmíření a neschopnosti vyvázat se z předurčení špatnou minulosti. Někdy spíš už jen žebráme o drobné kousky plnohodnotnějšího života. A přesto můžeme prožít nová setkání v Kristově Duchu. Setkání s druhými, jimž nebudeme lhostejní a kteří nás nebudou jen míjet vzhledem k tomu, co v hloubi srdcí potřebujeme. Dotknou se nás a pozvednou nás k tomu, abychom pro sebe objevili možnosti a příležitosti, které jsme dosud neznali. Abychom našli nečekaný zdroj svobody vyvěrající i navzdory ubíjejícím omezením i závislostem, abychom našli nejhlubší oživující pramen i uprostřed ubíjejícího utrpení… Abychom objevili třeba i úplně novou radost ze života, abychom povyskočili a chválit Boha.

A jindy zas v Kristově Duchu my sami dostaneme upřímný zájem o druhého člověka, který nám zkříží cestu a kterého by třeba jiní minuli bez povšimnutí. Mohly by nás sice ochromit obavy, že tomu člověku nemáme co nabídnout. Ale nemusí zdaleka vždy vadit, že nemáme tolik stříbra a zlata, abychom vyřešili všechny problémy druhého. V Kristově Duchu jsme nejspíš bohatší, než by nás samotné napadlo. Dostali jsme dost prostředků k tomu, abychom druhé obohacovali, posilovali a pozvedávali v moci plného přijetí, nefalšovaného zájmu i dobře mířených láskyplných slov.

V Kristově Duchu se můžeme navzájem pozvednout k radostným životním proměnám.

 

Slovo poslání: Žd 12, 12-13