První čtení: Iz 2, 1-5

Základ kázání: J 6, 34-40

 

Kázání vychází z Hesla Jednoty bratrské pro tento rok, což je: J 6, 37b

 

(Kázání napsali Jiří Šamšula a Filip Němeček společně)

 

I.

Zrovna před pár dny jsem viděl opravdu hezký rozhovor s františkánem Šebestiánem Pavlem Smrčinou, který se svými spolubratřími v klášteře v Moravské Třebové začal již před delší dobou přijímat různé lidi z okraje společnosti, lidi s mnoha problémy… Tamní františkáni jim poskytují pomoc s ubytováním, se zajištěním oblečení a stravy, s vyřizováním dokumentů na úřadech, s doprovody k lékaři a tak podobně. I přes počáteční obavy členů farnosti i okolních obyvatel se toto dílo v Moravské Třebové osvědčilo. Někteří lidé se vyjadřují tak, že Šebestián jim doslova zachránil život, že díky jeho pomoci nakonec nastoupili  na úplně novou životní cestu… (I přestože podle jeho výpovědí mnozí z těch lidí zabředají do problémů dlouhodobě, anebo selhávají opakovaně.) V tom rozhovoru, který jsem viděl, se reportérka ptá: “Co bylo vaším tajemstvím při práci s těmi lidmi? Co stojí za tím, že dokážete lidi, kteří jsou třeba opravdu i na úplně nejhlubším dně, postavit na nohy, rozpohybovat je?” A Šebestián odpovídá: “Tak já věřím, že – to je taky trochu milost Boží, ale – určitě důvěra! Daná důvěra! Že – ty lidi většinou mají opakovanou zkušenost se selháním sebe sama – i třeba svého okolí, ty vstupní podmínky jejich života často byly všelijaké, takže oni potřebují obnovit důvěru, důstojnost, hodnotu, přátelství, vztah.” A pak ještě hovoří o příznivém působení “velkorysosti, širokosti srdce, určité naděje – naděje ne, že (ten druhý člověk) nezklame, ale naděje, že to má smysl, i když zklame.” Dá se říct, že ten Šebestián udolal nejednoho svého bližního laskavostí a trpělivostí.

Skoro jako kdyby šlo o zrcadlení našeho dnešního biblického slova. Kristus říká: „Kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven.“

Asi z té Kristovy věty na nás silně emocionálně zapůsobilo už jenom to slovo “vyhnat”. Spojíme si s ním většinou negativní představy: vyhánět, vyhodit někoho na ulici, vyhnání Němců po válce (a předtím zas jiných lidí za německé okupace), o čemž by mohl náš region vyprávět… To všechno jsou nepříjemné souvislosti. Náš verš poslouchali v janovské křesťanské obci, jejíž členy doslova vyhazovali ze synagog. 

Nejspíš si také vzpomenete na nějaké vlastní zážitky s tím, že vás někde odmítali, s tím, že vás odněkud vyháněli…? Nepřijímali vás… Možná už ve škole? V práci? Ve vztazích? Vzpomenete si, jakou odezvu to ve vás vyvolávalo? Ale zažili jste i opak? Když jste se báli nepřijetí, a překvapivě jste přivítáni byli? Možná dokonce jako ten marnotratný syn z veleznámého Ježíšova podobenství, který měl na jazyku: “Nejsem už hoden nazývat se tvým synem”, ale mezitím ho již otec objímal a chystal se oslavovat jeho návrat…

Ježíš naplňuje Otcovu vůli do krajnosti, a tak sám od sebe nikoho nevyžene. Když říká: “Nevyženu ven”, říká vlastně: Nezavrhnu a neodsoudím. Přijmu. Přijmu i navzdory tomu zlému, a třeba i za cenu vlastního velikého zápasu s tím zlým… Proto k Ježíšovu bezpodmínečnému přijímání trpících lidí patří paradoxně i vyhánění – zlých duchů… Jak Ježíš sám později říká podle jiného místa Janova evangelia: Soud spočívá v tom, že vládce tohoto světa byl vyvržen ven…

 

II. Přijít k Ježíšovi

Ale nebude vyhnán ven nikdo, kdo k Ježíšovi přichází…

A kdo k němu přichází, nebude hladovět a nebude žíznit, jak říká Ježíš těsně předtím.

A jindy zas říká, že on je ty dveře, že on je ta cesta… Dveře a cesta, to přece znamená prostory bezprostředně určené k našemu přicházení… Anebo řeknu přímo: prostory Božího království k našemu příchodu dychtivě lákají a zvou.

Co však znamená v překladu, přijít k Ježíšovi? Kudy? Jak? A proč?

V příběhu o nasycení tisíců, který dnešnímu čtení předchází, se k Ježíšovi přiblížila spousta lidí s mohutnými očekáváními. A základní konflikt pak nespočívá v tom, zda považují Ježíše za Mesiáše, nebo ne. Základní konflikt spočívá v tom, jakým způsobem ho za Mesiáše považují. Jaké mají o Mesiášovi vůbec představy.

Mnozí za ním šli na základě motivů, které Ježíš odmítá. Když se ho chtěli zmocnit, aby ho provolali králem. Když toužili jenom po “pomíjejícím pokrmu”, jenom po všedním a konzumním nasycení a nic dalšího už nehledali… Ježíš je chce vést dál.

Jde o způsob našeho přijímání Krista, přicházení k němu. Jde o to, jakým způsobem chce být Kristus ve světě přijat a k jaké podobě mesiášství můžeme až zajít, dospět, vyspět… Dá-li Bůh, protože ta správná víra je dar. Ale my o to správné nasměrování prosíme, aby nám bylo dáno…

A to správné přibližování ke Kristu vyústí v následování. Liší se přece, když za někým jdu, protože od něj něco chci, a když jdu za ním, neboť mě zajímá on sám a v dobrém i ve zlém chci být s ním samotným… Liší se, když beru člověka jen jako nástroj k naplnění svých tužeb, a když ho přijímám takového, jaký je. Tehdy, když mi je jeho společnost příjemná, i tehdy, když mě trápí. A stejně tak spočívá rozdíl mezi představou Boha, kterého chci jenom používat ke svému prospěchu, a mezi vírou v Boha, který dává svobodně najevo: JSEM, KTERÝ JSEM. A tak sám sebe dává. Ve své blízkosti i ve své nesrozumitelnosti, ve svém tajemství.

Nejde už o nic menšího než o to, kdo je náš Bůh: Ten, který není jen zlatou rybkou či pouhým automatem na plnění přání. Ten, který přijímá naše tužby někdy spíš tak, že nám je bere, někdy je přetváří, a někdy odhaluje jejich nekvalitu a nedostatečnost.

I když na druhou stranu náš Bůh není ani zcela nevyzpytatelný ve svém jednání, není hrozivým strůjcem trápení či neosobním strojem osudu. Bere nás také s našimi všedními potřebami i přáními vážně. Ano, v životě před Boží tváří mají své důležité místo i naše přání, ani s těmi nás vyžene ven. Vždyť sám Ježíš nás učí prosit: “Chléb náš vezdejší dej nám dnes”. Zaslíbil nám tím nejlepším možným způsobem naplnit lidskou žízeň, hlad, vyprahlost… Ale vposledku dává vždy víc, než co si přejeme! Nejenom pokrm pomíjející, ale přímo pokrm zůstávající pro život věčný, nejenom vodu jak páru nad hrncem, ale vodu života věčného…

Ježíš rád přijímá každého příchozího bezpodmínečně. Ale ruku v ruce s tím nabízí, abychom i my bezpodmínečně přijímali jeho. Abychom “jedli jeho tělo a pili jeho krev”, abychom strávili celý jeho život… Nicméně ten mnoha lidem připadá na první ochutnání nestravitelný. A Ježíš se nepřislazuje, neztrácí slanost, nečiní svou řeč líbivější a banálnější, přístupnější pro každou choutku zástupu… A přesto stále dokola ujišťuje: „Kdo ke mně přijde, toho nevyženu ven“ a “já jsem ten chléb, který dává život světu”. 

Zralý vztah vyžaduje čas… Jako chléb vyžaduje setbu, růst, zrání klasů, žeň… A trpělivost růže přináší… Ano, chce to čas… Ale ve víře do toho času již vstupujeme. A ten čas bude navěky stát za to. Každému, kdo se nechává udolat Kristovou trpělivostí a milostí.

 

Slovo poslání: Ř 15, 1-7