První čtení: Žd 1, 1-14

Základ kázání: L 2, 1-20

Děkujeme za každou možnost strávit Vánoce v klidu. S lidmi, které máme rádi, vděčni za slavnostní náladu. Pokud se však i nás neodmyslitelně týká vánoční stres nebo pokud nám šťastný prožitek svátků blokuje utrpení, snad ani tehdy nepřestane klasický vánoční text Lukášova evangelia hovořit do naší situace. Výšiny i hlubiny, nebeské i pozemské, radost i bolest, stres i oslava – vše se v něm střetává v očividných kontrastech.

Počínaje událostmi spojenými se soupisem lidu a majetku. Jakési další úmorné, podezřelé nařízení. Mocnář jej vydá, a přidělá tak jako mávnutím kouzelného proutku mnoha lidem starosti s přesunem do původních měst a podobně. Člověka se navíc zmocní pochopitelná úzkost, když vnímá, jak jednoduše se jeho nezaměnitelné jméno změní v anonymní, bezvýznamné číslo. Navíc kdo ví, jaký přesně záměr tím Římané sledují. Člověk si připadá jako vržený do odosobněné mašinérie dějin – vydaný světodějným událostem na pospas – jak dítě v jeslích uprostřed noci. Obdobné pocity mohou z různých důvodů provázet i náš současný stres.

V této atmosféře se Marie s Josefem vydávají do Betléma. Bůh však na svoje milované nezapomíná. Naopak, tvořivě využívá i zúzkostňujících společenských událostí, aby uprostřed nich narafičil své zvláštní plány, realizoval nová setkání a tak dál. Možná i Ty bys, čtenáři, mohl zavzpomínat, jak jsi se kdesi ocitl, „náhodou“ jsi tam někoho potkal, což Ti změnilo život… Nebo na podobné souhry okolností by ses rozpomněl. Hospodin jistě vynajde způsob, jak nechat porodit Mesiáše v Betlémě, jestliže na tom záleží. A setkání Marie s pastýři zůstane mnohem významnějším než třeba schůze Augusta s Quiriniem. Žádná instituce nás neoddělí od Boží bezprostřední péče. Význam soupisů majetku se hravě převrátí k nepoznání. Neoddělí nás od Boží péče ani osobní nouze, ač se to ve chvílích lámání chleba těžko poslouchá. Marie zavine děťátko do plenek a položí jej do jeslí, protože se pro něj nenašlo místo pod střechou. Je smutné nenajít střechu nad hlavou v domovském městě, leč stalo se tak.

A nyní pastýři – hlídají stáda uprostřed noci. Najednou při nich stojí anděl Páně a sláva Páně se rozzáří kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Odkudpak pramení jejich úzkost, strach, děs? Zkoušíme se vžít do jejich kůže. Na celém území už dlouho dochází k nevyzpytatelným historickým změnám. Nikdo pořádně netuší, co zase brzy nastane. A teď ještě navíc nekontrolovatelné, nepředvídatelné, nebeské dění… A jakému andělu by zrovna oni – obyčejní pastýři – stáli za klíčové zjevení Boží slávy? Ano, sice sám David byl také původně pastýřem, ale kdo by na to dnes pomyslel? Jak obstojí pouhý smrtelník v dosahu Hospodinova žáru?

Avšak anděl pastýře uklidňuje: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“ Zní vznešená pointa. Kdyby anděl místo toho řekl: Toto vám bude znamením: Uvidíte podobně jako prorok Ezechiel cosi podobného čtyřem bytostem v nepopsatelné souhře září a šlehajících plamenů s protismyslně se pohybující soustavou kol… Nebo například: Toto vám bude znamením: Zemi zaplaví kobylky, vody se promění v krev, měsíc se promění taky v krev… Tentokrát však: „Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“ Všechny ty ostatní tajemné bytosti jsou nyní předehrou či dobře schovaným doprovodem Novorozeněte.

Člověku by se mohlo zdát, že toto dítě v jeslích jej není schopné spasit. Bůh přesto člověka spasí právě skrz Kristovu bytost, již nyní plnohodnotně ležící v jeslích. Náboj té chvíle se pokusil postihnout například barokní básník Bedřich Bridel – cituji sloku jedné z jeho vánočních písní: „Lásko má, oheň a plamen / ó milátko / rozpal stydlých srdcí kámen / ohnivé holátko.“ Bůh vidí situaci jinak než člověk. Pokud si člověk usmyslí, že by bylo absurdní spoléhat zrovna na sílu přicházející skrz toto Boží holátko, že lepší by bylo zaopatřit se bytelněji, pomocí průraznějších a temnějších náboženských, politických a společenských strategií… Pak se plete.

Člověk se sice může ptát: Co znamená narození takového dítěte oproti pohybu planet? Co znamená oproti nařízením o soupisech majetku, válečným konfliktům a živelnému pohybu národů? Copak znamená oproti nevyzpytatelnosti globálního oteplování? Co znamená to děťátko oproti neprůstřelné logice mého vlastního pesimismu?

Bůh se však ptá: Kdo pohybuje planetami, můj milý? Za jakým účelem? S jakým smyslem? Co vidíš ve své tak zvané moudrosti? Holedbáš se, že dohlédneš třeba za dva rohy? Jak daleko však dohlíží Hospodin?

A další z vnějšího – například z evropského – pohledu zajímavá věc: Ono klíčové děťátko, na němž vše záleží, leží kdesi v odstrčené díře na Arabském poloostrově. Z judského hlediska sice svébytným způsobem zapadne do mustru prorockých předpovědí. I když i tak ho v nich člověk musí hledat dychtivýma očima a čistým srdcem. Ale o jakou událost jde z pohledu běžného Římana – civilizovaného Evropana?

Ježíš odtamtud mimo jiné trpělivě zjevuje, že v každém podobném kojenci lze doufat v nedozírně otevřenou budoucnost. Ať už se narodí v Palestině, v uprchlickém táboře nebo na Sídlišti Písečná. Od Betlémských dob smíme v každém kojenci hledat Krista mnohem raději než budoucího teroristu nebo budoucího budižkničemu.

I naše vlastní budoucnost je na první pohled občas podobně nejistá a na druhý pohled podobně nedozírně otevřená jako betlémské jesle. Stále se rozvíjí šance co nejvíc věcí nepromarnit.

Kristus suverénně trůní nad anděly. Zrodil se do nepokojné země, do nahnutých poměrů, v rodině s důvody k manželské krizi, navíc ještě ke všemu do jeslí… Traumata se od počátku sčítají; otázkou je, co by usoudila průměrná sociální pracovnice… A přesto právě z tohoto děťátka vyrostl plynule a nenarušeně až ke kříži – kde svou vývojově bez-vadnou dobrotu a lásku absolutně zpečetil.

Zůstává mocnější než všechny síly, hrozící člověka ovládnout duchovně, sociálně, psychicky, ekonomicky… Protože Bůh má v lidech zalíbení. Chce, aby došli spásy. Ze všech sil se pro nás nasazuje. Střemhlav proniká do hlubin jeslí a ještě mnohem hlouběji. Dostáváme tak spolu s pastýři sváteční šanci otevřít se jeho vydanosti a vykročit radostně na cestu za ním.

A pokud v nějakém děťátku, v dospělém nebo v našich vlastních životech jako by předlouho zůstával k nenalezení, přesto ani v takových případech nevzdávejme docela hledání hluboko do slámy skrytého Krista. Jákob zápasí s temným cizincem, dokud nevzejde jitřenka. Zápasí o Boha mezi znesvářenými stranami.

Určujícím bodem tak není hůl, jíž bychom chtěli nad kýmkoliv zlomit. Určujícím bodem je Ježíš od jeslí navždy. Zde leží centrum vesmíru. Jediný možný základ existence. Co všechno Božího-lidského na něm vzroste?

Andělé se již nezadržitelně a dynamicky pohybují z nebe na zem a zpět. Mezilidské vztahy se přeskupují. Pastýři se navzájem pobízejí, spěchají do Betléma. Nacházejí to děťátko položené do jeslí. Nedokáží si to nechat pro sebe. Momentálně žasnou všichni okolo. Prozatím není obtížné vnímat Kristovu realitu svátečně. Marie sama se ovšem nezastavuje na povrchním nadšení. Střádá události v mysli a nadále o nich rozvažuje. A pastýři se vracejí proměněni, z plných plic chválí Boha. Připojme se k nim zpěvem písně.

Slovo poslání: Iz 66, 9-11