První čtení: Jr 31, 7-14

Základ kázání: L 2, 21-40

Setkáváme se dnes na posledních bohoslužbách tohoto roku. I dnešní text je dokumentem setkání starého a nového – na různých rovinách. Setkání seniorů Simeona a Anny s novorozenětem Ježíšem. Setkání starého Izraele s prvopočátečním zárodkem církve. Setkání starého a nového věku.

Ježíšovi rodiče jdou po jeho narození vykonat vše, co požaduje Mojžíšův zákon. Jejich věrnost židovským tradicím ovšem netvoří hlavní osu, ale pozadí bezprecedentního dění. Ani my nechodíme do kostela kvůli samoúčelnému konzervování tradic, ale kvůli tomu, abychom odtud vcházeli obnoveni do života. A také abychom odtud nazřeli druhé lidi jinýma očima.

Církev slouží mimo jiné jako nedocenitelný prostor pro potkávání lidí, jež by se jinak v životě nesešli. Lidí různého sociálního původu, různých povah a podobně. A také různého věku, o čemž i dnešní text svědčí. Osobně jsem byl opakovaně vděčný za možnost seznámit se v církevních komunitách s rozmanitými lidmi od nuly do sta let, které bych jinak nepotkal. Některé rozhovory mladších lidí se staršími bývají oboustranně přínosné. I napříč generacemi se lze setkat s Kristem vždy originálně prozařujícím skrze přítomné tváře.

Simeon a Anna se v chrámě ocitli ještě se samým Ježíšem z masa a kostí, čerstvě narozeným a zároveň nedozírně budoucím. Patrně nelze říci, že jejich věk je tím hlavním, oč v textu jde… Nebo že nikdo mladší by se neprojevil obdobně. Avšak přesto je zajímavé o jejich stáří přemýšlet, když se chceme do textu hlouběji vžít. Jaké z něj nyní vytěžíme inspirace?

V první řadě – což zrovna vzhledem k jejich brzkému datu narození považuji za tím pozoruhodnější – chci vyzdvihnout jejich neutuchající očekávání. Simeon vyhlíží potěšení Izraele. O Annině očekávání se nic konkrétního nepíše – je ovšem psáno, že o Ježíšovi vypráví všem, kdo očekávají vykoupení Jeruzaléma (či v Jeruzalémě). Setrvávala tedy asi s tímto okruhem lidí v kontaktu. Teoreticky mohlo jít o organizovanější komunitu, cíleně navazující na prorocké předpovědi.

Žádný věřící člověk nepřestává vyhlížet svou spásu. Ač mezi obvyklá rizika stáří patří pocit, že už člověk vše zažil a nic už jej nepřekvapí. Simeonovo dychtivé očekávání se ovšem stává motivujícím i pro nás mladší – zvláště v momentech, kdy podléháme zdání nekonečného stereotypu.

A Simeon se dočkal. Odpovídá chvalozpěvem. Spatřuje Ježíše v širokých, globálních souvislostech – jako spásu pro Izrael i ostatní národy. V tu chvíli se také smiřuje s vlastní smrtí. Jeho život se smysluplně uzavírá. Neprobíhal nadarmo.

Dále – Simeon žehná, ale nezdráhá se ani vyjevit Marii nepříjemné věci: „Hle, on jest dán k pádu i povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se budou vzpírat – i tvou vlastní duši pronikne meč.“ I člověk v rozpuku mládí samozřejmě umí v příhodných momentech prorokovat tragédie. Simeona si ovšem dovedeme dobře představit jako muže v letech, jenž hovoří vážně, zpříma a bez okolků.

Vzápětí přistoupí též prorokyně Anna. Pochází z pokolení Ašer. Tento kmen patřil k pokolením severního Izraele, deportovaných ovšem v osmém století před naším letopočtem v průběhu asyrské okupace. Severní Izrael tak jako národní celek zanikl. Asyrskému tlaku nepodlehlo jen Judsko. Pokud se na tomto území v Kristově době někdo k identitě původních severoizraelských kmenů hlásil, šlo spíše o jednotlivce. Anna tedy v průběhu setkání s Ježíšem představuje ještě nápadnější anachronismus. Prehistorie a budoucnost si podávají ruce ve vypjatě kontrastní atmosféře. Anna se stává též pravzorem všech přežívajících hrdinů zanikajících církví, sborů a dalších komunit, jež se nakonec Krista dočkají. Sváděla by nás myšlenka, že z určitých společenství nezbývá nic než turisticky podmanivý skanzen – hledíme na ně poněkud shovívavě skrz prsty. Hospodin je ovšem třeba ještě nečekaně zahrne do svých nadcházejících událostí. Nemysleme si tedy, že jsme něco víc, když nás je víc.

Mimoto Anna reprezentuje něco, co bývalo v našich končinách módnější v minulosti – mnišský životní styl, založený na kombinaci modlitby a půstu. Význam tohoto typu zbožnosti zdůrazňovala nepoměrně raději středověká církev. My dnes citelně vnímáme, že teologové tehdy vyvyšovali mnišský stav nad laický přepjatě. Kristus nevyžaduje po každém, aby žil jako prorokyně Anna. Přesto však i on naznačuje hodnotu mnišství. (V evangelické církvi na tuto alternativu nejsme příliš zvyklí.) V průběhu setkání s Annou lze snad docenit jakousi původní ortodoxní vážnost, jež v prvotní církvi určitým ideálem zůstávala. (Jak vysvítá např. z 1Tm 5, 5: „Vdova, která je opravdu osamělá, doufá v Boha a oddává se vytrvale prosbám a modlitbám ve dne i v noci.“)

Osobně si kladu otázku, zda nám může cosi z té vážnosti v přístupu k vlastním duchovním cestám připomenout také současná konfrontace s muslimy. Nebo přesněji řečeno s tím, co nás na mediálním obrazu islámu znepokojuje. My třeba na oplátku přiblížíme muslimům Krista, podobně jako jej přiblížili Marie s Josefem Anně.

Mimochodem – dovolím si teď kratičký exkurz – před pár dny vyšel článek o tom, že v Keni odmítla skupina muslimských cestujících vystoupit z autobusu, když jej přepadla islámská radikální skupina Al-Šabáb. Tato organizace se mnohdy soustředí na zabíjení křesťanů. Muslimové v tomto autobuse se ovšem rozhodli chránit své bratry a sestry, jak dodatečně vypověděli. Půjčili některým křesťanům svá roucha… Poprosili teroristy, ať buď zabijí všechny, nebo ať všechny nechají na pokoji. Čili občas je podivuhodnou otázkou, kdo komu přiblíží Krista.

Ale vraťme se nyní do našich zeměpisných souřadnic. Jaké všechny okruhy lidí zde Anně zůstávají víceméně nablízku? Někdy potkáváme i mezi Čechy bytostné poustevníky – nejrůznějšího věku. Z vnějšího pohledu se v současné společenosti často projevují neperspektivně. Někteří z nich mají oficiálně přidělené psychiatrické diagózy. Mnohdy jako by se pohybovali mimo zavedený čas a prostor. A přesto snad i jim Anna dotvrzuje, že v Kristu naleznou plnohodnotné místo – a tragický rozměr jejich čekání na definitivní uskutečnění spásy je poněkud příznačný… (Jak jim tento čas ulehčit?)

Další stěžejní událostí je již zmíněná modlitba. Zdánlivě by se dalo říct, že Anna nic nedělá. Avšak ona se modlí. Možnost modlitby nikdo nemůže vzít ani lidem, kteří přišli prakticky o vše ostatní. Někteří senioři tímto Duchem modlitby vyzařují z nemocničních postelí. Setkal jsem se též s vězněm, jenž si po léta vstává velice brzy, aby se modlil za různé lidi. Anna reprezentuje mnišskou modlitbu, ale i modlitbu těch, jimž nezbylo nic jiného, než proměnit své přidělené dva čtvereční metry v chrám. V setkání s Kristem i tyto životní cesty docházejí naplnění.

Další inspirativní fakt: Anna chce dávat ze svého mála, i když nemá nic. Víme, že smyslem postu je odepřít si nějaký statek, abych v důsledku mohl o to víc věnovat druhému – Bohu – člověku. Anna zastupuje všechny důchodce a důchodkyně s podobnými sklony.

Nakonec dochází k bezprostřednímu setkání s dítětem Ježíšem. Nyní nastává pověstný Annin okamžik. „A v tu chvíli k nim přistoupila, chválila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kteří očekávali vykoupení Jeruzaléma.“ Po desítkách let jako blesk z čistého nebe. Anna skutečně nežila celý ten zvláštní život nadarmo. A náhle povídá o tomto dítěti všem – rázem zastává stěžejní úlohu. Právě ta Anna těší v tu chvíli ostatní evangeliem.

A pod textem Simeonova chvalozpěvu následuje dovětek, že Josef s Marií byli plni údivu nad slovy, která o Ježíšovi slyšeli. I vlastní matku posunulo setkání se Simeonem dál v pochopení synova významu. I nám se skrze kontakt s druhými – i velmi starými – lidmi někdy otevřou dosud netušené cesty k pochopení našich nejbližších. Anebo k novému nazření chronicky známých situací, v nichž se dennodenně ocitáme. Kristus nám osvětlí skrze taková setkání plody našich starých let zbrusu nově.