První čtení: L 19, 37-40

Základ kázání: Abk 2, 9-11

 

Mluví i neživé věci?

Oslovují nás?

Možná, že bychom takovou představu zařadili spíš mezi příznaky duševních onemocnění. Někteří lidé trpící psychózou uslyší hlasy třeba i v šumu ventilátoru… Zaznamenají vzkazy od tajných služeb v okolní bilboardech nebo v nápisech na ulici… Podlehnou přesvědčení, že k nim promlouvá socha v parku nebo obraz visící na zdi…

Většina z nás by si řekla: „To se mě netýká.“ Ale při hlubším zamyšlení si uvědomíme, že okolní svět nás oslovuje osobněji, než bychom si pomysleli zprvu. Taková zkušenost se obtiskuje i v běžných slovních spojení. Říká se třeba, že staré věci vyprávějí své příběhy. Nebo že šaty vypovídají o tom, kdo je nosí. K člověku, který se vášnivě zamiluje, celý širý svět promlouvá ozvěnou jeho lásky. V lidech, kteří si prošli traumaty, může i náhodná maličkost (barva, chuť, vůně) spouštět bolestné asociace, vzpomínky, emoce. Člověku, který stojí před zásadním rozhodnutím, připomíná každá druhá věc jeho dilema. A na člověka obtíženého špatným svědomím odevšud doléhá nezpracovaná vina.

Hospodin říká Kainovi potom, co Kain zabil svého bratra Ábela: „Slyš, prolitá krev tvého bratra křičí ke mně ze země.“ A podle našeho dnešního textu nejen krev: „I kámen ze zdi bude křičet, trám z krovu mu odpovídat.“

I když si člověk odmítá svou vinu připustit, všudypřítomný hlas neumlčí. Takovou zkušenost vyjadřovaly už pohádky: Zrcadlo poví královně napřímo, že Sněhurka je krásnější. A královně není nic platné ani přiotrávit sněhurku ani rozbít samotné zrcadlo. Ani královna neumlčí hlas skutečnosti. Podle některých převyprávění pohádky zemře poté, co se jí střep rozbitého zrcadla zabodl do srdce.

Celý svět se stává médiem naléhavých oslovení, která nám pronikají k srdci – i přese všechny naše masky, zdi a obrany, které si kolem sebe stavíme. Proniknout k srdci mají – ovšem ne jako vražedný nástroj. Spíš jako chirurgický skalpel operující v ohrožení života.

„Běda tomu, kdo chamtivě shání mrzký zisk pro svůj dům, aby si založil hnízdo na výšině, aby se vyprostil ze spárů zla.“ Varuje ostře a břitce prorok Abakuk. Podobně jako ostatní starozákonní proroky ho nejspíš trápila už jenom donebevolající sociální nespravedlnost. Ale nadto se zamýšlel nad chamtivostí dobyvatelských národů, Babyloňanů, reprezentantů mocností, které utlačovaly Boží lid.

„Běda tomu, kdo chamtivě shání mrzký zisk pro svůj dům, aby si založil hnízdo na výšině, aby se vyprostil ze spárů zla.“ I my máme v živé historické paměti utlačovatele, který si nechal postavit Orlí hnízdo. To je zvlášť výmluvný symbol bludné cesty, před kterou Abakuk varuje: „Rozhodl ses k hanbě svého domu učinit konec mnohým národům; hřešíš sám proti sobě.“ Podle překladu Bible 21: „Vlastnímu domu jsi hanbu připravil, když jsi kosil mnohé národy – vlastním životem za to zaplatíš.“ Ten, kdo se chtěl proti jakémukoliv vnějšímu ohrožení obrnit za nedobytnými hradbami, končí v nich uvězněn. Ten, kdo chce zničit jakýkoliv náznak svobodné opozice, ničí i to, co má nejblíž v dosahu – svůj vlastní život.

„I kámen ze zdi bude křičet, trám z krovu mu odpovídat.“ Tragicky působí osiřelé Orlí hnízdo. Tragikomicky působí podnikatelské baroko mafiánů či zkorumpovaných politiků. Tragikomicky působí soukromé ostrovy miliardářů s vlastními protiatomovými kryty. Všechny ty prostory mluví samy za sebe. Tragikomicky působí každá babylonská věž, která se podle biblického přesvědčení dřív nebo později obrátí v rozvaliny. Kazatel Petr Vaďura píše k našemu dnešnímu textu: „Všechny říše, které ovládaly obrovská území zanikly, žádná nebyla věčná. Stejně tak zemřeli i nejbohatší a nejmocnější lidé, včetně Nabukadnezara a Kýra.“ (Babylonských a perských vládců biblické doby.) „Před smrtí a zapomněním je nezachránily moc ani majetek. Zůstala po nich jen spoušť, vypálená města a kletby podmaněných. A taky trosky jejich paláců.“ A po chvíli Petr Vaďura dodává: „A já? Jsem součástí bohatého a mocného Západu. Nezazní jednou i nad námi slova: ‚Běda jim‘? Co mohu udělat, aby se tak nestalo?“

Z pohledu prvních křesťanů i rozvaliny jeruzalémského chrámu výmluvně svědčily o ztroskotání přístupu, který přibyl Ježíše na kříž. Ježíš už předtím varoval, že z Herodova chrámu nezůstane kámen na kameni. Ale pak vlastním životem zaplatil za nás.

Slova o křičících kamenech znějí docela znepokojivě. Ale je vlastně velká útěcha, že pravá podstata věcí vyjde najevo. Dřív nebo později. Jemněji nebo hlasitěji. Nenechává se umlčet, i kdyby celá země podlehla autocenzuře. Znovu se ozve, i kdyby ji už vyřadily rušičky nebo nejmodernější technologie, které nám připadají všemocné.

Stejně ji proflákne třeba i malé dítě, jak o tom svědčí pro změnu pohádka Císařovy nové šaty. Tuhle rovinu zdůrazňuje evangelista Matouš, který vypovídá o Ježíšově jeruzalémském konfliktu takto: „Když velekněží a zákoníci viděli jeho udivující činy i děti volající v chrámě ‚Hosanna Synu Davidovu,‘ rozhněvali se a řekli mu: ‚Slyšíš, co to říkají?‘ Ježíš jim odpověděl: ‚Ovšem! Nikdy jste nečetli: ‚Z úst nemluvňátek a kojenců připravil sis chválu?‘‘“ Takže i nemluvně promluví výmluvně. Ale i kdyby oněmělo úplně, Ježíš dál klade na srdce: „Pravím vám, budou-li oni mlčet, bude volat kamení.“

Dnešní neděle se podle liturgického kalendáře jmenuje Cantate, což znamená: „Zpívejte“. Už její název nás zve k oslavným chvalozpěvům vděčnosti za podivuhodné Boží skutky. Za skutky stvoření, spasení, vysvobození, vrcholící Kristovým vzkříšením. Název Cantate nás zve k chvalozpěvům, k nimž se přidává celé obnovené stvoření, vykoupené z hříchu a zmaru. Včetně neživé přírody, včetně nerostů a hornin: „Ať se moře s tím, co je v něm, rozburácí, (…) dlaněmi nechť zatleskají řeky, s nimi ať plesají hory vstříc Hospodinu, že přichází, aby soudil zemi.“

Je znepokojivé, že i chvalozpěv neživých věcí se může v uších člověka zatíženého špatným svědomím mění ve strašidelnou ozvěnu vlastních vin. Namísto radosti v něm může vyvolat úzkost z Boží přítomnosti.

Ale pokud to vezmeme obráceně, dá se říct také naopak, že i z těch nejtemnějších hlasů stvoření proznívá dobrá zpráva: Dokonce i ty strašidelné připomínky vlastních vin, dokonce i naši kostlivci chrasítící ze skříní, dokonce i echa v rozvalinách nás nakonec přese vše mohou oslovit smysluplně. Přijmeme-li je jako pozvánku k pokání, k obrácení. Přijmeme-li je jako asociace se slovy, která měla být od počátku dobrá. Přijmeme-li je jako další a další předzpěvy Kristova příchodu do našeho troskotajícího světa.

Věřím, že za každým hlasem zúskostňující pravdy se může ozývat ještě druhý hlas. Ještě podmanivější, skrytější, zazší plán: Nová a nezvyklá harmonie: Ježíšův vlastní hlas milosrdenství, odpuštění, smíření…

Jeruzalémští zbožní si před provoláváním slávy Kristu zacpávali uši. Z duše jim vadilo. Bylo jim proti mysli… A tak k vlastní škodě přeslechli, že Ježíš přišel jak ztělesněné slovo osvobození i pro ně. Osvobození od jejich nelidských nároků na druhé i na sebe samé… Osvobození od jejich urputné snahy obrnit se i proti samému Bohu v iluzi vlastní morální soběstačnosti, v iluzi vlastního duchovního bohatství.

Dnešní neděle se jmenuje Cantate: Zpívejte. Rozvíjejte svůj hudební sluch vůči rezonanci podivuhodných Božím skutků. A nechtějte umlčet projevy svobody ani pravdivosti – ke druhým lidem i k sobě samotným. Nechtějte umlčet Ježíšovy svědky, nemluvňátka ani kamení. Odpočiňte si od jakéhokoliv odporu k nezvyklému hlasu života. Nechte jej být. V klidu vydechněte. A pak se zhluboka nadechněte a sami se přidejte k radostnému chvalozpěvu. K oslavě celého stvoření, které vítá Kristův příchod.

 

Slovo poslání: 1P 2, 1-10