Základ kázání: Mt 7, 12

 

(Kazatel: Marian Šusták)

 

„Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak i vy jednejte s nimi.“ – To zní tak hezky, že by to mohlo být namalováno na hrnku, hned vedle nápisu: „Usmívej se“. Jenže problém je, že tohle není dekorace. To je – mám to říct? – to je soud nad námi.

Protože většina z nás přesně ví, jak chceme, aby se k nám lidé chovali.
Chceme, aby nám odpustili. Aby nás pochopili. Aby nás hned neodsoudili. Aby byli trpěliví, když jsme unavení a protivní jak činže… Aby přehlédli naše chyby. A když už něco hodně zvoráme, aby si to nechali pro sebe; a nám dali druhou šanci.

A teď přichází Ježíš a říká: „Výborně. Rozumíš tomu správně. Tak to dělej taky.“ A v tu chvíli se to celé pokazí… Proč? Protože my chceme milost pro sebe a spravedlnost pro ostatní.

Tenhle verš není vytržený ze souvislostí. Je uprostřed Kázání na hoře. A Ježíš ho tam říká jako shrnutí: „To je Zákon i Proroci.“ To znamená: Všechno, co Bůh chtěl říct skrze Písmo, se dá stáhnout do tohoto jediného postoje. – Ale pozor. Těsně předtím Ježíš říká: „Nesuďte, abyste nebyli souzeni“ (Mt 7, 1). A pak: „Proste a bude vám dáno“ (Mt 7, 7).

To není náhoda. Ten, kdo ví, že sám stojí před Bohem jako žebrák, který prosí o milost, ten začíná jednat s druhými jinak. To znamená, že „zlaté pravidlo“ není morální trik. Je to důsledek toho, že víš, že jsi závislý na milosti. Kdo si myslí, že je to má „tam nahoře“ dobrý (že je v pohodě), ten bude tvrdý. Kdo ví, že mu bylo odpuštěno, ten začne odpouštět.

Zajímavé je, že podobné pravidlo existovalo už dřív: „Co nechceš, aby ti činili, nečiň ty jim.“

To je docela rozumné. Neubližuj, neškoď, drž se zpátky. Ježíš ovšem jde dál. Říká: „Čiň.“ A to je problém. Protože najednou nejde o to, že jsi nikomu nic neudělal. Ale – že jsi neudělal, cos udělat měl.

Jakub to řekne naplno: „Kdo ví, co je činit dobré, a nečiní, má hřích“ (Jk 4,17). Takže už nestačí říct: „Já jsem nikomu neublížil.“ Otázka je: Komu jsi pomohl? Komu jsi odpustil? Komu jsi dal šanci?

Křesťanství není nulová škoda. Křesťanství je aktivní dobro. A tady už začínáme být nervózní.

Ježíš nám nedává seznam pravidel. Dává nám zrcadlo. „Jak bys chtěl, aby se jednalo s tebou…?“

To je nebezpečné, protože odpověď známe. Chceš, aby ti někdo dal čas, když nestíháš.
Chceš, aby někdo mlčel o tvé chybě. Chceš, aby někdo řekl: „To nevadí.“ Chceš, aby někdo nepočítal tvoje selhání. A teď Ježíš říká: „Tak přesně tohle dělej druhým.“

Je to nepříjemné a náročné? Je. Protože to znamená, že měřítko není zákon. Měřítko jsi ty sám. A to bolí. Protože my jsme velmi velkorysí k sobě… A velmi přísní na druhé. Ježíš to ještě přiostří v Lukášově verzi. Tam to není jen obecné pravidlo. Tam je kontext: „Milujte své nepřátele… žehnejte těm, kdo vás proklínají…“

Z toho vyplývá, že tohle pravidlo neplatí jen pro milé lidi. Platí hlavně pro ty, kteří milí nejsou… Tady ale už nastává moment, kdy si nejeden z nás řekne: „Tak to už je trochu za hranou.“ Ano. Přesně. Protože evangelium není o tom, co je běžné a přirozené. Je o tom, co je Boží. A Bůh jedná přesně takhle. „On dává svému slunci vycházet na dobré i na zlé“ (Mt 5,45).

Jinými slovy: Bůh se nechová k lidem tak, jak si zaslouží. A Ježíš říká: „Dělej to taky.“

Ale teď pozor – tohle není jen teorie. Ježíš to žije. Na kříži říká: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí“ (L 23,34). To není citát do diáře. To je reálná situace v momentě, kdy ho zabíjejí. Ježíš jedná s lidmi tak, jak by chtěl, aby oni jednali s ním. A tím nám bere všechny výmluvy. Protože už nemůžeme říct: „To nejde.“ Jde. On to udělal.

Když toto všechno přeneseme k nám, vychází nám pár prostých otázek… – Jak jednáš s lidmi, kteří tě štvou? – Jak mluvíš o lidech za jejich zády? – Jak reaguješ, když tě někdo zklame? – Dáváš druhým stejnou šanci, jakou chceš pro sebe? – Nemáš dvě verze spravedlnosti: jednu jemnou pro sebe… a jednu tvrdou pro ostatní?

Buďme upřímní. V církvi, to jest ve sborech, tohle umíme velmi dobře. O milosti mluvíme, ale v normální praxi žijeme kontrolou…. Mluvíme o odpuštění, ale pamatujeme si každou chybu… Mluvíme o lásce, ale v zákulisí „jedeme“ pomluvy… (A pak se divíme, že lidé se bojí církve; možná jedním z důvodů je i fakt, že tam nenacházejí to, co sami očekáváme od druhých.)

Nesmíme ale zapomenout na důležitou věc. Tento Boží přístup k lidem neznamená být hloupý nebo bez hranic. Ježíš nebyl naivní. Uměl říct tvrdé slovo. Uměl odejít. Uměl se postavit zlu. „Zlaté pravidlo“ nám jistě neradí, nechat se zneužívat. Chce říct něco jiného. Totiž: i když nastavuješ hranice, dělej to způsobem, jakým bys chtěl, aby to někdo dělal tobě. To je velký rozdíl.

Tak kde je naděje? Je tady nějaké povzbuzení pro nás, pro slabé?… Protože jestli tohle bereme vážně, tak musíme říct: „Tohle nedávám. Na to nemám.“

A to je vlastně dobrá zpráva. Opravdu – nemáš na to. Ale můžeš mít. – Protože tím se vracíme na začátek: „Proste a bude vám dáno.“

Nejdřív přijímáš. Pak dáváš. Nejdřív sám Bůh jedná s tebou tak, jak bys chtěl. Vede tě, jako když rodič učí dítě… A pak tě zve, abys to předával dál. A znova. Křesťanství není výkon. Je to přenos. A tak možná dneska nejde o to, abychom si řekli: „Od zítřka budu lepší.“ To by vydrželo tak do úterý odpoledne. Možná jde o to, začít jednou konkrétní věcí. Třeba jedním člověkem. Jednou situací. A položit si jednoduchou otázku: „Jak bych chtěl, aby se v téhle chvíli někdo zachoval ke mně?“ – A pak to udělat. Je to jednoduché. Nepříjemné. – Proměňující.

A nakonec to nejdůležitější: Nejde o to, jak se chovají druzí k tobě. To nemáš pod kontrolou. Ale máš pod kontrolou, jestli skrze tebe někdo zakusí, jak jedná Bůh. A možná právě v tu chvíli – kdy místo pomsty přijde milost, místo tvrdosti laskavost – možná právě tehdy se děje něco, co je víc než morálka. – Možná právě tehdy se na zemi děje evangelium. Amen.