Základ kázání: Jr 7, 1-11

 

(Kazatel: Jakub Kolmistr)

 

Dneska se podíváme na proroka Jeremiáše. Rozhodně patří mezi nejdůležitější proroky Starého zákona, ale zároveň ve své době nepatřil mezi ty úplně nejoblíbenější. Pojďme se na něj podívat. Proč je pro křesťany tento židovský prorok tak důležitý a kdo to vlastně Jeremiáš byl a v jaké společnosti žil?

A popravdě, když si člověk najde trochu volného času na čtení Bible, většinou si dobrovolně nevybere právě starozákonní proroky. Pro porozumění jejich knihám je důležité rozumět kontextu a pro koho byly psané. A ačkoli jako křesťané čteme Starý zákon ve světle Nového zákona, Starý zákon není v Bibli omylem ani jako nějaký předskokan, kterého můžeme přeskočit.

Je součástí jednoho velkého příběhu. Učí nás znát Boha. Protože Bůh Starého zákona je tentýž Bůh jako Bůh Nového zákona. Bible nás, a to i v Novém zákoně, často varuje před falešnými proroky. A jedním ze způsobů, jak rozeznat opravdového Božího proroka od falešného, je jednoduše: počkat, jestli se jeho proroctví naplní.

A Jeremiáš je prorok, který se dožil naplnění velké části toho, před čím varoval. Žel, nebyla to proroctví příjemná. Byla to proroctví drsná. Jeremiášova kniha není napsaná úplně lineárně, jako příběh, který by šel jednoduše od začátku do konce: nejdřív problém, potom řešení, nejdřív soud, potom naděje. Její stavba je složitější. Jednotlivá proroctví, události, varování i zaslíbení se v ní vracejí a prolínají.

Dalo by se říct, že Jeremiášova kniha má spíše centrickou stavbu. To znamená, že její hlavní naděje není jednoduše až na úplném konci, ale zaznívá výrazně uprostřed knihy — zvlášť v zaslíbení nové smlouvy. Právě tam se ukazuje, že Boží záměr není jen odsoudit a zbořit, ale také obnovit, uzdravit a proměnit srdce člověka.

Proto nebudeme Jeremiáše rozdělovat na první a druhou část v přísném slova smyslu. Spíš si pro naše účely všimneme dvou velkých důrazů, které se celou knihou nesou. První důraz bychom mohli nazvat: Varování a výzva k duchovnímu návratu. Druhý důraz Jeremiášovy knihy je: Naděje, obnova a nová smlouva. Dnes se budeme věnovat hlavně tomu prvnímu důrazu — varování a výzvě k návratu. A k tomu druhému, tedy k nové smlouvě a naději obnovy, se vrátíme na čtvrteční biblické hodině.

Jeremiáš nebyl oblíbeným člověkem ve společnosti. Nebyl to člověk, kterého byste si chtěli pozvat na oslavu. Nebyl to motivační řečník, kterého bychom si objednali na sborový víkend, aby nám řekl, že jsme úžasní. Rozhodně to nebyl člověk, který by někomu zvedl náladu. Ani by nejspíše nepatřil mezi náš blízký okruh přátel. Jeremiáš prorokuje v období těsně před odvlečením Židů do babylonského zajetí. Varuje před Božím soudem nad Judou, před pádem Jeruzaléma a před katastrofou, která nakonec opravdu přijde. Jeho prorocká kniha je po Izajášovi jednou z největších prorockých knih Bible. Právem se tedy řadí mezi takzvané velké proroky. Bavíme se o letech před pádem Jeruzaléma a zničením chrámu v roce 586 před Kristem. Je to období, kdy byl Izrael rozdělen na dvě království – severní Izrael a jižní království Judu. Jeremiáš žil v období, kdy severní království už bylo přemoženo a Bůh varuje, že to stejné se stane i Judeji, pokud nezmění svá jednání. Jeremiáš přichází k lidem, kteří se považovali za věřící. Nebyli to žádní pohané. Nebyli to lidé, kteří by o Bohu nikdy neslyšeli. Byli to lidé, kteří měli chrám, bohoslužby, tradici, oběti, modlitby a správná náboženská slova. A přesto jim Jeremiáš říká: Něco je špatně. Ne na povrchu. Uvnitř.

To je pro pochopení Jeremiáše důležité. Jeremiáš nepřichází do společnosti, která by byla úplně bez víry. Nepřichází mezi lidi, kteří by řekli: „Bůh nás nezajímá, chrám nás nezajímá, modlitba nás nezajímá.“ Naopak. Oni chrám měli. Bohoslužby měli. Oběti měli. Tradici měli. Jenže právě v tom byl problém.

Ne v tom, že by neměli žádné náboženství. Ale v tom, že se jejich náboženství odtrhlo od života. Jeremiáš jim v sedmé kapitole říká: „Nespoléhejte na lživá slova: Chrám Hospodinův, chrám Hospodinův, chrám Hospodinův.“ (Jeremiáš 7,4)

Chrám byl pro Izraelce centrem všeho. Byl to symbol Boží přítomnosti. Místo modlitby. Místo obětí. Místo odpuštění. Místo, kde si lid připomínal, že Hospodin je jejich Bůh. Jeremiáš tedy nekritizuje chrám jako takový. Špatné bylo to, že si z toho všeho lidé udělali náboženskou pojistku. Jako kdyby říkali: „Máme chrám, takže se nám nemůže nic stát. Máme tradici, takže jsme v bezpečí. Máme správné náboženské prostředí, takže Bůh musí být na naší straně.“

A Jeremiáš říká: Takhle to nefunguje. Chrám není kouzelný dům. Tradice není úplatek pro Boha. Bohoslužba není alibi. A náboženská příslušnost není náhrada za živý vztah s Bohem. Víra má člověka vést k Bohu. Jenže někdy se může stát zvláštní věc: člověk začne víru používat jako úkryt před Bohem. A tehdy lidem uniká, že Bůh nechce jen jejich náboženský provoz. Chce jejich srdce.

To je aktuální i dnes. My už neříkáme: „Chrám Hospodinův, chrám Hospodinův.“ Ale můžeme mít svoje vlastní verze:

„Vždyť já chodím do kostela.“
„Vždyť jsem byl pokřtěný.“
„Vždyť naše rodina byla vždycky věřící.“
„Vždyť jsem slušný člověk.“

To všechno může být pravda. A nic z toho nemusí být špatně. Ale pokud tyto věci začneme používat jako důkaz, že nás Bůh už nemusí proměňovat, pak jsme se dostali přesně do Jeremiášova problému. Jeremiášova otázka totiž nezní: Máte náboženství?“ Jeho otázka zní: „Je ve vašem náboženství ještě Bůh?“ Jeremiáš pokračuje velmi konkrétně. Nezůstává u obecných slov. V sedmé kapitole připomíná, že pokud lidé opravdu napraví své cesty, pokud budou jednat spravedlivě, pokud nebudou utiskovat cizince, sirotka a vdovu, pokud přestanou prolévat nevinnou krev a chodit za cizími bohy, pak teprve jejich bohoslužba nebude prázdná.

Jinými slovy: Skutečná víra se pozná podle života. Nejen podle toho, co člověk říká v chrámu. Nejen podle toho, co zpívá při bohoslužbě. Nejen podle toho, jak se tváří v neděli. Ale podle toho, jak žije. Tady nejde o dokonalost. Jeremiáš neříká: „Do chrámu smí jen lidé bez chyby.“ Kdyby to tak bylo, tak by chrám zůstal prázdný. A nejen tehdy. I dnešní neděli by vám tu neměl kdo kázat. Jeremiáš nemluví o dokonalosti. Mluví o pravdivosti.

Teď se dostáváme k nám. Co je náš chrám? Protože by bylo jednoduché říct: „Ti Izraelci byli hrozní. Měli chrám, a stejně neposlouchali Boha.“ Jenže Bible není napsaná proto, abychom se mohli bezpečně pohoršit nad lidmi před 2600 lety. Bible je Boží slovo k nám. A tak se musíme ptát: Co je náš chrám?

Tedy: za co se schovávám já? Za tradici? Za to, že chodím do kostela? Za to, že nejsem tak špatný jako jiní? Za to, že mám správné názory? Za to, že znám správnou teologii?

To všechno mohou být dobré věci. Ale žádná dobrá věc se nesmí stát náhradou za Boha. A to je možná jedna z nejnebezpečnějších podob náboženství: Když člověk začne používat víru jako důkaz, že už ho Bůh nemusí proměňovat. Co tedy Bůh skrze Jeremiáše žádá? Ne pouze lepší chování. Ne pouze větší výkon. Ne pouze náboženskou úpravu fasády. Žádá návrat.

Dnes jsme se věnovali hlavně Jeremiášovu důrazu v jeho poselství: varování a výzvě k návratu. Ale nechci, abychom skončili dojmem, že Jeremiáš je jen kniha Božího hněvu. Není. Jeremiáš ukazuje Boha, který bere hřích vážně. Ale zároveň ukazuje Boha, který svůj lid neopouští.

A právě proto v druhém důrazu zaslíbení nové smlouvy říká:

„Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem.“ (Jeremiáš 31,33)

To je obrovská naděje. Protože Bůh nechce jen opravit naše vnější náboženské chování. Nechce jen vyměnit cedulku na dveřích. Nechce jen natřít fasádu. Chce obnovit srdce. A pro nás jako křesťany má tato naděje konkrétní jméno: Ježíš Kristus. Jeremiáš varuje lid, aby se neschovával za chrám. A v Novém zákoně přichází Ježíš a ukazuje, že skutečné setkání s Bohem už není v první řadě v kamenné stavbě, ale v něm samotném. Když Ježíš v Janově evangeliu říká „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej postavím“. (Jan 2,19–21)

To je silné. Jeremiáš říká: Neschovávejte se za chrám.

Evangelium říká: Pravý chrám je Kristus.

Tedy: k Bohu se nevracíme tak, že se schováme za náboženskou fasádu. K Bohu se vracíme skrze Ježíše Krista.

On je místo, kde se člověk opravdu setkává s Bohem.

On je ten, kdo neukazuje jen naši vinu, ale také ji nese.

On je ten, kdo neříká jen: „Vrať se,“ ale sám otevírá cestu zpátky.

Vraťme se ke Kristu.

Bůh nejen říká: „Napravte své cesty.“

Bůh v Kristu přichází, aby nás zachránil, očistil a proměnil.

Bůh nejen bourá falešné jistoty.

V Kristu nám dává jistotu pravou.

Bůh nejen odhaluje náš hřích.

V Kristu nám nabízí odpuštění.

Bůh nejen volá: „Vrať se.“

V Kristu nám běží naproti.

Vraťme se ke Kristu.