První čtení: L 15, 1-2.11-32

Základ kázání: Mi 7, 18-20

 

Kdo je Bůh jako ty? Ptá se prorok Micheáš.

V čem spočívá Boží nesrovnatelnost, velikost, jedinečnost?

Mohli bychom si představit třeba nejmocnějšího boha, který by zastrašil každého svého odpůrce. Vnutil by svou vůli nekonečným tlakem. Rozmetal by vše, co by mu stálo v cestě.

Ale byla by takové působení opravdu tak nepřekonatelné? I kdyby takhle mocný bůh vnutil každému cokoliv, nejspíš bychom si přesto řekli: „Má na víc.“

Podobné principy platí i v mezilidských vztazích. Zastrašovat druhé a vtloukat jim do hlavy vlastní vůli není tak mimořádná schopnost. Vlastně to dokáže každý primitiv. Není tak velké umění chovat se despoticky a násilnicky. Není tak velké umění odpovídat na jakoukoliv konfrontaci návalem hněvu. Není tak velké umění podléhat představě, že celý svět musí tancovat tak, jak já pískám.

Třeba kdybych chtěl udržet kvalitní manželství, asi by mi moc nepomohlo držet ženu pod zámkem, chtít ji mít neustále pod kontrolou a uplatňovat vůči ní násilí. Vyzrálejší by bylo naopak ponechat jí svobodu. Odvažovat se kontroly zříkat. I když nikdy nelze mít 100% jistotu, že se manželka opět vrátí domů. Ale manželství bych stejně nezachránil tím, že bych ženu doma věznil. Podivuhodnější přístup je vytvářet takové prostředí, do kterého se bude chtít vracet sama od sebe.

Stejně tak otec z Ježíšova podobenství riskuje trvalou ztrátu mladšího syna. Ponechá událostem volný průchod. Ale pak syna opět přivítá s otevřenou náručí. A bez nadbytečných výčitek.

V čem tedy spočívá Boží velikost, nesrovnatelnost, jedinečnost?

„Kdo je Bůh jako ty,“ ptá se Micheáš, a pokračuje slovy: „který snímá nepravost, promíjí nevěrnost pozůstatku svého dědictví! Nesetrvává ve svém hněvu, neboť si oblíbil milosrdenství“.

Nejvyšší dokáže daleko větší divy než jenom zahánět člověka do kouta, držet ho v úzkých a vynucovat si poslušnost silou. A Boží velikost se nevyčerpává třeba jen tím, že by Bůh byl všemohoucí, vševědoucí nebo všudypřítomný. I kdyby někdo byl natolik všemohoucí, že by přetvořil hrušku v jablko, naplnilo by to samo o sobě vztah důvěrou a láskou? A kdyby někdo byl natolik vševědoucí, že by vlastnit patent na pravdu, lákalo by tě zůstat s ním navěky, kdyby tě pořád jen poučoval a jinak by tě nevnímal? A kdyby byl někdo natolik všudypřítomný, že by tě pronásledoval na každém kroku, obšťastnila by tě tato jeho schopnost? Podle proroka Micheáše stojí za větší pozornost, že pravý Bůh snímá nepravost, promíjí nevěrnost a nesetrvává ve svém hněvu, neboť si oblíbil milosrdenství.

Na vztahu k dětem si tyto principy dokážeme dobře představit. I když snad každého rodiče jeho děti někdy vytočí tak, že by je nejraději přetrhl, nakonec na ně zůstane naštvaný jen na chvíli. Jeho vztah lásky k nim má mnohem trvalejší základ. (S výjimkou rodin nefunkčních, ve kterých rodiče selhávají ve své roli.) Základní rodičovské pouto obvykle vydrží na celý život.

Milující Bůh působí jako otec, který nechá svého syna třeba i úplně zavrhnout rodný dům a pak ho opět přijme. A dokonce nechá zajít události tak daleko, jako by vůči vlastnímu synovi zůstal někdy až nemohoucí, nepřítomný a nevědoucí. Jako by tento otec nic nezmohl se synovým sešupem až na dno. Jakoby zůstal až zoufale nepřítomen v cizí zemi, kde jeho vlastní syn skončí jako ten poslední pasáček prasat. Jako by ani nevěděl, jak se jeho syn vybarví. Jako by tomuto otci nebylo předem jasné, jak jeho syn svěřený podíl prošustruje. A později jako by nechtěl vědět nic o tom, jak s ním syn naložil v minulosti. Jako by zůstával vůči svému synovi chvílemi až nemohoucí, nepřítomný a nevědoucí – nevidoucí ve slitovné lásce.

A tak nás mohou napadnout otázky jako: Spočívá v milosrdenství a v odpuštění síla, anebo naopak slabost? Veliká schopnost, anebo naopak veliká neschopnost? Chová se milosrdně a laskavě superhrdina, který zachraňuje svět? Anebo naopak ten, kdo na sobě nechá i dříví štípat a druzí s ním vymetou, jak se jim zlíbí?

Micheáš ovšem přisuzuje nevšední moc právě tomu, kdo odpouští. Právě on podle Micháeše ovládá skutečnosti, které by se jiným vymkly z rukou: „Opět se nad námi slituje, rozšlape naše nepravosti.“

Rozšlape naše nepravosti – nebo podle jiných překladů: „naše provinění pošlape“ nebo „podmaní nepravosti naše“ (tak překládají Kraličtí) nebo bude se „zmocňovat našich nepravostí“. Takhle se tedy projevuje nefalšované odpuštění, které znamená mnohem víc než jen povolnou ústupnost. Mnohem víc než jen snahu vyhnout se konfliktům za každou cenu.

Na první pohled by sice vypadalo mocněji udělat s hříšníkem rychlý proces. Nekompromisně se od něj distancovat. Nedávat mu další šanci.

Ale tím by se problém hříšníka a jeho hříchu nevyřešil jednou provždy. Spíš by se potlačil, odsunul, vytěsnil někam na okraj. Vyhodil by se oknem. Ale později by se mohl tím živelněji vrátit dveřmi.

Bůh podle proroka Micheáše nabízí daleko zajímavější možnost. Zapůsobit na hříšníka tak podmanivou silou, že si podmaní i jeho hřích. Udělat z hříšníka spojence vůči jeho vlastnímu hříchu. A tak se hříchu zmocnit definitivně. I když si mnohdy tváří v tvář zlému připadáme tak bezradní, bezzubí, bezmocní… Ubíjí nás, když vidíme, jak se hřích zmocňuje celých společenství… Ubíjí nás, když vidíme, jak totalitní moc spoutává celé národy… A přesto nás prorok Micheáš ujišťuje, že slitovný Bůh se zmocňuje našich nepravostí. Nikoliv naopak. Ano, není to na první pohled nejjednodušší cesta, zplnomocňovat hříšníka vůči vlastnímu hříchu. Bývá s tím spousta práce, piplání, sebeobětování. Nejednou uběhnou celá desetiletí, než se hříšník upřímněji obrátí. Někdy tak učiní až na smrtelné posteli. Je to běh na dlouhou trať. Ale jediná cesta vede právě tudy.

„Do mořských hlubin vhodíš všechny jejich hříchy,“ skoncuješ s nimi jednou provždy, vykážeš je do propadliště dějin… Nepřestává věřit Micheáš. Když mladší syn dostává prsten a nový oděv, když začnou opékat vykrmené tele, když začíná hrát hudba a všichni se dávají do tance, otec tím dává výmluvně najevo, že hříchy minulosti snad už ani nestojí za připomínku.

Ano, my opět žijeme v potemnělé době, kdy hříchy minulosti jako by se vracely pořád znovu a znovu. Nevyhnutelně jak oživlé mrtvoly. A nedají nám pokoj, dokud se nepopasujeme. A nestraší nás jen teoreticky. Ohrožují nás jako váleční běsi a démoni zločinů proti lidskosti. Tím skeptičtěji můžeme vnímat proroctví o tom, jak Bůh beze všeho odhazuje hřích do mořských hlubin. Je na tom za mák pravdy? Nepovstává spíš naopak i ten nejobludnější hřích znovu a znovu jak fénix z popela?

Tím spíš Bohu díky za všechny ty chvíle, kdy v nás přemáhá nezdolnou mocí svého odpuštění i onu zdánlivě neporazitelnou a nevykořenitelnou moc nelidskosti. Kdy chápeme, že i nám prokazuje věrnost, jak za dnů pradávných přísahal našim otcům. Kdy oživuje naši víru, že takhle už to dál nejde a že to tak nemůže jít donekonečna.

Koneckonců, v Kristu Bůh náš hřích už jednou provždy odnesl – osobně – do propadliště dějin. V Kristu už s hříchem skoncoval. Nad Kristem už hřích nemá žádnou moc.

A my jsme Kristovi. Patříme Kristu.

 

Slovo poslání: 1Tm 1, 12-17