První čtení: J 3, 1-8

Základ kázání: Nu 6, 24-26

 

Slova, která právě zazněla, známe pod názvem Áronské požehnání. Je to nejklasičtější starozákonní požehnání, které provází už bezpočet generací Izraelců od kolébky až po hrob.

A podle lutherského výběru biblických čtení pro tuto neděl lze toto starozákonní požehnání spojit i s dnešním svátkem svaté Trojice. Dá se potom číst tak, že první verš: „Hospodin tě požehná a ochrání tě“ odkazuje na Boha – Otce a Stvořitele, který od počátku žehná svému stvoření. Druhý verš: „Hospodin rozjasní k tobě svou tvář a bude ti milostiv“ odkazuje na milosrdného Boha Vykupitele, který se nám tak jasně zjevil v Ježíši Kristu. A třetí verš: „Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem“ odkazuje na Boha, který nás posvěcuje a vede k pravému míru; tak mezi námi působí Duch svatý.

I tímhle způsobem můžeme přijímá nauku o Boží Trojici. Nejenom jako suchopárnou dogmatickou teorii, které nikdo z nás úplně nerozumí. Ale i jako výpověď o různých projevech Božího milosrdenství. Takhle k nám trojiční teologie promlouvá v kombinaci se slovy požehnání.

A co je to vlastně požehnání? Cítíme, že udílení požehnání znamená jeden z vrcholných okamžiků bohoslužeb, během něhož jde o něco klíčového pro naše životy. Vzpomínám si, že v jednom z našich sborů proběhla anketa na téma, co si lidé z bohoslužeb odnášejí. A některé napsali, že do kostela chodí právě kvůli požehnání. Ještě větší sílu moment požehnání dostává třeba v psychiatrických nemocnicích, v azylových domech, v domovech pro lidi s postižením a na podobných místech, kde lidé buď zrovna prožívají akutní krizové situace nebo kde mají celkově omezenější schopnost vnímat bohoslužby na intelektuální rovině. V momentě požehnání se účastní bohoslužebného dění naplno, i kdyby jim jiné části bohoslužeb neříkaly tolik. Někdy i spontánně nastaví ruce jakoby v odpovědi na gesto žehnání, aby jej přijímali pokud možno všemi smysly. Někde v hloubi duše ten děj vnímáme bezprostředně. Ale jak jej vůbec definovat?

Podle biblického slovníku „požehnání znamenalo v nejstarších dobách v celém Orientě zvláštní životní sílu, která člověku umožňuje úspěch na světě.“ Ale asi už sami tušíte, že věřící Židé a poté křesťané si to postupem času představovali čím dál méně samozřejmě, když dohlíželi čím dál hlubší souvislosti požehnání s jeho původcem Hospodinem. Jakou životní sílu, jakou životní moc nám předává Hospodin? A co vlastně v Hospodinových očích představuje úspěch a co v jeho očích naopak váhu života zas tak úspěšného nemá?

Už od nejstarších dob lidé vnímali generální úspěch třeba v plodnosti – lidí, zvířat, země. I v první kapitole První knihy Mojžíšovy začíná první Boží požehnání člověku slovy: „Ploďte a množte se a naplňte zemi.“ Ale cítíme asi, že u toho se skončit nedá. Kdyby se člověk měl stát jen mechanickým strojem na rození dětí, čím by se lišil od mravenců a včel? Život má přece hlubší smysl.

První verš Áronského požehnání zní: „Hospodin tě požehná a ochrání tě“. Jde tedy nedílně o ochranu stvoření. Už malé děti velmi přirozeně hledají v Bohu Ochránce. Naše Barborka každý večer vymýšlí své vlastní modlitby – a ty se skládají hlavně z poděkování za Boží ochranu – v mnohých z nich ani nezazní nic jiného než variace na toto poděkování. Ale časem musíme dospět a vyzrát. A cítíte asi také, že příliš jednostranná představa Boha ochranitele se může také snadno zhroutit při nárazu na tvrdou realitu. A že příliš ochranitelští rodiče nevedou své děti k dobrému, když jim neumožní se osamostatnit. Jak tedy přijmout slova: „Hospodin tě požehná a ochrání tě“? Je fakt, že prosba o Boží ochranu naznačuje, že požehnání není nic automatického, mechanického, samoúčelně magického. Bůh není automat, do kterého bych vhodil minci oběti nebo modlitby a vypadla by mi plodivá síla na půl roku dopředu. Boží působnost není kouzelná formulka, kterou bychom měli v hrsti. A štěstí si neomotáme okolo prstu ani náboženskými obřady ani technickým pokrokem a vlastní výkonností. Vždy závisíme jen na Boží milosti. Veškerý obsah našeho požehnání závisí na Boží svobodné vůli jej chránit a střežit jak oko v hlavě. Nestřeží jej vždy podle našich představ. Někdy jej střeží jako když zkušený pastýř provází svoje ovečky nejtemnějšími soutěskami, i přestože mu skoro vůbec nevěří a propadají panice. Někdy jej střeží jako ten poslední, kdo nezapomněl na zrnko pohřbené v zemi. A tak nás nakonec o to víc překvapí, jak dobře jej střeží.

Rabín Jonathan Sacks domýšlí prosbu za ochranu takto: „Materiální požehnání však mohou omezovat naši citlivost a vnímavost vůči Bohu. Ironií vždy bude, že ve chvílích, kdy máme toho nejvíc a nejvíc důvodů Bohu děkovat, mu děkujeme úplně nejméně. Na Boha často pamatujeme spíše v časech krize než v dobách prosperity a míru. (…) Toto zapříčinilo pád civilizací více než co jiného. Když se civilizace utváří v prvních průkopnických letech, popohání ji společný cíl a energie. Ve chvíli, kdy lidé zbohatnou, pozbydou těch schopností, které předchozím pokolením dělaly čest. Už tolik nemyslí na ostatní, více na sebe. Vůči potřebným jsou slepí a hluší. Začnou být dekadentní. Totéž se může stát nejen celým společnostem, ale také jedincům a rodinám. Z toho vychází první ze zmíněných požehnání. ‚Ať tě Bůh ochrání‘ znamená, ať tě ochrání před tím, aby se požehnáním stalo prokletím.“

Druhý verš zní: „Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář a bude ti milostiv“. Možná si vybavíte momenty, když se někomu rozjasní tvář při setkání s vámi. A také opačné momenty, když se člověku zatemní pohled hněvem, nebo když pohasne v uzavřenosti do sebe. Můžeme věřit, že Bůh od nás svou tvář ani kvůli našim selháním a pochybením definitivně neodvrací. Ale dokonce se nad námi jeho tvář rozzáří, když k nám obrací svůj pohled ve své nezdolné lásce a naději. Zjevuje se nám milostivě ve světle své pravdy, ve světle svého slova. Jeho světlo zahání temnoty našich vnitřních démonů, bludů, hříchu, smrti. S jakou vlídností pohlížel Kristus i na ty nejzoufalejší hříšníky? Bibličtí autoři dosvědčují, že navracel světlo života i těm, kdo k němu byli už úplně slepí. Nechť se stále totéž světlo šíří i uprostřed našeho společenství. Kéž jedni druhým zprostředkujeme požehnání, nikoliv zatemnění vlastním egem.

Třetí verš zní: „Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.“ Zde opět nechám promluvit rabína Jonathana Sackse v delším úryvku, který podle mě stojí za doslovnou citaci: „abychom mohli přinášet do světa mír a pokoj, musíme být v míru sami se sebou. Žít v míru sám se sebou je podmíněno tím, že víme, že si nás někdo bezpodmínečně cení. To se neděje tak často. Lidé si nás často cení kvůli tomu, co jim můžeme poskytnout (…). Bůh si nás cení bezpodmínečně. Jsme tady proto, že on chtěl, abychom tu byli. Samotná naše existence je důkazem jeho lásky. Bůh to s námi nikdy nevzdává na rozdíl od ostatních. Bůh nikoho neodmítá a nikdy v nás neztrácí víru, jakkoliv často selháváme. Když upadneme, zvedne nás. Věří v nás víc než my sami.

Představte si, že jste v davu lidí a v dálce si všimnete někoho, koho znáte. Je to nějaká osoba. Jednou, kdysi, jste se krátce setkali. Udělali jste na něj dojem? Pamatuje si vás? Ví, kdo jste? Vaše pohledy se nakrátko setkají. Na dálku se na vás usměje, ano, pamatuje si vás, ví, kdo jste, je rád, že vás tu vidí. Svým pohledem a úsměvem vám tohle všechno sdělí. Uleví se vám, cítíte se povzneseně. Po duši se vám rozleje klid. Nejste jen anonymní tváří v davu. Ujistili jste se o své základní hodnotě. Přeloženo do lidského rozměru je to smyslem požehnání: ‚Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.‘

Lidé mluví o touze po uznání. Víc ještě než po moci, bohatství, úspěchu či slávě toužíme po dobrém obrazu v očích ostatních, po úctě, obdivu, pocitu váženosti a vlastní hodnoty. Celý život se za něčím takovým můžeme pachtit, ale není to dobrý cíl. Lidé si neváží druhých ze správných důvodů. Obdivují politiky, kteří se podbízejí těm nejhorším instinktům. Oceňují charisma čiré moci, pochlebují bohatým, jsou k nim přitahováni jako můry k plamenu.

Jediné uznání, co se počítá, je náš odraz v očích Boha. Miluje nás za to, jací jsme a jací bychom mohli být. Líbí se mu to dobré v nás, nikoliv to úspěšné či charismatické. Náš obraz, který si chceme o sobě vytvořit, je mu lhostejný, protože nás zná zevnitř. On je naším vnitřním hlasem, který říká: ‚Přede mnou nemusíš nic předstírat. Znám tě. Znal jsem tě ještě předtím, než ses narodil. Znám tě, protože jsem tě stvořil, a stvořil jsem tě proto, že tě potřebuji, nebo přesněji řečeno, že tě potřebuje svět. Jen ty můžeš splnit úkol, který na tebe čeká. Proto buď silný a chop se ho. Nemusíš vyhledávat chválu ani se nenechej rozhodit kritikou, protože já půjdu každý krok s tebou. Až budeš nejosamělejší, já ti budu nablízku.‘ Takto se metaforicky potkává můj a Boží pohled ve smyslu třetího požehnání: ‚Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.’“ Tolik Jonathan Sacks.

Tak jsme i slovy áronského požehnání vždy znovu ve víře ujišťováni, že stojíme pod ochranou Boha, Stvořitele a Pána všeho. Odtud čerpáme pokoj převyšující každé očekávání – „i když kolem burácí nejdivější bouře“. A pokoj, k němuž nás Hospodin vede, začíná mnohdy vnitřním klidem, ale přerůstá také ve smíření s druhým, v soulad v rodině, v bratrství a sesterství ve společenosti, v harmonický přístup vůči přírodě, v život celkově uspořádávaný podle Hospodinovy smlouvy…

Dá se říct, že Áronské požehnání graduje. Ozývá se v něm stupňování děje od ochrany přes odpuštění k pokoji a smíření. Podobné stupňování – i když ne úplně popořadě – zaznívá i v novozákonním pozdravu: Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi.

Ještě do třetice dám na chviličku slovo rabínu Jonathanovi Sacksovi, který píše: „Jsme to, za co se modlíme.“ Boží lid prosí o ochranu – o právo na život, v němž může žít podle pravdy a nemít strach, prosí též o milost – o schopnost vzbuzovat v druhých to dobré, a prosí o pokoj – o naplněné bytí, kdy každý z nás přináší jedinečné talenty pro společné blaho.

Také my jsme se v Kristu stali dědici a nositeli téhož požehnání, k němuž nás Boží Duch cele posvěcuje.

 

Slovo poslání: Ř 11, 33-36