První čtení: Lk 4, 19-31

Základ kázání: Sk 4, 32-37

 

Svědectví o jednotě první církve zní až utopicky. A můžeme se ho zaleknout při pomyšlení, nakolik se od původního ideálu vzdalujeme.

Ale co by nás inspirovalo víc? Text o církvi, v níž se spousta lidí stará hlavně o sebe nebo o svou rodinu a jednou měsíčně zajdou do kostela, když jim zbyde čas? Anebo naopak text, který zazněl v celé své radikálnosti: O církvi, kde byli všichni jedné mysli a jednoho srdce, kde měli všechno společné a tak dál? S Kristovým ideálem nebudeme do smrti hotovi. Pořád máme co dohánět. Pořád máme kam růst. Ale směr, kterým se dá takto růst, je dobrý.

I když je pravda, že náš odstup vůči prvokřesťanskému ideálu může mít i své adekvátní důvody. Většina z nás ještě pamatuje komunistickou totalitu. Poznali jsme, že záměr mít všechno společné se snadno zvrtne. A vybavíme si také některé sekty, ve kterých lidé hromadně odevzdali svůj majetek v domnění, že všední plány už ztratily význam tváří v tvář konci věků. Komunistické nebo sektářské vize člověka snadno zavedou na scestí. A přesto by byla věčná škoda vylít s vaničkou i dítě. Na touze být jedné mysli a nesobecky vše sdílet není v jádru nic špatného. V levicových diktaturách vidíme padlou podobu toho, co chtěl Kristus doopravdy. Věřím, že v prvotní církvi se Kristova touha uskutečňovala nadějněji. Daleko méně pokřiveně.

Teolog Nico ter Linden čte ono svědectví ze Skutků apoštolských takto – cituji mírně zkráceně: „Když píše Lukáš o dávných dnech, pokouší se zasít símě neklidu do srdcí druhé a třetí křesťanské generace i všech dalších, které ještě přijdou, dokud se Pán nevrátí. Aby pochopili, co bylo aspoň na chvíli přece jen možné: že kdysi mohli žít v jednotě a solidaritě a nemuseli sloužit současně Bohu Izraele i Mamonu, ale pouze a jedině Bohu. V tom, jak nám Lukáš maluje první církev, je jistě trocha nostalgie (…). Mnohem víc mu jde o prorocký výhled dopředu: Hle, odkud přicházíme, hle, máme kam směřovat. Je to možné, protože to bylo možné.“ Tolik Nico ter Linden.

„Je to možné, protože to bylo možné.“ Ale nebylo to možné jen z omezených lidských sil. Nebyl to pouhý výplod křesťanského aktivismu. Z čistě lidských zdrojů by i ti nejhorlivější křesťané záhy vyhořeli.

Opravdovou jednotu mysli a jednotu srdce může způsobit jedině Duch svatý. Navíc čteme, že svědectví apoštolů provázela Boží moc a že na všech spočívala veliká milost. Pod vlivem Boží iniciativy se ty divy dějí. Na nás je zůstávat Boží iniciativě otevřeni. Neuzavírat se jí předem.

Z dnešního textu tedy myslím nevyplývá v první řadě poučení typu: Vyberte úspory, prodejte byty a odevzdejte vše církvi. V první řadě z něj vyplývá: Hledejte Boží moc uprostřed vašeho společenství. Sjednocujte se v modlitbách. Otevírejte se spolu působení Kristova Ducha. A v tomto Duchu se jako ohaři držte každého okamžiku, kdy aspoň náznakem začínáte být jedné mysli a jednoho srdce. S pomocí Boží mezi sebou rozšiřujte ten prostor. Alespoň po krůčkách. A uvidíte sami… Jakmile Boží iniciativa přichází ke slovu, nedá se předem odhadnout, k čemu nás přivede. A nedá se tedy ani předem vyloučit, že se i mezi námi ten ideál prvotní církve naplní dokonaleji, než bychom čekali.

Stojí navíc za připomínku, že jednota mysli a srdce není totéž, co totalita. Za totality se lidé chovají navenek stejně, ale v hloubi duše si myslí něco jiného. Takže se přetvařují. Ve skutečnosti vůbec jednotní nejsou. Oproti tomu v Kristově Duchu lidé klidně zůstanou navenek různí. Obohacují svět svou rozmanitostí. Ale jsou jedné mysli a jednoho srdce, protože k sobě hledají cesty i ve své odlišnosti. Nevnímají už jinakost těch druhých jako ohrožení, ale naopak jako obohacení. A vycházejí si navzájem vstříc.

A „nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné.“ Dá se říct, že existují dva protichůdné přístupy k životu i k církvi. První spočívá v tom, že se člověk stará především o vlastní prospěch a o vlastní věci. A navštěvuje církev s přáním najít v ní co nejvíc zdrojů pro řešení svých osobních záležitostí. Ano, v některých obdobích všichni potřebujeme ve víře i v církvi nacházet především novou posilu, nové občerstvení pro sebe. Ale bylo by málo skončit jen u toho. Druhý přístup spočívá v tom, že člověk navštěvuje církev s otázkou, jak může sloužit druhým. Svými dispozicemi, svými obdarováními i svými majetky a věcmi. Celým svým já.

Takový životní obrat obvykle nenastává zčistajasna. Inspiruje se zvěstováním evangelia. „Boží moc provázela svědectví apoštolů o vzkříšení Pána Ježíše“… I navzdory tomu, že Ježíšovo podobenství o boháčovi a Lazarovi dost skepticky: „Neposlouchají-li Mojžíše a proroky, pak se nedají přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých“… Zvěst o zmrtvýchvstalém Kristu přesto svou sílu a ozvučnost měla. Díky Bohu zapůsobila. A neměnila jen životy těch, kdo se ji odvážili přijmout. Měnila také životy těch, kdo hledali u bratří a sester ve víře podporu.

„Nikdo mezi nimi netrpěl nouzi, neboť ti, kteří měli pole nebo domy, prodávali je a peníze, které utržili, skládali apoštolům k nohám. Z toho se rozdávalo každému, jak potřeboval.“ To stojí samo o sobě za pozornost – že kritérium poskytování pomoci bylo: podle toho, jak kdo potřeboval. My bychom často uvažovali spíš o kritériu zásluhovosti: jestli si druhý člověk naší podporu zaslouží, nebo nikoliv. Nebo o kritériu vděčnosti: Jestli je za naši podporu alespoň vděčný. Ale pomoc podle toho, jak potřebuje, může člověk dostávat i na pohled nezaslouženě, a dokonce i nevděčně.

Kdybych měl třeba dítě, které by přestalo chodit do školy, začalo by se poškozovat, příležitostně se opíjet až k hranici otravy alkoholem a působit další problémy… Měl bych nad takovým dítětem zlomit hůl, protože by si na první pohled další péči už tolik nezasloužilo? Anebo bych mu měl naopak věnovat pozornost tím soustředěnější? Zajímat se o něj naplno? Zjišťovat, co všechno ho trápí… A hledat, jak ho podpořit v různých rovinách života?

Ano, někdy nás zmáhá, že někteří bližní dávají najevo potřeby až bezedné a že snaha je podpořit na první pohled k ničemu nevede… Ale i tak může být lepší, když druhému věnuji alespoň nějakou pozornost, než kdybych mu nevěnoval žádnou. A nejde zdaleka jen o to, jestli druhého podpořím finančně. I peníze mohu dát někdy spíš z touhy mít od druhého pokoj než z touhy doopravdy mu pomoci. Raději člověka odbýt spěšným darem, abych se nemusel zabývat celým jeho životem. Takový přístup se ovšem vzdaluje ideálu první církve, kde měli věřící všechno společné. Což znamená, že nechtěli mít jeden od druhého co nejrychleji pokoj. Ale naopak zde byli plně jeden pro druhého.

Příkladem člověka, který se dal cele do služeb Kristu a druhým, byl Josef, kterého apoštolové nazvali Barnabáš: měl pole, prodal je, peníze přinesl a položil před apoštoly. Možná, že o svém rozhodnutí sám pochyboval. Možná že majitelé sousedních polí si klepali na čelo a ptali se, jaký má jeho čin smysl. Ale v dalších kapitolách Skutků čteme o Barnabášovi jako o významném spolupracovníkovi apoštola Pavla. Kdyby si pole nechal, sklidil by obilí, poté by zasadil další… Řešil by koloběh obvyklých starostí a měl by se celkem ucházejícně… Ale tím by to dost možná skončilo. Ochota odevzdávat své „drobnější“ životní záležitosti a odvaha riskovat i ztráty může vést k životu naplněnějšímu drahocennějšímu bohatstvím, na který se navíc nedá tak snadno zapomenout.

Kéž i my dostáváme odvahu vydávat se cele k dispozici Bohu i lidem – podobně jako Barnabáš. A kéž se tato naše odvaha stane součástí příznivých posunů a proměn celého církevního společenství.

  

Slovo poslání: 1K 9, 8-15