První čtení: Oz 6, 3-6

Základ kázání: Mt 9, 9-13

  

(Kazatel: Zdeněk Turek)

  

Ježíš je už nějakou dobu na cestě svého veřejného působení. Jeho popularita mezi lidmi pomalinku stoupá. Celé je to ale takové divné. Chudý učitel s hrstkou svých nadšenců, který je stále na cestách. Mluví o nebeském království, kde jsou hodnoty nepochopitelně posunuté oproti realitě běžného života tady na zemi, a to i toho života náboženského. Dokonce občas porušuje pravidla a zákony, které náboženský život drží pohromadě. Jeho učení jako by bylo postavené na hlavu. Úplně naruby. Neuznává bohatství. Mocným říká, že první budou poslední a poslední budou první. Za učedníky si nepovolal žádné učence, ale ty nejchudší rybáře. Uzdravuje nemocné, vyhání démony… mnozí v něm začínají vidět (proroky zaslíbeného) mesiáše. …

Bohužel v něm nevidí mesiáše ani Římané ani ti nejpovolanější z Židů, kteří by ho měli poznat na první pohled – moudří učenci, kteří stojí ve vedoucích funkcích vedení židovské církve. … O očekávaném mesiáši mají totiž úplně jiné představy. Ježíš do těchto představ jednoduše nezapadá. Ale to, jak mluví, a to, co dělá, jim nedá spát. … No, jako teď zase udělal něco, co se příčí běžnému chápání snad i podprůměrně (podle náboženských pravidel) žijícího Žida. Za učedníka si povolal toho, komu by snad žádný Žid nikdy nepodal ani ruku. Ani by ho nepozdravil; Celníka, výběrčího daní, kolaboranta, nepřítele… No, prostě hnus! …

Zvnitřněná představa člověka, zvláště ta ustálená a zajetá bývá mohutnou zdí, přes kterou není vidět na to, co je za ní. A úplně nejhorší je, když člověk už nechce poznávat to, co je za zdí. … Zeď jako hranice mezi tím, co znám, co umím, co žiju, co dává jistoty … a tím, co je za touto zdí. Člověk miluje hranice. Miluje to, co umí a zná. Miluje zajeté jistoty. … A toho, co je za zdí, se bojí. Někdy se tomu říká „strach z neznámého“.

Nejlíp na tom jsou ti, co jistoty žádné nemají. … Ti, co Ježíše následují, jsou většinou ti, co žádné jistoty neměli. Jako třeba rybáři. Většinou to jsou lidi, kteří dřeli bídu s nouzí. Lidé, kteří neprošli žádnými školami ani lepším duchovním vzděláním. Nikdy si neužívali vysokých pozic. Lidé, kteří byli na okraji společnosti nebo lidé, kterým se prostě tak zkomplikoval život, že ztratili smysl svého bytí. Jako třeba ten celník. Ano, ten zrovna měl peníze, byl to docela boháč, ale společensky byl na dně stejně jako nejposlednější ubožák. Římané ho jen využívali a židé ho jen odsuzovali a zavrhli. K čemu mu je ta zlatá klec, když nemá pro co žít? I jemu se jistoty rozplynuly jako pára nad hrncem. Ti, co Ježíše následují, jsou většinou lidé, kteří žili na úplném okraji, na hraně smyslu života a zeď předsudků nestačila vyrůst, nebo byla už nějakou dobu zbořena. Lidé, kteří neměli co ztratit. … Lidem, u kterých se rozplynuly jistoty, nezbývá, než vyhlížet naději tam, kam se ti se zajetými navyklými jistotami bojí pohlédnout. …

„‚Pojď za mnou!‘ On vstal a šel za ním.“ V evangeliích povolání učedníků probíhá vždycky podobně stroze. Dlouho jsem přemýšlel nad tím, jak tato povolání k následování Ježíše fungují. Jak je možné, že se to děje tak stroze, bez otázek, polemik, vysvětlování… Pouze stručné a prosté: „‚Pojď za mnou!‘ On vstal a šel za ním.“ … Myslím, že je to právě tím, že Ježíš povolává ty, kteří po poznání, po pochopení pomíjivosti jistot tady na zemi jsou otevřeni nejistotám i na nebi. Protože v nejistotách už dávno žijí, jsou vnitřně připraveni uchopit se té jediné a poslední naděje, která je někde nad námi. Naděje v to, co je rozumem nepochopitelné, slovy nevysvětlitelné, co je neobejmutelné, neochočitelné, nekonečné, děsivé a přitom krásné… Naděje, kterou nelze najít v liteře zákona, v řádech atd. Naděje, na které jsme závislí. Naděje, kterou je skutečný Bůh. …

Ono, když se to řekne takhle, možná to pro někoho může znít stále příliš složitě. Nebo příliš nábožensky… Možná je to ještě mnohem jednodušší; Prostě ti, co žijí v nejistotách jsou otevřeni více tomu, který má o ně zájem, kdo jim naslouchá a rozumí, kdo jim pomáhá navracet důstojnost a nový smysl života. A tohle všechno přesně přináší učitel z Nazareta, Ježíš.

Ježíš svůj zájem o všechny ty lidi (takzvaně) nečisté, nehodné a na okraji dává najevo mnoha způsoby. Chodí za nimi, učí je novým hodnotám, vede k pokání, odpouští jim, uzdravuje, vysvobozuje z různých zajetí (i těch démonických), zbavuje je strachu, přináší jim nový smysl života… Ježíš svůj zájem o všechny ty ztracené a zatracené dává najevo i tím, že je jim blízko, že s nimi dokonce jí u jednoho stolu, což ukazuje na jeho přátelský vztah s těmito stolovníky.

„Jak to, že váš Mistr jí s celníky a hříšníky?“ … Ježíš na otázku farizeů reaguje dřív, než to stihnou učedníci: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní.“ …

Kdo jsou ti „zdraví“ a kdo jsou ti „nemocní“??? …

Jsou „nemocní“ jen ti, co ztratili své jistoty? Ti, co o sobě ví, že jsou bídní a nehodní? Ti, co ve své bídě ztratili veškerou naději na zemi, a tak vzhlíží k poslední naději na nebi? …

Jsou „zdraví“ ti, co mají své jistoty v nazpaměť naučené liteře a svém náboženství? Ti, co mají peníze a moc? Ti, co jsou „za vodou“? Ti, co mají jistoty ve svých představách? Ti, co si díky vlastním představám vytváří ty již zmíněné mohutné zdi a strach nahlédnout za ty zdi? …

Nejsou zdraví a nemocní. … Všichni jsou nemocní – rybáři, celníci, hříšníci i bohatí, mocní, učení, farizeové… Všichni potřebují lékaře!

Apoštol Pavel v listě Římanům píše: „Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy…“ (Řím 3,22b-23) I ti, co si o sobě myslí, že jsou zdraví, jsou ve skutečnosti nemocní? I farizeové jsou nemocní. I ti farizeové mezi námi, i ti farizeové v nás. Všichni potřebujeme lékaře. …

Rozdíl je pouze v tom, že kdo si je vědom své nemoci, lékaře vyhlíží, a když ho najde, jde za ním. Zatím co ten nemocný, který si myslí že je zdráv, lékaře nevyhlíží a spoléhá sám na sebe. Podle jeho víry se mu pak dostává uzdravení.

Nemocné, kteří o sobě ví, že jsou nemocní, Ježíš povolává a jí s nimi u jednoho stolu.

Ty, kteří si myslí, že jsou zdraví, pak vybízí, aby rozjímali nad podstatou, kterou kdysi Bůh vyjádřil skrze ústa proroka: „`Milosrdenství chci, a ne oběť“. Ono to totiž vede ke stejnému cíli; Ti, kdo pochopí a naučí se dávat milosrdenství a ne oběť, mohou být podobní těm, co po slovech „Pojď za mnou“ Ježíše uposlechli a šli za ním. Amen