První čtení: Ez 47, 1-12

Základ kázání: L 5, 1-11

 

Potkáváme se s apoštoly na jedné lodi?

Možná i ve stojatých vodách našich životů se už začaly dít velké věci. Nebo se začnou dít. I když ty začátky vypadají někdy docela nenápadně, tak říkajíc nevinně… Ježíš se jen letmo mihne uprostřed obvyklého shonu. Jako když zastihl budoucí učedníky mezi vystoupením z lodi a vypíráním sítí. Vyžádá si jen kousek našeho životního prostoru. „Vstoupil do jedné z lodí, která patřila Šimonovi, a požádal ho, aby odrazil kousek od břehu.“ Touží nás oslovit zřetelněji. A zapůsobit i na lidi v našem okolí…

Ježíš se posadil „a z lodi učil zástupy.“ Jak jeho promluva mohla znít třeba Šimonovi, budoucímu apoštolu Petrovi? „Což o to, pěkná řeč… Škoda, že se hned musím vrátit k obvyklým povinnostem. K obživě rodiny. K vysilujícímu lopocení… K vlastní snaze míst aspoň kousek jezera pod kontrolou. Škoda, že vanutí Kristovy inspirace zas brzy v mém životě ztratí svou sílu, svůj drajv… A upřímně řečeno, doufám, že Ježíš dnes nezabere mou loďku na dlouho. Musím se vrátit ke své práci co nejdřív… Vzhledem k tomu, že jsem dnes neulovil nic… Jsem pěkně ve skluzu…“ Podobné odezvy na Ježíšovo působení určitě někdy přicházejí na mysl.

Tím spíš někdy překvapí další vývoj událostí. Když Ježíšovi poskytneme zmíněný kousek vlastního prostoru… A zanedlouho se možná nestačíme divit, jak se náš život kompletně obrací o 180 stupňů. Když přestal mluvit k zástupům, obrátil se přímo k Šimonovi: „Zajeď na hlubinu a spusťte své sítě k lovu!“ Cože? Říká si ostřílený mořský vlk. (Anebo jezerní vlk, rybniční vlk…) Pokud jsme od včerejška nevylovili ani mřenku na mělčině, co bychom dělali daleko od břehů důvěrně známých? To není normální. Proč máme zbytečně riskovat, že tam zbytečně přijdeme k úhoně? A co tam asi tak ulovíme? Možná, že ještě tak tesařině Ježíš rozumí… Ale na rybařinu jsem odborník já… Celou noc jsme se namáhali. A víme už, o čem je život. Podobné odezvy na Ježíšovo oslovení také přicházejí na mysl.

A pokud má tehdejší rybolov symbolizovat pozdější působení církve… Možná se i jako církevní společenství najdeme v Petrově námitce: „Mistře, namáhali jsme se celou noc a nic jsme nechytili.“ Namáhali jsme se celé Vánoce, Velikonoce i během Noci kostelů, kdy lidé zajedou do kostela ještě tak nejčastěji. A pokud nikdo nezavítal ani na Vánoční punč, jaký má smysl se vydávat do neznáma? Jaký má smysl riskovat, že se ve vzdálenějších vodách lodička našeho společenství ztratí?

A přesto i našimi racionálními pochybnostmi proráží Ježíšova výzva: „Zajeď na hlubinu“! Odvaž se přece jen učinit další krok do hlubší nejistoty a nezajištěnosti, která tebe i tvoje společenství obklopuje! A setkat se tam s druhými hlouběji než doposud! Sdílet i hlubší problémy než dosud. Připustit si i temnější vody života… Odvaž se směřovat dál. Až kamsi za hranice zavedeného provozu církve. Za hranu dosavadních zvyklostí. Až tam, kde mizejí svrchní masky. Až tam, kde tě jímá závrať a všude okolo zeje znepokojivá prázdnota. Předešlé jistoty se tam ukazují spíš zabité, mrtvé, ukřižované. Člověk sám se tam ocitá na konci svých možností, a přece tě právě tam Ježíš zve.

Podobně podivně vypadala už první křesťanská misie pohanům, kterou zázračný rybolov připomínal čtenářům Lukášova evangelia. A my se neméně pochybovačně ptáváme, co hodnotného by mohl Ježíš vylovit v současné prázdnotě naší společnosti i našich vlastních životů…

Šimon nakonec Ježíše přece jen respektuje. Mohl by v něm sice vidět fantastu odtrženého od reality… Jakápak křížová cesta, pane? Jdeš do toho moc po hlavě… Ale je fakt, že Ježíš už pozvedl i Šimonovu tchyni v její nemoci. „No, dobře Mistře, namáhali jsme se celou noc. A nevedlo to fakt k ničemu. Ale když to říkáš ty… Stejně dnes nemáme co ztratit. Tak na tvé slovo spustíme sítě.“

„Když to učinili, zahrnuli veliké množství ryb, až se jim sítě trhaly.“ Život v Kristově působnosti se ukazuje být překvapivě bohatý. Oproti běžným očekáváním naplněný. Dokonce právě tam, kde podle běžných předpokladů zela jen široširá prázdnota. Nikdo tam nehledal nic výživného. Nekoukalo nic přitažlivého z propastných hlubin. Někdy i v takových oblastech života narazíme na bohatství tak překypující, že přesahuje naši schopnost si s ním poradit. Ani takový formát jako Šimon Petr si s nám neporadí sám. Potřebujeme bratry a sestry, kteří nás věrně provázejí. Potřebujeme se podporovat navzájem.

„Dali znamení svým společníkům na druhé lodi, aby jim přišli na pomoc. Oni přijeli a naplnili rybami obě lodi, že se až potápěly.“ Pokud i tento výjev bereme jako předobraz misijního působení církve… Tak naznačuje, že církev nemá počítat vždycky jen s pohodou na vlnách duchovního nadšení, občerstvení a klidu. Lodičky křehkých společenství se pod tíhou existence bratří a sester začínají potápět. Životy druhých lidí nás někdy až přetíží svou vahou, svou závažností. Zvlášť když je bereme opravdu vážně, nejenom povrchně a lehkovážně… Co máme dělat, abychom se v té hloubi neztratili a neutopili?

Někdy se spolu s Šimonem Petrem jen divíme, do čeho nás Ježíš vtahuje. Cítíme, jak nás Ježíšovo dílo nás přesahuje. Nestačíme na něj. Nechápeme, proč zrovna my bychom měli být přizváni do takové hloubi vztahů. K takové závratnosti životní inspirace. Divíme se, že zrovna s námi má tak úzce souviset Boží svatost. Člověk na Ježíšovu blízkost nemusí reagovat zdaleka vždycky jen rozjásaným zpěvem chval. Někdy ho prostě zaplaví bázeň. Nezmůže se než na zkoprnělou otázku: Opravdu mohu být součástí tak převratného dění? Mám chuť se před tím schovat. Strčit hlavu do písku. Vrátit se do bezpečně známého povrchnějšího, průměrnějšího života. A pokud člověka navíc zmáhají podobné pocity jako Šimona, který možná pomyslel, že se s celou svou letitou rybářskou praxí může jít vycpat… Pak skutečně už jen vyhrkne: „‚Odejdi ode mne, Pane, vždyť já jsem člověk hříšný.‘ Neboť jeho i všechny, kteří s ním byli, pojal úžas nad tím lovem ryb; stejně i Jakuba a Jana, syny Zebedeovy, kteří byli Šimonovými druhy.“

Ale Ježíš s námi dál počítá víc než my sami se sebou. Vkládá v nás větší důvěru, než my v něj. A vidí širší rozsah našich možností do budoucna, než kam sahá naše vlastní fantazie. „Neboj se, od této chvíle budeš lovit lidi.“ Možná, že k podobnému povolání je člověk dobře disponován právě jako pokorný hříšník, kterému se zhroutil svět pod rukama. A Ježíš mu navrátil nejhlubší naději uprostřed nicoty. Tam, kde vše stálo na vodě, proměnil jeho život… Snad právě odleskem této zkušenosti podmaní Šimon druhé pro Krista…

Ale jak je to nové povolání formulováno? Lovit lidi, to zní opravdu divně. Chytat druhé jak pavouk do své sítě? Lapat je do pasti zbožně znějících řečí? Zavřít je do hranaté instituční, normativní klícky…? Do vlastní církevní škatulky? To by právě na hlubinu nesměřovalo… Věřím, že Ježíš to slovo myslel jinak. I v dobrém slova smyslu potřebujeme, aby nás v životě něco chytlo. Aby nás někdo vytáhl na svobodu… Abychom byli vtaženi do sítě dobrých vztahů. K tomuto působení jsou Ježíšovi učedníci povoláni. Ne aby se druhých zmocňovali. Ale aby k nim přistupovali v Duchu osvobodivé moci Kristovy.

„Přirazili s loďmi k zemi, všechno tam nechali a šli za ním.“ Takhle se mohou proměnit životy těch, kdo pokračují na cestě víry. Neskončí jenom u kalkulací a výpočtů na téma, o kolik víc se dá vylovit s Ježíšem než bez něj… Své původní plány a kalkuly nechají za sebou. A vydávají se plně k dispozici Ježíšovi. Nejen na jezeře, kde se s Ježíšem odvážili dál než obvykle. Ale i na domácím břehu najednou vykročí do neznáma. Do hlubin Ježíšova života, v nichž se proměňuje i všechno důvěrně známé.

 

Slovo poslání: Ř 11, 33-36