Někdy se stává, že v některých křesťanských společenstvech jsou křesťané, kteří se poměřují podle toho, jak se jim daří. Když mají hojnost, mají pocit, že jsou Bohem požehnáni za to, jak jsou dobrými křesťany. Jako by se řídili tzv. teologií prosperity. Nebo tam jsou křesťané, kterým se daří vynikat ve své službě, protože pro to získali talent, a tak jsou pyšní na to, jak jsou dobří. A někdy dokonce propadají pocitu, že jsou víc než… třeba… třeba než apoštol, který je k víře v Ježíše Krista přivedl. Tím vším byl pověstný i sbor v Korintu. Apoštol Pavel jim proto mimo jiné píše toto:

  

První čtení: 1K 4, 7–16

Základ kázání: Mt 10, 24–39

  

(Kazatel: Zdeněk Turek)

  

Stát se křesťanem v židovské společnosti bylo riskantní, i když by se jednalo o křesťana laxního. Stát se aktivním křesťanem v židovské společnosti bylo něco, jako vlézt rovnou do arény s hladovými lvy. …

Stát se jen laxním křesťanem v komunisticky totalitní zemi bylo společensky nežádoucí, ale stát se aktivním křesťanem v komunisticky totalitní zemi, bylo něco jako stát jednou nohou v kriminále. …

Stát se laxním křesťanem v nábožensky laxní společnosti ovšem není pro nikoho žádné terno. Laxní křesťan je každému ukradený – laxní společnosti i křesťanům. Stát se aktivním křesťanem v nábožensky laxní společnosti, jako je třeba ta naše dnešní česká, je vlastně každému také tak trochu ukradený. Nám křesťanům dnes v demokraticky smýšlejících zemích prostě žádné nebezpečí proto, že jsme křesťané, nehrozí. Není koho ani čeho se bát. …

Křesťané mají v dnešní tzv. západní společnosti volné pole působnosti, a přesto i zde mnohým křesťanům hrozí jisté nebezpečí, odsouzení a někdy i zatracení.

Odsouzení a zatracení, … NE ze strany demokratické společnosti, ale ze strany samotných křesťanů. …

Už z historie známe nenávist a boje mezi církvemi. Rozdělování církví. Různé potyčky mezi církvemi; katolíci proti protestantům, protestanté proti katolíkům… atd.

Dnes je to jinak. Na jedné straně se církve snaží hledat smíření a budovat společné cesty, tak jak někdy vidíme skrze Ekumenickou radu církví, různé ekumenické organizace, kde mají všichni napříč církvemi stejný cíl (já to zažívám třeba ve VDP), nebo skrze různé ekumenické akce a aktivity. A je to vždycky super!

Jenže na druhou stranu, podobně jako se dnes polarizuje demokratická společnost, rozdělují se i křesťané napříč církvemi uvnitř církví. A už to není katolíci proti protestantům, protestanté proti katolíkům, ale konzervativní proti liberálním a liberální proti konzervativním. Bohužel toto rozdělení je někdy i v souladu (ruku v ruce) s polarizací společnosti a gradací ve vyhraněnosti politických názorových směrů a kulturních válek.

Není na nás hodnotit, která ze stran – liberální, či konzervativní – je ta správná, či špatná. Náš zrak, naše myšlení, naše vnitřní nastavení by mělo být zaměřeno hlavně na to, co jsme my dostali od Boha skrze Krista, skrze víru v něj. A na to, že co jsme dostali, máme s vděčností k Bohu předávat dál. …

To neznamená, že nemůžeme stát na jedné z názorových stran, že bychom neměli mít svůj názor a svůj postoj. Určitě je dobré vědět, jaké hodnoty preferuji. Ale tento náš názor, postoj, pokud ho veřejně prezentujeme, by měl projít nejprve filtrem, kterým je Kristus. … Naším úkolem totiž není obhajovat náš postoj a naši pravdu. Když obhajujeme svou pravdu, svůj názor a postoj, obhajujeme ve skutečnosti jen sebe, tedy své ego. Když obhajujeme sebe a své ego, neobejde se to bez touhy prosadit se a vyhrát nad soupeřem. Profitovat z toho. Dostat se před sebou samotným a pokud možno i v Božích očích někam na vyšší piedestal …

Naším úkolem není ani obhajovat Krista. On naši obhajobu nepotřebuje. (To spíš my potřebujeme obhajobu jeho) … Ježíš nás vlastně povolává (zjednodušeně a současně řečeno) pouze k tomu, dělat osvětu. Osvětu o Boží milosti, o Božím království, o tom, o čem Ježíš učil, a o jeho díle, které přináší světu spasení. Náš úkol je jen dělat osvětu a otvírat tak lidem dveře k Božímu působení. … Osvětu tomuto světu nejen slovem, ale i skutkem. Každý podle svých možností a schopností. … Ovšem pokud chceme zaujmout, je třeba, aby v tom vyčnívalo to, co ve světě kolem nás není nikde moc vidět – vděčnost a pokora. Bez těchto viditelně se projevujících vlastností se osvěta stává jen neuvěřitelnou, kýčovitou, prázdnou a nadutou kašírkou. Což v církvích také můžeme vidět…

„Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj;“ Ježíš nám neslibuje, že následování bude procházkou růžovou zahradou. Připravuje nás na těžkosti, překážky a protivenství. A také nás připravuje na to, že to všechno může mít mnoho podob. Že do konfliktu můžeme přijít i s těmi nejbližšími… a možná i s tím, co je nám nejblíž.

„…nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč.“ Máme svobodu a můžeme si věřit, v co chceme. Možná díky tomu, že nás ve společnosti za víru nikdo neostrakizuje, můžeme se dostat s tímto mečem hlouběji, až někam na dřeň. Díky tomuto meči se totiž můžeme dostat do střetu i se sebou samotným.

„Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.“ Tady se ostří Kristova meče přímo zakusuje i do našeho lidského ega. … Z náboženského, křesťanského pohledu (ne psychologického!) je ego člověka spojené s pýchou, namyšleností, sobectvím. Právě tyto vlastnosti ega jsou v židovsko-křesťanském (chcete-li i biblickém) chápání vnímána jako prazáklad a kořen veškerého hříchu – „A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou; bojte se toho, který může duši i tělo zahubit v pekle.“ …

Možná si myslíme, že nás se to netýká, protože my přece nejsme tak zlí nebo pyšní. … Jenže to naše ego může mít i jemnější projevy: jako třeba pohodlnost, kdy nás někdo o něco žádá, kdy od nás někdo něco potřebuje, ale nás to obtěžuje, protože chceme dělat něco jiného, nám příjemnějšího. … Naše ego může mít i podobu strachu, třeba strachu mluvit o nepříjemných věcech, protože máme strach z odsouzení, ponížení – to lidské ego přímo nesnáší. … Ego může mít podobu strachu se z někým o něco podělit, protože máme dojem, že sami máme málo, i když žijeme v přebytku. … Ego, které touží mít své jistoty, které nemá rádo změny, pohyb, vývoj, nové výzvy. … Ego, které může mít podobu touhy dosáhnout úplně zbytečných cílů. … Ego, které nás nutí rychle si vzít z talíře ten větší chlebíček, tu nezlomenou sušenku, to hezčí ovoce, než si to vezme někdo jiný. … Ego, které chce mít o druhých přehled, aby mělo vždycky navrch a mohlo druhé tak trochu manipulovat. … Ego, které prostě nechce vypadat a být jen jako to obyčejné a mít jen obyčejné. …

Jsou to na první pohled maličkosti, kolikrát si jich ani nevšimneme (většinou u sebe si jich nevšimneme, ale u druhých ano), ale i tyto drobnosti mohou ukazovat na to, že něco v nás není úplně v souladu s Kristem, který sám sebe cele obětoval, aby ostatní zachránil.

Nám křesťanům dnes v demokraticky smýšlejících zemích žádné nebezpečí proto, že jsme křesťané, nehrozí. V dnešní tzv. západní společnosti mají křesťané volné pole působnosti. Máme svobodu a můžeme si věřit, čemu chceme. … Přesto v té naší svobodné zemi na křesťany číhá nebezpečí. Totiž že podlehneme tomu, co ta naše současná demokratická společnost v nás (a možná nechtěně) vypěstovala. Pocit, že máme nárok a plné právo na to, být pohodlní, právo vyhýbat se nepříjemným věcem, právo dělat jen to, co je nám příjemné, co mě baví, právo nekoukat kolem sebe a hrabat se jen ve své zahrádce, právo vzít si z talíře právě ten větší chlebíček, nezlomenou sušenku a krásnější ovoce, že máme právo být výjimeční a vlastnit výjimečný… Demokracie je krásná věc, ale bohužel nemá páku proti těm, kterým tato práva přerůstají přes hlavu. Proto to možná i v tom našem „západním“ světě vypadá tak, jak to vypadá: že se do politiky dostávají jen populisté, co slibují pohodlnější svět. „Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden.“

Ani Kristus nám všechna ta práva a vymoženosti demokracie neupírá, ale vede nás k zodpovědnosti. V tuto chvíli k zodpovědnosti především za nás samotné. „Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.“ … Dává nám vybrat a už dopředu nás varuje a seznamuje i s důsledky, které nás dle našeho výběru mohou čekat. Je jen na nás, jak se rozhodneme: Egoistické „JÁ“, které si žije jen pro sebe, nepřináší užitek druhým a ani Bohu, se od Boha vzdaluje. Bez Boha život končí… … Pokorné „já“, které žije pro Krista a skrze Krista pro druhé, bude žít věčně. … …

 

Modlitba po kázání:

Náš nebeský Otče, chceme se ti odevzdat cele, toužíme následovat tvého Syna tak, aby se projevovala ne naše, ale jeho sláva v nás. Tak aby se za nás nemusel stydět. Toužíme být tobě dobrými služebníky v tomto světě. Vyznáváme, že nám to mnohdy moc nejde. Vyznáváme, že často upřednostňujeme sami sebe. Někdy nevědomě, někdy i vědomě. Vyznáváme, že někdy máme problém s nedostatkem pokory a vděčnosti. Jako by nám víra a vše, co jsme od tebe dostali, zevšednělo. Vyznáváme se z nedostatku vytrvalosti ve víře, vyznáváme se ze všech našich slabostí a prosíme tě: slituj se nad námi. Prosíme, proměňuj nás, uč nás mít čisté a pokorné srdce. Uč nás být silnými ve víře. Uč nás být dobrými následovníky tvého Syna, našeho Pána Ježíše Krista. Amen.