První čtení: Ž 126

Hlavní čtení: L 6,17-26

 

(Kazatel: Pavel Pokorný)

 

Ježíš pohlédl na učedníky… Jsme to my? Chceme být jeho učedníky? Připadám si pořád takový nehotový a nevybavený pro život v tomto složitém světě. Potřebuji se učit. A pořád myslím, že Ježíš je dobrý učitel. Ještě jsem neporozuměl mnohému, co Ježíš říká a koná, mám dojem, že je v tom víc, než jsem zatím postřehl.

Ježíš se dívá na své učedníky. Navazuje oční kontakt. Vždycky, když mi někdo něco říká přímo do očí, zasahuje mne hlouběji. Kdo se na mne dívá? Jaký je mezi námi vztah? Je Ježíšovo slovo slovem Božím?

Zároveň podle toho vyprávění jsou kolem další lidé, nejen učedníci, ale celý zástup. Mohou slyšet, mohou se také učit.

Lidé kolem jsou tak rozmanití. Ježíš se rozhlíží a vidí ty rozdíly, vnímá jejich různá očekávání, touhy, hlad fyzický i duchovní. Jsou tu vedle sebe chudí i bohatí, rozjásaní i sklíčení. Ježíš vnímá ty rozdíly a oslovuje každého a každou s ohledem právě na jeho a její situaci a prožívání.

Blaze vám! Blaze těm, kdo… Chvála, požehnání. Blahoslavení. Zvláštní, slavnostní řeč. V soudobé helénistické kultuře obvyklá, pro nás asi nezvyklá. Pohané takhle chválí lidi bohaté, šťastné, lidi bez starostí. Miláčky bohů i lidí. Lidi, kterým se daří. Jsou přitažliví. Vlivní. Srší energií a sebevědomím. Znáte to, ne? Chceme jim být nablízku, hřát se v jejich přízni. Kdo by nechtěl? Nepotřebuje i církev takové lidi?

Ježíš mluví jinak. Svým blahoslavením navazuje spíše na starozákonní tradici: Blaze tomu, kdo nechodí cestou bezbožníků. Ale jde ještě dál a to obvyklé pohanské obrací Ježíš úplně naruby. Nepřehání? Blaze vám chudým, hladovým, plačícím, pronásledovaným! Jako, že jsou nebo mají být tihle lidé šťastní? Vždyť být chudý, hladový, sevřený žalem a pronásledovaný není vůbec příjemné! A jaképak běda bohatým, sytým, veselým a chváleným? Copak je něco špatného na tom, mít dostatek, radovat se a sklízet pochvalu? Nemluví z Ježíše závist? Tohle má být slovo Boží? Není to spíše lidská nepřejícnost, která tak snadno může překypět v nenávist?

Ale takhle to Ježíš neřekl. Neříká, že chudoba a pláč jsou příjemné. A dostatek a radost že jsou špatné nebo nemravné. Možná jen v tu chvíli, kdy tu vedle sebe stojí chudí a bohatí, sklíčení a rozjuchaní, možná v tu chvíli je na místě otázka: nejsem já bohatý a šťastný jen díky tomu, že jsem slepý a hluchý vůči tomu, kdo žije vedle mne? A chvála, kterou přijímám, není jen lacinou chválou od pochlebovačů? Nejsem spokojený, protože jsem obrněn lhostejností a tvrdostí srdce? Možná chce Ježíš promluvit taky do svědomí, ano.

Ale hlavní, myslím, je, že Ježíš nepopisuje stav světa, a lidi neznámkuje, nehodnotí. Ježíš dává výhled a uvádí do pohybu. Hladoví budou nasyceni, plačící se budou radovat. A chudým už teď patří království Boží. Království, které ovšem teprve přichází, nastává. Je zaslíbená změna, kdy se všechno obrátí naruby, kdo nyní trpí, bude se radovat, a kdo se nyní raduje, bude trpět, je tahle zaslíbená změna záležitostí posmrtného života? Boží spravedlnost, která se do naší pozemské existence nevejde? – – Nevím. Ale když Ježíš káže v synagoze v Nazaretu, čte z proroka Izajáše: „Duch Hospodinův mne k tomu pomazal, abych přinesl chudým radostnou zvěst, vyhlásil zajatcům propuštění…“ a pak přečtené proroctví komentuje: „Dnes se splnilo toto Písmo.“ Rozumím tomu tak, že Boží království přichází, změna nastává s Ježíšem, pod působením jeho přítomnosti, jeho Ducha. Třeba už dnes, třeba už teď. Ježíš je Kristus, Logos, věčný smysl, vtělená pravda, ztělesněná láska, kde se zjeví, kde působí, tam vyvolává změny, uvádí do pohybu. Věříme na toto hnutí? Jsme osobně a jako církev, jako společenství víry strženi tímto pohybem?

Ježíš oslovuje a blahoslaví chudé, plačící, hladové a pronásledované s tou nadějí, že ve své situaci a ve svém prožívání nemusejí zůstat uvězněni. Dodává jim (dodává nám) odvahu k vnitřní proměně. Pozvednout se ze své sevřenosti, ze společenské bezvýznamnosti, ze své malosti. Jestliže je církev nesena Kristovým Duchem, pak nepotřebuje nadbíhat mocným a vlivným, populisticky se vlichocovat veřejnosti, protože může spoléhat na své slabé. Chudí už nejsou chudí a ušlápnutí, neboť tu zakoušejí sdílení zdrojů a bohatství zájmu o svou osobu, plačícím Bůh stírá slzu z očí, neboť tu zakoušejí přijetí a pochopení, hladoví jsou syceni chlebem a láskou, pronásledovaní mají útočiště ve vzájemné podpoře a posile. I ty chudý a stísněný, i ty všelijak neúspěšný můžeš tedy zářit, sršet energií a sebevědomím!

Tuhle proměnu asi nemáme hotovou jednou provždy. Znovu upadáme do své chudoby a tísně, znovu čekáme na pohyb Ducha, znovu žízníme po novém Ježíšově oslovení.

Pane, proměňuj nás svým Duchem, ať nejsme uzavřeni sami v sobě, ve svém sobectví, ve své beznaději. Otevírej naše srdce pro víru a naději, pro vzájemnou lásku, pochopení, podporu. Amen.

 

Slovo poslání: Zj 21,1-6