První čtení: L 2, 1-20

Základ kázání: 1Tm 3, 16

 

(Boží hod vánoční.) 

 

„Vpravdě veliké je tajemství zbožnosti“… Ta pravá víra se soustředí na tajemství. Nejde v ní o banality. Není suchá. Není to nuda, šeď. Ale co přesně v tomhle smyslu znamená slovo tajemství? Znamená to snad záležitosti s razítkem „přísně tajné“, které by neměly prosáknout na veřejnost? Podobně jako materiály FBI nebo rituály obskurních sekt? O to ve víře nejde. Ježíš kázal veřejně. Chtěl oslovit co nejvíc lidí. Zpřístupnil duchovní poklady dosud skryté. Ale přesto má slovo „tajemství“ svůj zvláštní význam: Něco, co nezevšední. I když svou víru vyjádříme jasně, prostě, rozumně, srozumitelně – pořád se v ní vracíme k nevýslovnému, nevýstižnému, neuchopitelnému, nepředstavitelnému. K hlubinám nebes, co přesahují všechny naše obzory. Proto nás k jádru víry přiblíží třeba vánoční úžas – spíš než jen suché teologické definice. Většina z nás si nejspíš vybaví, jak nám v dětství radostně zářily oči při pohledu na stromeček s dárky… Později už nám Vánoce víc zevšedněly. Ale uchovat si aspoň špetku smyslu pro ten původní úžas – to je otázkou duchovního přežití. V jádru vánočních svátků a vůbec v jádru života vůbec hraje roli cosi, co nezevšední… Jako dárek, s jehož rozbalováním nebudeme nadosmrti hotovi. Ano, je tady opravdu pro nás. A je určen k tomu, abychom ho rozbalili. A rozbalili jsme už dost na to, abychom rozpoznali, oč jde. Ale nadosmrti nebudeme s rozkrýváním toho dárku hotovi. A navěky máme proč žasnout.

Už první křesťané naznačovali tajemství víry i jinak než jenom suchopárnými teologickými definicemi. Přibližovali ho také v písních a v básních. V našem dnešním biblickém textu zazněla jedna z nich. Začíná vánočně:

Byl zjeven v těle.“ Možná jsme si už na podobné věty trochu přivykli, ale nepřestávají stát za pozornost: Nejvyšší Boží zjevení nastalo v těle. Nikoliv kdesi v astrálu, v minulých životech, v andělských sférách či třeba v UFO. K Božímu tajemství se tolik nepřiblížíme spekulacemi o zásvětí, které by nesouviselo s našimi všedními životy. Spíš naopak. Byl zjeven v těle – v malinkém dítěti, odkázaném na mateřskou péči. Uprostřed stresu s obíháním úřadů. Ztělesněný Bůh, kterého musíme napřed odkojit, který si s námi hraje a volá po naší náruči. Vydaný na pospas hladu, žízni, nouzi, chladu, válce… Bez jakékoliv mimořádné andělské ochrany. I dnes se Boží tajemství dere zvlášť naléhavě ke slovu v probdělých nocích vyřízených matek (uvažujících, co ještě zařídit, kde sehnat Sunar, kde najít příležitost k odpočinku). I dnes Boží tajemství složí hlavu v uprchlických táborech či v azylových domech. Byl zjeven v těle.

… Ano, byl zjeven v těle. Avšak nezůstal pouhým tělesným přežíváním. Nezůstával vegetováním, plácáním se od ničeho k ničemu. Nejenom zjeven v těle, byl také „ospravedlněn Duchem“. Tak lidský život dostává duchovní význam. Ježíš sám později řekl: „Co dává život, je Duch, tělo samo nic neznamená.“ Ježíš sám ztělesňoval přímo Ducha Božího. A tak měl Duch Boží v Ježíšových myšlenkách, slovech i činech volné pole působenosti. Až do smrti. Tak Duch Boží potvrzoval, že k Ježíšovi má smysl se vracet. Že Ježíš nežil nesmyslně. I když lidé okolo často mysleli opak. Dokonce Ježíšovým nejbližším příbuzným připadalo, že se zbláznil. Vlastně už ono narození v betlémských jeslích vypadalo poněkud nemístně, neslavně. Žít Božím tajemstvím – to se nevzácně zdá být nezařaditelné, pomatené, přitažené za vlasy. Duch Boží však vnímá věci jinak. A konkrétně Ježíše ospravedlnil i tehdy, když Ježíš skončil jako zkrachovalec na kříži.

A byl „viděn od andělů“. To znamená v rovině duchovního světa, který dohlédl Ježíšův význam. Andělé představují nebeské posly, kteří nám dosvědčují Krista jako Mesiáše. Podle Lukášova evangelia přicházejí k pastýřům a říkají: „Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.‘“ A pak ještě dodávají: Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“ Ale nejen, že Ježíšův význam dosvědčují nám. Podle Prvního listu Petrova dokonce i samotní andělé touží Kristovo spasení spatřit. Jako by Boží zjevení v Ježíšovi vyráželo i nebeským mocnostem dech. Mnohé lidi andělský svět přitahuje. Někteří ho chápou jako to hlavní v duchovním životě. Vyhledávají knížky o andělských zjeveních. Ale my slyšíme, že v Kristu přichází zjevení nadandělské, které i anděly fascinuje. I když na první pohled vypadá tak obyčejně až nuzně – děťátko v plenkách, položené do jeslí… Ztělesňující vůli toho, kdo má v nás, obyčejných až nuzných zalíbení…

Právě on byl na nebi „viděn od andělů“. A na zemi „hlásán národům“, aby „došel víry ve světě“. Tak zní velmi dobrá vyhlídka týkající se toho, který připadal i svým nejbližším jako blázen. Vyhlídka velmi dobrá také pro naše nuzné českobratrské sbory. Zvlášť když nás přemáhá deprese z jejich zmenšování. Když nás přepadnou pochybnosti, jestli má církev ještě co říci. Jestli tu nezůstává spíš jako přežitek, skanzen, fosilie… Ale ta pravá vyhlídka víry neznamená přístup: Brzy to zabalíme a poslední zhasne. Boží Duch čerstvý nový vítr do našich povadlých plachet (nebo i do našich trosek – jak jsme prožili nedávno na rodinné bohoslužbě) a otevírá nám jinou perspektivu: I lidem kolem máme stále tolik co nabídnout, že jim to až dlužíme… Dodnes je potřeba potvrzovat Kristův přístup ke světu. Vyjevovat jeho tajemství. A hlavně jeho lásku všude, kde dodnes až nemístně chybí (a že těch míst není málo – od vlastních domácností, přes uprchlické tábory až po babyboxy)… Máme před sebou tím víc úkolů, čím míň nás křesťanů momentálně je. Ale slyšíme, že naše snahy nevyjdou naprázdno. Kristus „došel víry ve světě“ – to už je z prorockého pohledu fakt. I když to kolem sebe ještě úplně nevidíme. Můžeme se však této jistoty držet – podobně jako třeba jistoty, že země se točí okolo slunce, i když je zrovna skryto za mraky.

A nejenže „došel víry ve světě“, nadto „byl přijat do slávy“. Závratná Mesiášova kariéra – ze slámy do slávy. Skrze křížovou cestu. Ta životní cesta z jesliček nevedla do ztracena. A neskončila fiaskem ani na golgotském popravišti. V Ježíšově případě byl i tak neslavně vypadající příběh bezvýhradně přijat do slávy.

„Byl zjeven v těle, ospravedlněn Duchem, viděn od andělů, hlásán národům, došel víry ve světě, byl přijat do slávy.“ Kratičká píseň, ale nabitá významem.

V celé té písni se střídá pozemské a nebeské dění – a navzájem si odpovídají. Nebeské komunikuje s pozemským, pozemské s nebeským. Pozemské: Byl zjeven v těle, nebeské: ospravedlněn Duchem, nebeské: viděn od andělů, pozemské: hlásán národům, pozemské: došel víry ve světě, nebeské: byl přijat do slávy. Jako v nebi, tak i na zemi. Jako na zemi, tak i v nebi. Nebe a země spolu komunikují a spolupracují na uskutečnění jediného Božího záměru.

Už jen v tom pro nás spočívá veliká útěcha a povzbudivá naděje víry, že nebe a země nejdou proti sobě. A že nejdou ani úplně mimo. Ale že si navzájem odpovídají, hrají spolu Boží hru, spolupracují, slaďují se navzájem, doplňují se a spějí ke sjednocení v Kristu.

 

Slovo poslání: Ko 2, 2-10