První čtení: Ex 14, 8-31

Základ kázání: Mk 16, 1-8

  

(Kázání na Velikonoční neděli, které sepsali společně Jiří Šamšula s Filipem Němečkem.)

 

Příběh končí zvláštně: “Nikomu nic neřekly, protože se bály.”

Co všechno to může – i v různých jiných situacích – znamenat: Nikomu nic neříct, protože se člověk bojí? Proč se bojí a proč kvůli tomu nemluví? Protože něco skrývá? Mlčí, protože se stydí? Nekomunikuje, protože nechce být odhalen? V tíživém, diskreditujícím tajemství? V prožitém traumatu? Někdy se lidé bojí mluvit pravdu. To, co by řekli, by bylo příliš převratné… (Ukázalo by se, že “král je nahý”.) Mohutně by to otřáslo zavedenými jistotami a přesvědčeními o chodu světa. O tom by mohli vyprávět třeba staří fyzikové, kteří šířili poznání, že země se točí okolo Slunce, a nikoli naopak, což se tehdejší církvi vůbec nelíbilo. Někdy se lidé bojí mluvit, protože by se znemožnili. Možná to znáte také. Koneckonců i v souvislosti s vírou. A vůbec kdykoli váháte, zda mluvit otevřeně, upřímně, pravdivě v prostředí, kde s vámi většina pravděpodobně nebude souhlasit.

Ty ženy utíkající od Ježíšova hrobu pochopitelně mohly prožívat i zmíněné obavy, že jim nikdo neuvěří. Mohly mít strach, že se znemožní. A to dokonce i před svými nejbližšími, před Ježíšovi učedníky, kterým se mohly snadno jevit jen jako blouznící naivky.

Ale nejde jen o strach z nedůvěry blízkých. Kristovo vzkříšení, to byla událost naprosto “otřesná”, otřásající od základů zavedeným během světa i společenskými pořádky… A ruku na srdce: Chtěl by každý z nás s tak „otřesnou“ skutečností mít hned a bez zábran něco společného? Jako když člověka učí plavat tím, že ho do vody hodí… Chtěl by být každý tak radikálně vytržen z obvyklých zvyklostí, z navyklých souvislostí? Začít hned přistupovat ke světu od základu jinak? A ruku v ruce s tím si zadělávat na nové problémy – spojené s následováním vzkříšeného Ukřižovaného? Nestačily ty problémy dosavadní?

I pro ty ženy, které byly Ježíšovi tak nablízku, mohlo znamenat jeho vzkříšení vlastně tak trochu čáru přes rozpočet… Smrt je strašlivá a smutná. Ale navzdory její temnotě máme už alespoň mlhavý přehled o tom, co se děje. Neboť smrt funguje docela mechanicky a předvídatelně. A tak máme situaci už alespoň trochu pod kontrolou. Víme už přibližně, co se dá čekat. A jak se postavit k tomu, co se stalo. Zařídit pohřební obřady… Oživit vzpomínku… Pomazat mrtvé tělo…

Ty ženy jdoucí ke hrobu měly alespoň nějaký plán. Alespoň hrubý přehled o tom, jaký praktický problém je na pořadu dne (odvalit kámen), byť ani s tímhle problémem si samy nevěděly rady… Ale přemýšlely prostě podle ustálených souřadnic, podle nichž přemýšlejí všichni, kdo pohřbívají své mrtvé… A tu cestu žen, která směřovala do temnoty hroby, najednou přerušilo něco tak šokujícího, neočekávaného, nabitého novými výzvami, co úplně obrací jejich životy vzhůru nohama. A oživuje se mnohem víc než vzpomínky! A je to pro život mnohem závažnější a závaznější! Ty ženy od toho nejprve chtějí prostě utéct. Což je jedna z našich obvyklých reakcí – utéct od neznámého, od toho, co nás přesahuje, co nemáme pod kontrolou.

Ale co prožily ženy u prázdného hrobu, co nejdřív vyvolalo jejich strach a mlčení, nakonec přece jen vyústilo v opak: v překonávání strachu a v komunikaci. Ve sdílení dobré zprávy, která se začala šířit jako lavina. Autor evangelia nám její rozšíření dosvědčuje, ovšem velmi zvláštní a paradoxní formou, protože jeho věta: “Nikomu nic neřekly, protože se bály” původně zakončovala nejstarší verzi Markova evangelia. Ale kdyby zůstalo jen u faktu, že se první svědkové vzkříšení báli a nikomu nic neřekli, nemohl by ani Marek evangelium napsat. Evangelista napovídá, že nemá iluze o společenství věřících, a zároveň tím nadějněji dosvědčuje, že Kristus počítá právě s tak křehkou církví – jako byla ta církev prvních učedníků a žen z Ježíšova okolí – a jako je namnoze i ta naše. A právě v tak křehké církvi působí. A v zapadlých obcích Galileje – či třeba Ústeckého kraje – dál Kristus pokračuje ve svém díle – smrt, nesmrt.

A nakonec vidíme jasně a radostně už jen, že zmíněné ženy toho rána nemusely prožívat pouze obavy z temné budoucnosti, černé vyhlídky… („Kdo nám odvalí kámen?“). Ale že se jim dostalo i toho pozitivního šoku. Byť se s ním musely ještě nějaký čas vyrovnávat…

Není někdy náš problém, že míjíme pozitivní šoky ve svých životech? Že jsme dost často nastavení jen na katastrofální vyhlídky, špatné zprávy? Že se děsíme, co na nás zase vyběhne? Zapneme televizi a musíme se vyrovnávat s válečnými zločiny. Slyšíme o dalším zdražování… Bojíme se o budoucnost vlastní společnosti… Nebo nás napadá: Co my nezvládneme… Co se na mě či na tebe osobně zase valí za povinnosti… Za kámen, který je nesmírně veliký… Jsme úzkostní… Že všechno bude ještě horší.

Kde však jsou pozitivní šoky? Čeho se zpočátku třeba opravdu i lekneme? Třeba i zděsíme? Dojdou nám slova? Ale potom to začneme radostně sdílet? Vyprávět? A chválit Boha?

Třeba nám najednou dojde, jak moc se s námi počítá – v řetězci Božích příběhů s jeho lidem, které nás tolik přesahují a u kterých si zprvu mnohdy říkáme, že na ně nestačíme… Anebo ve vztazích, jež se nám zdají být příliš komplikované. Anebo se nám před očima přehodnotí něco, o čem jsme si říkali, že z toho vyplynou akorát problémy… A vidíme, že i v nepříznivých podmínkách (tam, kde vše bylo na první pohled „zabité“, „mrtvé“) vyvstávají ohromné a smysluplné příležitosti. Anebo se otevírají cesty k obnově toho, co se jevilo jako nenávratné rozbité. Třeba ke znovunavázání vztahů, které už byly přervané, zdánlivě neměly už žádnou budoucnost… Napadá mě, že podobná slova mohou vyznít až nemístně optimisticky, když si vzpomeneme na současnou válku na Ukrajině a vybavíme si záběry zničených čtvrtí, u nichž si říkáme: Kdo bude mít sílu dát tohle znovu dohromady… Ale mohli bychom si vybavit třeba také Varšavu, prakticky srovnanou se zemí za druhé světové války… A poté od základu rekonstruovanou… Tak se ukazují výhledy naděje, že vůle k obnově života působí ještě nesmírnější silou než vůle k jeho ničení.

Výhledy víry, že Bůh – vládne nejenom mocí vyvést život a vztahy i přes hranice smrti. Ale také že naše vztahy, mnohdy tak odumřelé, vyhořelé, zraněné, už tady a teď má moc křísit. A že má přednost tvoření před ničením. Že síly zla a agrese ostrouhají. Že smrt a její služebníci ostrouhají. Že strach a mlčení budou překonány odvahou a proměňujícím slovem v pravý čas. Že kámen bude odvalen. Nikoliv do hrobu, ale do života.

 

Slovo poslání: 1K 15, 1-11