První čtení: Ko 3, 12-17

Základ kázání: Sk 16, 23-34

Fascinuje mě vždycky znovu, nakolik jsou podle biblických zvěstovatelů důležité i věci, na kterých není nic prokazatelně užitečného nebo praktického. Zvlášť v naší současné společnosti, která se někdy až přehnaně zaměřuje na prokazatelný zisk, na výkon, na všechno, co lze jednoznačně vykázat, přepočítat, přeměřit a zpeněžit. Oproti tomu bibličtí svědkové zdůrazňují i význam oblastí života, které jsou bezpochyby hluboké a krásné, ale na první pohled se nejeví nijak zvlášť prakticky.

Už jenom takový zpěv. Bibličtí autoři nepíší zdaleka jen o tom, jak by měl věřící správně, ctnostně jednat, či jak má správně smýšlet o Bohu. Kladou nám nadto na srdce mimo jiné, abychom nezapomínali zpívat. Objevují se dokonce i rozkazovací věty (de facto přikázání), abychom zpívali. Jak jsme slyšeli v tom dnešním prvním čtení z Listu Koloským: „a s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, jak vám dává Duch.“

A slyšeli jsme též, s jakým osvobodivým průlomem dění se spojil zpěv Pavla a Silase ve vězení podle svědectví Skutků apoštolských: „Kolem půlnoci se Pavel a Silas modlili a zpěvem oslavovali Boha; ostatní vězňové je poslouchali. Tu náhle nastalo veliké zemětřesení a celé vězení se otřáslo až do základů. Rázem se otevřely všechny dveře a všem vězňům spadla pouta.“ Ještě že si Pavel se Silasem podrželi víru a odhodlání nezahořknout, chuť oslavovat Boha i v tak těžkých podmínkách. Nakonec se nejen pro ně, ale i pro jejich spoluvězně, a posléze dokonce i pro jejich žalářníka změnila okolní atmosféra z ovzduší plného vzájemného zastrašování v osvobodivý festival Boží moci.

I jiné biblické texty nám dosvědčují, jak intenzivně se hudebními produkce může skloubit s účinky Boží moci. Izraelité vcházející do zaslíbené země troubili sedm dní okolo (tehdy nepřátelského) města Jericha, což významně přispělo ke zhroucení jeho hradeb. Mladíček David hrál králi Saulovi na citeru, aby Saula alespoň na chvíli opouštěl zlý duch, který ho jindy sužoval až do úmoru. Při mnoha příležitostech hudba pomáhá prolamovat zdi vnější i vnitřní. A s osobností krále Davida je tradičně spojena i celá biblická kniha Žalmů, která představuje takový prapůvodní zpěvník Božího lidu. A nejeden Žalm sám o sobě překypuje i zvoláními a výzvami typu: „Zpívejte Hospodinu píseň novou, zpívej Hospodinu, celá země!“ „Pějte Hospodinu píseň díků, zpívejte našemu Bohu žalmy při citeře,“ a tak dál, dokonce o Bohu samotném se v Žalmu píše: „Hospodin je síla má i moje píseň; stal se mou spásou.“

A opravdu stojí za vyprávění a za připomínání, když si věřící uchovají smysl pro Boží písně i v dobách těžkých, a dokonce i v obdobích útlaku a útisku. Vybavíte si třeba sílu některých písní Jednoty bratrské typu Radujme se vždy společně… Také pozdější biskup Jednoty bratr Augusta složil desítky písní v průběhu svého šestnáctiletého těžkého vězení. A koneckonců ani nejznámější biskup Jednoty Jan Ámos Komenský, též autor mnoha našich písní, nežil v době zvlášť idylické… Vybavíte si také třeba sílu černošských spirituálů. Jednu zvlášť působivou zmínku spojil s tím dnešním textem ze Skutků apoštolských jiný kazatel – cituji: „Milada Šimčíková, (…) poslední žačka Emy Destinové, (byla) 5 let zavřená v německých koncentračních táborech. Dlouho po osvobození vzpomínaly ženy ze všech koutů světa, jak v sobotu večer, když byla chvíle koupání, paní Šímčíková zpívala. Její zpěv se nesl večerním tichem nad lágrem, dozorci a dozorkyně to tolerovali. Možná také poslouchali. Zpívala církevní písně, o kterých tušila, že by je mohli znát lidé z různých zemí a různých vyznání. Tebe Bože chválíme, Pán Bůh je síla má. A když byly vánoce, zpívala vánoční písně. Mnoha ženám táboře v Ravensbrücku to dodalo sílu pro další noc, pro další den.“ Až dodnes otřásají zdmi kriminálů a ploty totalitních režimů písně, básně a jiná umělecká díla, z nichž mnohé zprostředkují duchovní oslovení. Nikoliv nadarmo se představitelé těchto režimů obávají umělců a pokoušejí se je umlčet. Vzpomenu ještě alespoň nedávno zesnulého Sváťu Karáska, faráře undergroundu, který u nás za minulého režimu skládal své křesťanské protestsongy oblíbené jak v běžném společenství církve, tak i v undergroundovém prostředí. Sváťa Karásek byl rovněž uvězněn spolu s hudebníky z kapely Plastic people of the universe, kteří poté na konci sedmdesátých let nacvičili své Pašijové hry velikonoční. Zahráli je jednou jedinkrát v naprostém utajení na chalupě Václava Havla – šlo o zcela podivuhodný plod zdejší undergroundové produkce, ale mohlo se stát že je už nikdy příště nezahrají. Posléze však režim padl, ale hudební dílo zůstává nadčasové a hrálo se po revoluci opakovaně i s orchestrem. … Neméně silně a nepotlačitelně zní anonymní zpěv v běžných shromážděních pronásledovaných a utlačovaných křesťanů v nejrůznějších zemích i dnes.

V jiném, a přece v podobném smyslu prožíváme osvobodivou sílu duchovních písní i my v našem současném chomutovském shromáždění. Vzpomínám velmi rád na naše biblické, po nichž jsme často i další hodinu spolu zpívali. Přestože fyzicky věznění nejsme, je cítit, jak nejeden z nás prožívá osvobození od vnitřní tíže i při těchto příležitostech. A uvědomujeme si vzácnost společného zpěvu při bohoslužbách!

Tu Boží hloubku spojenou s modlitbami a s duchovním zpěvem pocítili dle svědectví Skutků apoštolských spoluvězňové Pavla a Silase a následně i jejich žalářník obzvláště hmatatelně, když se „otřáslo vězení do základů“ a když „se otevřely všechny dveře vězení a všem vězňům spadla pouta.“ Chudák pan bachař nejprve vůbec netušil, co čekat od takové moci. Ze všeho nejdřív pocítil nejenom hrozbu zhroucení kariéry, ale zřejmě i popravy, jestliže nezabránil útěku vězňů. Chtěl proto raději rovnou spáchat sebevraždu… Apoštol Pavel se však až dojemně křesťansky postaral i o svého žalářníka, zadržel ho hned: „Nedělej to! Jsme tu všichni!“ A žalářník před Pavlem a Silasem vzápětí bázlivě padá na kolena. V duchovních souvislostech nemá moc jasno, oslovuje je jako nějaké bohy. A patrně si zatím neumí představit nic víc než nadvládu hrubé síly, zastrašování a útlaku; Neví, zda může očekávat cokoliv dobrého od oněch neznámých cizinců, spojených s takovou mocí, kámen a železo lámající. Ptá se jich: „co mám dělat, abych byl zachráněn?“ Nakonec paradoxně nejde zdaleka jenom o záchranu Pavla a Silase z vězeňských pout, nakonec ještě významněji jde o záchranu jejich žalářníka z pout zastrašující nadvlády temnoty a hříchu. Odpovídají mu napřed velmi prostě: „Věř v Pána Ježíše, a budeš spasen ty i všichni, kdo jsou v tvém domě.“ Ale neskončí jenom u jedné evangelizační fráze. Projeví náležitou pozornost i tomuto pověrčivému cizinci, tomuto představiteli nepřátelské moci. A přibližují dopodrobna Boží slovo jemu i všem v jeho domácnosti. Zprostředkují jim, jak milosrdná vůle, jak spolehlivá a láskyplná moc je spojená právě s Ježíšovým jménem. Zprostředkují jim, proč právě Ježíšovi se dá úplně věřit jako Pánu Bohu. A žalářníkem toto setkání tak pohne, že začne Pavlovi i Silasovi ošetřovat rány po bičování, s neméně dojemnou péčí milosrdného Samaritána… Příslušník utiskující moci, překračující její i svůj vlastní stín… Změnil se v Kristu v nového člověka. Dává se pokřtít i s ostatními svými lidmi. Zve Pavla a Silase ke stolu a s celou rodinou se radují, že uvěřili v Boha.

Zní až dost neuvěřitelně, jak jsou všechny ty podivuhodné události, dějové zvraty a duchovní obraty vylíčeny jako záležitost jediné noci. My ovšem také můžeme nabývat podobných podivuhodných zkušeností, dá-li Bůh, anebo vyslechnout podobná svědectví z nedávné minulosti – jen s tím, že většinou nejde o vývoj jediné noci, ale spíš týdnů, měsíců, let nebo desítek let… Avšak u Boha trvá tisíc let jako jeden den, takže na věčnosti vše opět časově splyne… A další podobně podivuhodné proměny mohou začínat i našimi modlitbami a naším společným zpěvem už dnes.

Slovo poslání: Mt 5, 3-16