První čtení: Ž 69, 9-19

Základ kázání: J 2, 13-22

Ta Ježíšova návštěva Jeruzalémského chrámu proběhla dost vypjatě a zvláštně.

Napadá mě, jak někdy bývá dobré uvědomit si rozdíl mezi formou a obsahem lidského jednání. Vnější forma a vnitřní obsah – to jsou dvě roviny, co spolu někdy souvisejí očividně, ale jindy nečekaně. Pokud jde o formu návštěvy kostela, většina lidí do takového prostoru přichází dávaje najevo úctu, v lepším oblečení, ztiší se atd. Ještě více to vynikne třeba v kostelech katolických, kde se lidé i křižují, klekají před oltářem a podobně. Ale pokud jde o obsah návštěvy kostela, ten může být i přes podobné vnější projevy u každého jiný: Otevře se příchozí Bohu vnitřně? Hledá v kostele Boží vůli pro zbytek svého života? Anebo naopak zůstane i v bohoslužebném prostoru spíš jenom uzavřený sám do sebe a zabarikádovaný vůči rozhovoru s Bohem ve vlastní sebestřednosti, ve vlastních omezených představách? Je velký rozdíl mezi odevzdaností a otevřeností k proměně a mezi účastí na bohoslužbách spíš jenom ze zvyku. Anebo z kalkulu, z vypočítavých myšlenek typu: Tak já ti teď, Bože vyhradím pár chvil, ale budu ti vděčný, když ty mě pak necháš v klidu být a když mi nebudeš do života zasahovat víc, než jak bych měl náladu. Může se stát, že i skalní návštěvníci bohoslužeb vnitřně zvlažnějí. Ale může se také stát, že přijde někdo, kdo navenek působí nepatřičně a rozervaně, a přesto mu silně jde o obsah, o význam, o záležitosti životně důležité – v posledku o Boží věci.

Pokud jde o formu, Ježíš se v Jeruzalémském chrámě projevil jako šílenec. Na pohled jako opak uctivého návštěvníka. A také se v tu chvíli překvapivě vzdálil od obrázku muže pokaždé laskavého, s lehkým úsměvem na rtech, který vždy něžně pečuje o své ovečky a jehož přítomnost bývá vždy pohlazením. Teď kolem sebe práská narychlo upleteným bičem. Vyhání prodavače obětních zvířat i směnárníky. Převrací stoly. Ano, pokud jde o formu, Ježíš se tentokrát v Jeruzalémském chrámu projevil divoce a bláznivě. Ale pokud jde o obsah? Úplně naopak! Vždyť Ježíš sám je tím pravým obsahem chrámu! On ztělesňuje spojení člověka s Bohem! Vztah čistý, plný a neporušený. Proto si bere naprosto osobně vše, co se v chrámu děje. „Nečiňte dům mého otce domem obchodu!“ Říká doslova. Co všechno za jeho apelem zní? Slyším za tím: Nemyslete si, že si Hospodina koupíte sebelepšími oběťmi, tradicemi a zvyky! Nedělejte si z bohoslužeb automat, jen dobře promazaný stroj! Neobsazujte tento prostor jak žáby na prameni! Vztah s živým Bohem nenahradíte žádnou napodobeninou! A navíc je potřeba nezabarikádovat jej příchozím odjinud!

Jeruzalémský chrám sloužil jako to nejsvatější místo pro tehdejší věřící. Obětní zvířata tu byla podle předpisů Mojžíšova zákona potřeba. A také směněné mince bez vyobrazení císaře prokazovaly ochotu věřících nezavléct modlářské obrazy ani do chrámové pokladničky. Snad proto se nabízelo i tržiště rovnou na chrámovém nádvoří, aby věřící nemuseli shánět zvířata ani mince bez císařova obrazu opodál. (I když lze dodat, že z historického pohledu není úplně projasněná otázka, nakolik se tato organizace chrámového provozu mísila s nějakým kšeftem v hrubším slova smyslu, popřípadě nakolik zavedení prodeje přímo na chrámovém nádvoří souviselo s bojem o moc mezi jednotlivými frakcemi židů…)

Každopádně se ukazuje, že Kristus se nedá chrámovým provozem omezit, spoutat či dokonce nahradit. A že všechny věci spojené s organizací bohoslužebného života nemají stínit a zaclánět v Boží přítomnosti. A nemají od ní odvádět. A navíc – všechny ty sériové zvířecí oběti – byť sebelépe prováděné podle předpisů Mojžíšova zákona – se proti Kristovu sebeodevzdání a proti jeho životní sebeoběti ukážou jako holé nic – jen jako prchavý stín. V této předzvěsti Ježíš už nyní vyvolává bouřlivou katarzi, když vyhání prodavače a směnárníky a když převrací stoly.

Věřícím postupně dochází, oč jde. Rozpomínají se na úryvek Žalmu: „Horlivost pro tvůj dům mě stráví.“ Ježíš do chrámu nepřišel jako nějaký turista nebo jak někdo, kdo si tu na chvíli s výrazem vnější úcty odpočine, aby nabral víc sil pro své všední povinnosti. Ježíše vztah k Bohu pohlcuje. Jak plamen, co spaluje dřevo. Ježíš až do krajnosti zjevuje pravdivost Boží přítomnosti. Kvůli ní neváhá ani riskovat ani vypadat jako blázen.

„Horlivost pro tvůj dům mě stráví.“ Tak pochopili Kristovo vystupování věřící. Ale co skeptici, na stejnou vlnu nevyladění? Co oficiální duchovní autority – kněží a hlavní představitelé náboženské obce, kteří si chtějí udržet střízlivý odstup a kteří netouží po skandálních aférách? Dnes by na podobného návštěvníka nejspíš zavolali policii a sanitku, aby byl odvezen na psychiatrii. Tenkrát však také pamatovali na různá divoká vystoupení dávnějších proroků. Ale ruku v ruce s tím chtěli prověřit nefalšovanost vystupování Ježíšova: Odlišit proroka nebo snad dokonce Mesiáše pravého – od falešných a sektářských blouznivců, případně od Antikrista… Položí otázku inkvizice: „Jakým znamením nám prokážeš, že to smíš činit?“ Ježíš se už nyní ocitá ve stínu podezření. Ve stínu kříže. Vlastně už na začátku jeho veřejného vystoupení se ukazují být takhle jasně rozdané karty.

Ježíš na hozenou rukavici neodpovídá žádným zvláštním znamením. Neposkytne nic pro usnadnění. Nic na odiv. Místo toho jen završí bláznivě vypadají gesto ještě bláznivěji znějícími slovy: „Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej postavím.“ Co si vzít z takové řeči? Nezní to jako pustá provokace? Už čtyřicet šest let probíhaly práce na monumentální stavbě. Doposud nebyly dokončeny. Odkud by někdo vzal moc k ještě důležitějším počinům – dokončovaným neskonale rychleji?

Až po Kristově ukřižování, až po zkušenostech s působením vzkříšeného začaly jeho výroky zpětně dávat celistvý smysl alespoň těm, kdo v něho uvěřili. Rekonstruovali si mozaiku Kristových slov i činů. Uvědomili si s definitivní platností, že nešlo o slepou uličku, ale o životní zápas naplněný a dotažený v Bohu a pokračující v něm stále dál. Uvědomili si pravý význam těch Ježíšových náznaků typu: „Zbořte tento chrám a ve třech dnech jej postavím.“

Zpětně viděno dává smysl, že mluvil o chrámu svého těla… Přestože stavební práce na jeruzalémském chrámu trvaly tak dlouho a přestože člověk Ježíš vypadal tak nepatrně v rozlehlých prostorách těch staveb, přesto se jeho život ukázal jako stojící za rekonstrukci od Boha nesrovnatelně víc než ty velkolepé počiny architektury, jež měly Kristův život zrcadlit a sloužit mu, a ne v něm zaclánět a překážet.

A mimoto Ježíš naznačil slovesy: zbořte, postavím – tou první a druhou osobou sloves: Ač se to nezdá, vy se chováte destruktivně, ne já. Fakt, že jsem převrátil pár stolů, neznamená, že likviduji smysl bohoslužeb. Váš odvrat od Boha vede ke zkáze tohoto domu, přestože navenek působíte spořádaně, přestože navenek organizujete chrámový provoz podle pravidel. …

Z Jeruzalémského chrámu už dávno zbyla jenom zeď nářků. Je fakt, že ani naše modlitebny a celkově současná podoba naší církve nemusejí vydržet věčně. Kristova přítomnost však pro nás zůstává navěky otevřená.

Bez Ježíše by nebyl chrám chrámem. A s Ježíšem už ani jeruzalémský chrám není tak úplně potřeba. V Kristu se může vybudovat pevné společenství věřících kdekoliv. A každá modlitebna nebo i domácnost, kde se dva neb tři sejdou v jeho Duchu nabývá ještě většího významu než starý jeruzalémský chrám… Z našich vztahů je nadále utvářen duchovní dům, zůstávají-li založeny na Kristu.

Kéž jsme i nadále rekonstruováni podle Kristovy architektury. Kéž naše vztahy jsou strukturovány podle jeho života. Kéž zapadají na místa vyznačená tím kamenem, který stavitelé zavrhli, a přesto se stal kamenem úhelným.

Slovo poslání: 1K 1, 18-25