První čtení: 2Kr 4, 8-10

Základ kázání: L 8, 1-3

Ježíš se svými prvními následníky fascinují svým misijním zápalem. My se už mnohdy neumíme tak snadno nadchnout. Pochopitelně – křesťanská misie už byla opakovaně zprofanovaná. Mnozí lidé jsou vůči ní preventivně ostražití. A koneckonců, tu nejokatější misii často provozují společenství, která asi ani mnohým z nás nepřirostla úplně k srdci. A uskutečňují ji způsoby, které ani nám nepřipadají vždy šťastné. A přesto, i člověk postávající celé dny na místě s časopisem staví také nás před otázku, kde v tomto světě stojíme my, a jak právě odtud rozdávat radostnou zvěst. I lidé kolem nás často postrádají dobré zprávy!

Nicméně Ježíš s učedníky nestáli, ale procházeli městy a vesnicemi… Nestagnovali. V pohybu trávili čas. Pohnuti vanutím Ducha. My také dostáváme příležitosti procházet, hledat a nacházet všemožně ztracené lidi. Fantazii se občas meze nekladou. Vždyť i ti druzí hledají, někdy i zoufale, nedočkavě, někdy brutálně. Hledají lásku, spásu, štěstí. Někdy jak sloni v porcelánu pátrají po komsi, kdo by je našel. A přitom se ztrácejí i na neobvyklá místa… Kde potom stojí za pokus kreativně je hledat.

My při pohledu na různé tápající lidi můžeme předčasně podléhat pocitu, že nás obklopuje zlý svět, zlá společnost… Místo toho, abychom přemýšleli, co všechno těm lidem chybí… Co by jim Kristus rád předal… Popřípadě i přes nás přeposlal…

Není vždy nutné nabízet časopis. I když i hezká knížka potěší…

Někdy je nejlepší začínat od začátku – vzpomenout si a sejít se k modlitbě… I v křesťanském prostředí může mít velký smysl misie vnitřní. Vždyť Ježíš také hluboce reformoval svou vlastní židovskou společnost.

Velký misijní náboj může mít něco individuálního, na míru šitého… O mnoho osobnějšího než sériový časopis. Znáte film Amélie z Montmartru? Ta Amélie je taková romantická dívka, jež straží potají druhým do cesty originální dárky. Plní jim skryté sny… V tom by mohla spočívat jedna z vybroušených forem misie: Skloubit angažovanost Svědků Jehovových s tendencemi a s citlivostí té Amélie z Montmartru…

Každý z nás může nacházet různé způsoby, jak druhé oslovit. Povahu misijního úsilí pak vyjadřuje například klasická modlitba Františka z Assisi: „Ó Pane, učiň mne nástrojem svého pokoje, abych prokazoval lásku, kde se lidé nenávidí, abych odpouštěl, kde se urážejí, abych spojoval, kde je hádka, abych probouzel naději, kde trýzní zoufalství, abych rozsvěcel světlo, kde vládne temnota, abych přinášel radost, kde přebývá starost.“ Známe ta slova také z textu písně: „Kde dusí nenávist, ať lásku vnáším, / kde tiskne bezpráví, ať křivdy snáším, / ať víru rozsévám do pochybností, / ať učím sklíčené budovat mosty. / Ať pokoj přináším, kde zuří hádky, / ať klidnou důvěrou přemáhám zmatky, / kde vládne temnota, ať světlo křesám, / se všemi smutnými, ať v tobě plesám.“ Kristus s dvanácti učedníky jsou neustále v pohybu, síla lásky je žene dál a dál k proměně starého známého světa.

A nejen s dvanácti učedníky – podle evangelia sehrálo významnou roli také společenství žen! Přičemž v tehdejší době se většinou o ženách nijak zvlášť oslavně nepsalo. Podle Lukášova evangelia však některé z nich dokonce jako první přišly po Ježíšově ukřižování k prázdnému hrobu a jako první svědčily o vzkříšení. Ve slabosti se projevuje Kristova síla; tehdy též konkrétně mezi ženami přes jejich méně významné postavení.

A projevila se už dávno předtím, když je Kristus vyléčil od působení zlých duchů a nemocí. Tím byly rovněž uschopněny Ježíše s učedníky doprovázet. Důležité je, aby se člověk uzdravil v první řadě duchovně. A když se dostane z vlastních problémů, může se rázem stát větším přínosem pro druhé. Opravdu zdravě žít znamená žít pro druhé. Prokazuje to Marie Magdalská, z níž Ježíš vyhnal sedm démonů. Vzpomínáme, že jindy řekl: „Když nečistý duch vyjde z člověka, bloudí po pustých místech a hledá odpočinutí, ale když je nenalezne, řekne: ‚Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel.‘ Přijde a nalezne jej vyčištěný a uklizený. Tu jde a přivede sedm jiných duchů, horších, než je sám, vejdou a bydlí tam; a konce toho člověka jsou horší než začátky.“ Celé to podobenství uvedl Ježíš slovy: „Kdo není se mnou, je proti mně; a kdo se mnou neshromažďuje, rozptyluje.“ A jestliže z Marie Magdalské vyhnal už sedm démonů, mohlo se také stát, že by každý z nich přivedl dalších sedm, horších, než je sám… A konce té Marie by byly horší než její začátky. Působilo by v ní 56 zlých duchů, z nichž 49 by bylo horších než těch prvních 7. Taková životní bilance přiměje i lehkomyslnější nátury k úvahám o smyslu života a k přehodnocování hodnot. Marie volila dobře, když se rozhodla odevzdat Kristově misi. Podobně jako mnohé jiné, například Zuzana. Anebo Jana, žena Herodova správce Chuzy. Mimochodem, v evangeliu se o tom nic bližšího nedočteme, ale zajímalo by mě, co si o tom ten Herodův správce myslel… Patřil snad i on sám mezi Ježíšovi sympatizanty? Anebo okolo toho vyvstalo u Jany doma dusno? I dnes musí někteří Kristovi vyznavači prokazovat domácí hrdinství.

Je tedy psáno, že mnohé ženy se o Ježíše a apoštoly ze svých prostředků staraly. Když máme nějaké prostředky, je otázka, do čeho nejlépe investovat. „Neboť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce.“ Ženy v Ježíšově doprovodu usoudily, že investice do potulné duchovní komunity není nikterak nepraktická. Všechna čest jejich odvaze… Na druhou stranu je pravda, že kontakt s Kristem se jim už předtím osvědčil. Vždyť byly uzdraveny. Na vlastní kůži pocítily, že království nebeské váží víc než celé jmění. Některé náboženské společnosti spíš podloudně zmanipulují své příslušníky k tomu, aby jim tito odevzdávali větší množství peněz. Ale ženy v Ježíšově doprovodu svobodně podpořily opravdu smysluplný projekt. Bohudíky je nečekala deziluze a následná zahořklost.

Církev doposud stojí za podporu – tam, kde opravdu existuje. Tam, kde se Kristovo dílo přece jen projevuje, i přes porušenost pozemských institucí. A stojí též za povšimnutí, že ta slova o podpoře ze strany žen našla v evangeliu své důstojné místo. Dodnes má v církvi nedílný smysl jak aktivita „čistě duchovní“, tak podpora materiální – moučníkem z vlastních prostředků počínaje.

Skutečná církev za investice stojí, vždyť je nakonec světodějnější mocností než parlamenty a vlády ve stávajícím stavu. Určitě nechci paušalizovat, ale ne vždycky mocní tohoto světa vnášejí pokoj, kde zuří hádky… Ne vždycky klidnou důvěrou přemáhají zmatky. Pokud to zrovna nedělají, nepropadejme rezignaci. Nepodléhejme dojmu, že jsme oproti těm „nahoře“ moc maličcí a že nic nezmůžeme. Díky Bohu, že svěřuje svou moc a svoje prostředky právě maličkým, kteří nic nejsou.

Slovo poslání: 1Tm 5, 17-25