První čtení: Mt 23, 37–24, 2

Základ kázání: Ř 9, 1–5

 

Vztah k židům. Vztah k Izraeli. To jsou hlavní témata pro tuto neděli podle luterské tradice. Původně jde o Den památky zničení Jeruzaléma. Dnes se tento den nazývá také nedělí církve a Izraele. Postupem času křesťanská kritika židovské tradice ustoupila do pozadí. A začali jsme si naopak silněji uvědomovat nutnost pokání za antisemitismus, který vedl až k holocaustu. A ruku v ruce s tím se v církvi probudila i silnější touha po křesťansko-židovském dialogu.

Je důležité si uvědomit už jen fakt, že tragická zkušenost prvních křesťanů s židovskými současníky byla jiného druhu než pozdější distance křesťanského světa od židovské menšiny. První křesťané byli naopak sami okrajovou menšinou. A v takto bezbranném postavení byli mnohými z židovských bratří a sester démonizováni, vylučováni ze společenství a někdy i udáváni římským úřadům. Jak bychom se cítili my, kdyby se náš sbor rozdělil na dvě poloviny a jedna poloviny by začala potírat tu druhou? Problém první církve byl mnohem osobnější, než když křesťané ve středověku pořádali pogromy na židovská ghetta, s jejichž obyvateli neměli nic společného. Tehdy se davová nenávist oblékala do hávu náboženských argumentů typu: Vy židé jste zavraždili Ježíše Krista. Taková argumentace však pomíjí, že Ježíš sám byl žid. Stejně jako jeho apoštolové, díky nimž církev vznikla.

V důsledku holocaustu jsme si uvědomili závažnost těchto selhání.

V poslední době však zároveň vnímáme čím dál naléhavěji otázky typu: Jak se stavět k současné politice státu Izrael? Nakolik Izrael trpí bezprávím ze strany druhých a nakolik sám jako okupační moc selhává v ohledu na lidská práva? A jaký je vůbec vztah mezi izraelskou politikou a mezi židovskou vírou? V jakých případech kritika izraelské politiky souvisí, nebo naopak nesouvisí s antisemitismem? Jak izraelská politika doléhá i na palestinské křesťany? A tak dál.

Ve vztahu k židovskému společenství na nás takto závažné otázky doléhají se zvláštní tíží. Na jednu stranu si uvědomujeme, že nesmíme opakovat minulá selhání… A na druhou stranu nesmíme ignorovat ani situaci nikoho jiného, kdo trpí nespravedlivě. Samozřejmě ani na palestinské straně.

Bylo by ovšem možné také namítnout, že problémy obyvatel Blízkého východu nejsou naše vlastní. Že nechodíme v botách těch lidí, o jejichž situaci polemizujeme. A že máme vlastních nevyřešených problémů dost. Ale na druhou stranu na nás doléhá propojení celého světa jako globální vesnice. A náš přístup k záležitostem na druhém konci vesnice ovlivňuje celý systém. A vrací se nám jako bumerang.

A konkrétně v církvi si křesťansko-židovské vztahy vyžadují neutuchající pozornost. Jde vlastně o vztahy k jedinečným souputníkům ve víře. K duchovním předkům a příbuzným přes jedno koleno. K reprezentantům společných kořenů, bez nichž bychom žádné výchozí zázemí ve víře neměli.

Apoštol Pavel nám klade na srdce radikálně: „Jestliže však některé větve byly vylomeny a ty, planá oliva, jsi byl naroubován na jejich místo a bereš sílu z kořene ušlechtilé olivy, nevynášej se nad ty větve! Začneš-li se vynášet, vzpomeň si, že ty neneseš kořen, nýbrž kořen nese tebe!“

Jak tedy můžeme o křesťansko-židovských vztazích uvažovat konstruktivně?

A jde přitom jenom o křesťansko-židovské vztahy? Když se Ježíš či apoštol Pavel vyrovnávají s židovstvím své doby, vyrovnávají se s tradicí, ze které vzešli oni sami. Podobně jako když se Martin Luther nebo Jan Hus vyrovnávali s církví své doby. Ježíšova či Pavlova polemika s židovskými souputníky nám slouží i jako vodítko, jak se vyrovnávat se situací vlastní vlastního společenství, vlastního církve, vlastního národa. A jak se vyrovnávat s vlastními dějinami. A navíc i se svou osobní minulostí. Podobně jako se apoštol Pavel skrze vyrovnával vzhledem k židovství také se svou minulostí, protože on sám byl původně fanatickým židovským pronásledovatelem křesťanů.

Čím pro nás Pavlův přístup zůstává inspirativní?

Už jen nad těmi dnešními pěti verši z epištoly Římanům mě fascinuje, jak hluboce se Pavel od židovského společenství nedistancuje. I přestože s ním tak prudce polemizuje. Přitom právě Pavel by mohl napsat jen: „Za svou židovskou minulostí jsem udělal tlustou čáru. Teď vedu nový život v Kristu. S židovskou obcí už nemám nic společného.“ Ale Pavel to bere naopak: „mám velký zármutek a neustálou bolest ve svém srdci. Přál bych si sám být proklet a odloučen od Krista Ježíše za své bratry, za lid, z něhož pocházím.“ Pavel se ani náznakem nestaví do pozice nestranného pozorovatele, který by už byl za vodou. Pouští si situaci svých židovských bratří a sester co nejniterněji k tělu. Osobně trpí jejich nevyřešenými problémy a selháními.

Také v tom spočívá podivuhodná cesta víry: Víra nás nevede zdaleka vždy k tomu, abychom byli víc v klidu… Abychom si řekli, že jsme na tom lépe, než druzí… Abychom si připadali spasenější než oni. Naopak, víra nás může vést k ještě většímu trápení, k ještě hlubšímu zármutku, k ještě nepokojnějším otázkám. Když si v ní připouštíme problémy druhých ještě osobněji než předtím. Když jejich situaci sdílíme v lásce, která zůstává tím bolestněji nenaplněná, čím zatvrzeleji tuto lásku odmítají.

A také s vlastním církevním společenstvím či s vlastním národem se mohu ve víře solidarizovat tím hlouběji, čím bolestněji si uvědomuji i jeho hříšnou a odvrácenou stranu. Nemusíme se od společenství distancovat, ale mohu i svoji sounáležitost s ním brát jako kříž, který nesu. (Což nikterak neznamená být na něj zaslepeně hrdý.)

Apoštol Pavel zajde tak daleko, že napíše: „Přál bych si sám být proklet a odloučen od Krista Ježíše za své bratry, za lid, z něhož pocházím.“ Rozumí víře jako následování Krista až do takové krajnosti: Nejenom dát vlastní život za druhé. Dokonce vzdát se i vlastní spásy pro spásu druhých. Jako Kristus, který vzal naše hříchy i naše zatracení na sebe.

V jedné teologické knížce je k oněm Pavlovým slovům psáno: „Každá zbožnost, která myslí pouze na osobní spásu, je defektní.“ Apoštol Pavel pochopil, že Kristus nás spasil k tomu, abychom vykročili na cestu ke svobodě – i ke svobodě od vlastního já. Na cestu protichůdnou vůči sobectví – i kdyby šlo o sobectví duchovní, kterému jde hlavně o vlastní spásu. Kristus nás uvedl na cestu, na níž se učíme vzdávat svého pro druhé.

Pavlovi přitom obzvlášť záleží na svých původních bratřích a sestrách. Připomíná si bohatost jejich duchovního dědictví: „Jsou to Izraelci, jim patří synovství i sláva i smlouvy s Bohem, jim je svěřen zákon i bohoslužba i zaslíbení, jejich jsou praotcové, z nich rodem pochází Kristus.“ Očima křesťanské víry vidíme význam židovské tradice tak jasně jako svit slunce mezi jinými hvězdami. A když dojde k zatmění slunce, tím naléhavěji si uvědomujeme, že právě sluneční svit na obloze tolik chybí. A když padne temná noc, uvědomujeme si tím naléhavěji, že právě slunce zašlo za naše obzory. Ale také si můžeme uvědomit, že ani slunce nesvítí jen samo od sebe, ale že vyzařuje stejnou energii jako ostatní hvězdy. Byť právě ono je nám tak blízko, že díky němu vznikl veškerý život na naší planetě, ani ono nesvítí jen samo od sebe. Snad trochu podobně jako místo slunce v našem světě můžeme jako křesťané vnímat místo židů v příběhu naší spásy:

„Jsou to Izraelci, jim patří synovství i sláva i smlouvy s Bohem, jim je svěřen zákon i bohoslužba i zaslíbení, jejich jsou praotcové, z nich rodem pochází Kristus. Bůh, který je nade všemi, buď pochválen na věky, amen.“

 

Slovo poslání: Za 14, 7–11