První čtení: Iz 28, 9-19

Základ kázání: L 6, 47-49

Hledáme životní stabilitu, která se osvědčí v časech klidných, ale i v časech bouřlivých. Kristus nás příliš nechlácholí. Vypráví o dvou domech, a pohroma přijde na oba. Ani jeden z nich nezůstane katastrofy ušetřen. Ani naše křesťanství neznamená recept na bezproblémový život – na život vždy šťastnější podle běžných představ. Víra nevede ke stavu, v němž by se člověku vyhnuly všechny nemoci, krize, nešťestí, smrt. Křesťanství nikterak nemusí souviset s ekonomickou prosperitou, nemusí přinášet žádné výhody v tomto světě. Nemluvě o tom, že Kristův Duch nás někdy vede naopak ke sdílení utrpení druhých – otevírá nás také cizímu trápení. I když takové břemeno nakonec paradoxně netíží, utrpení jakoby v životě víry pak ještě přibývalo. A někdy dokonce křesťané trpí pro Krista, pro víru samotnou. Žádnému domu se tedy katastrofa nevyhne.

Otázka nezní, jak před pohromou utéct. Otázka zní, jak životy dostatečně upevnit, aby obstály za každé situace. Aby vždy zůstal kámen na kameni.

Někdy vedle sebe možná oba domy stojí delší dobu, a na první pohled vypadají oba stejně stabilně. V obdobích bezvětří, bez povodní. Možná i naše životy tehdy zůstávají z vnějšího pohledu nerozeznatelné. Anebo dokonce ten, který na pohled vypadá hůř – třeba ten s oprýskanou fasádou, se zvonky zalepenými náplastí a s vyvrácenou schránkou – zůstává možná ve skrytu postavený na pevnějším základu. Což nelze rozpoznat na první pohled. Dokud je klid. Dokud nic bytostně neohrožuje. Ale potom se najednou situace změní bleskově: Když se proud přivalil na dům bez základů, „hned se zřítil; a zkáza toho domu byla veliká.“

Ptáme se, kde najít nosný základ. Samozřejmě, že základem všech základů je Kristus: „kámen osvědčený, úhelný a drahý, základ nejpevnější“. Ten, který je s to podržet v každé situaci – i když my selháváme, i když umíráme. Ten, který obstál všechny světové katastrofy. I smrt, i peklo samo. Skála, na které má smysl stabilizovat celé životy znovu a znovu.

Je ovšem zajímavé, že přímo v podobenství o dvou domech Ježíš říká: „Víte, komu se podobá ten, kdo slyší tato má slova a plní je? Je jako člověk, který stavěl dům: kopal, hloubil, až položil základy na skálu.“ (…) „Kdo však uslyšel má slova a nejednal podle nich, je jako člověk, který vystavěl dům na zemi bez základů.“ Problém tedy spočívá v tom, zda plníme, nebo neplníme Kristova slova. Zda podle nich jednáme, či nikoli.

Osobně mám utkvělou tendenci představovat si to opačně – což je možná přirozenější: Představil bych si, že základem je Kristova slova slyšet. A plnit je rovná se stavět dál. Stavbu, která se více či méně hroutí, protože jsme jen hříšníci. Nicméně základ spočívající ve slyšení by měl zůstat. Abychom na něm mohli znovu a znovu rekonstruovat zbytek stavby. Takovou představu považuji za přirozenou.

Tím spíše musíme zpozornět, když nám Kristus nyní klade na srdce naopak: Kdo slyší slova a plní je, je jako člověk, který položil základy na skálu. V obdobném čteme například v epištole Jakubově: „Podle slova však také jednejte, nebuďte jen posluchači – to byste klamali sami sebe!“ K evangelické tradici patří sklon tyto důrazy razantně upozaďovat, protože se velmi obáváme zakládání si na vlastních skutcích.

Avšak Kristova řeč nyní vyvolává poněkud zvláštní vizi, že slyšení je stavbou. Ale až uvádění slov v životní praxi dodává stavbě základ. Je pravda, že hloubit a hloubit znamená vynakládat nějakou námahu. Nejenom slyšet a spokojit se s tím, ale namáhat se s celoživotní praxí. Nemusí jít zdaleka jen o jednání čistě vnější. Může jít přece také o různé postoje typu nesouzení, odpouštění, modlitba za nepřátele a podobně. O tom všem Ježíš mluvil předtím, než vyřkl podobenství o dvou domech. Pokud jde o vnější aktivitu, mluvil samozřejmě také o štědrém dávání. A o půjčování těm, u nichž není naděje, že nám dluh vrátí. Ale mluvil i o nesouzení, o odpouštění a lásce k nepřátelům projevující se spíše pasivně a tak dál. Jde tedy o rozmanitou životní praxi. Ve skutcích, ve slovech i v myšlení. Pokud jsme slabí, nemocní, zdánlivě bezmocní, nemusíme konat nic bombastického navenek. Ale samotné neočerňování bližních, láska k nepřátelům, přání všeho dobrého, důvěryplné odpouštění – to všechno hluboce rozvine i člověk zdánlivě neschopný angažovaně jednat. Tichá, hluboká voda leccos práchnivého podemele. A jak říká Ježíš: „Komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho očekává“ – a vlastně všem nám je dáno mnoho lásky, kterou můžeme stále prohlubovat ve vztazích.

A když i přes nejlepší úmysly selháváme, můžeme uvést v realitu v první řadě Kristovo slovo odpuštění. Potom se zase upokojeni pustíme do dalších stavebních prací a hloubíme dál a dál, až na dřeň reality. Konečně se nám dostává pořádná šance vyvrtat díru do světa.

Je přece pravda, že Boží slovo se muselo stát tělem – ztělesněnou skutečností, abychom jej mohli poznat. A kdo od té doby nadále Kristova slova naplňuje, dál potvrzuje jejich reálný význam. Potvrzuje jejich důvěryhodnost.

Vždyť správná víra celý život rozpohybuje. Omilostnění rozproudí. Chléb dodá sílu. Nová krev Kristova se vlévá do žil. Člověk ožívá dechem Ducha svatého. Jeho mocí se věřící proměňuje a upevňuje směr myšlení, mluvení i konání. Nechává tímto čerstvým větrem provanout celou svou existenci. A tak se poslech slov projeví v celém životě věřícího. Ty nejživější stromy zůstanou věčně plodné. Ani přes příval smrti jejich ovoce neshnije.

Je koneckonců také pravda, že když někdo žije v klamu, pak jej lež časem pohlcuje. Takový člověk se posléze topí jako v bažinách. Někteří lidé dovedou překrásně mluvit, manipulativně třeba. Ale čím žijí rozporuplněji, tím katastrofálněji se fasády jejich životů nakonec řítí dolů. Vylhaný člověk nakonec neví ani, co má věřit sám sobě; propadá předpojatostem, ztrácí se v labyrintu. Nemilosrdný člověk se utápí v nemilosti. Odsuzující zpravidla zároveň v sebeodsudcích – a druzí lidé na něj také brzy přestanou mít náladu. Kdo jinému jámu kopá, sám padá do země bez základů.

Kéž by se pak každý padlý vracel alespoň k základu Kristova odpuštění, aby se nemusel hroutit donekonečna. K základu Kristova odpuštění jakožto k poslednímu ostrůvku pevné půdy pod nohama. A zároveň jakožto k prvnímu impulsu k nové stavbě, k novému hloubení.

Slovo poslání: 2K 5, 1-10